Archiv článků: září 2017

15. 09.

Máme se bát mikroplastů v pitné vodě?

Petr Havel Přečteno 2109 krát Přidat komentář

Všudypřítomné igelitové pytlíky na cokoli vyskytující se kdekoli, stejně tak jako časté záběry na moře a oceány, v nichž značná část výrobků z plastů končí, dávají tušit, že kontaminace životního prostředí takovými produkty je značná. Plasty jsou všude kolem nás.
Kardinální otázkou tak je, kolik je už plastů v nás, a jakými cestami se do našich organismů dostávají, například v podobě takzvaných „mikroplastů“ ve vodě. Na toto téma vyšlo v našich médiích v poslední době několik článků, tématu se ve svém vysílání věnovalo i vysílání České televize, a laická veřejnost, nebo alespoň část z ní, může mít z těchto údajů dojem, že by snad ani neměla pít vodu z kohoutku. Na místě je tak proto poněkud doplnit katastrofické vize, kterým je veřejnost vystavena, zvláště za situace, kdy se ani ministerstvo zemědělství, ani ministerstvo životního prostředí, a ani ministerstvo zdravotnictví, které má parametry kvality pitné vody ve své gesci, dosud nevyjádřily.
Hned na začátku je třeba říci, že mikroplasty ve vodě určitě současným a zejména budoucím problémem jsou a budou. K tomu je ale nutné okamžitě dodat, že zrovna pitná voda, alespoň v podmínkách naší země, představuje ze všech verzí vody nejnižší, fakticky v praxi žádné riziko. O rizicích mikroplastů informovala americká aktivistická novinářská společnost Orb Media, a to na základě pozorování „kuliček mikroplastů“ pod mikroskopem. Což zas tak úplně skutečné mikroplasty nejsou, a především, tak velké objekty, které jsou pod mikroskopem viditelné, by samozřejmě neprošly žádnou filtrací v úpravnách nebo čistírnách odpadních vod (ČOV). To je velmi důležité, protože to fakticky znamená, že se v tomto smyslu netýká kontaminace mikroplasty pitné vody, alespoň v zemích, kde se filtrace a ČOV používají - tedy i u nás. V interpretaci novinářského článku Orb Media se přitom hovoří o „analýzách mikroplastů“, což je ovšem v praxi věc zcela nemožná, protože fakticky nelze analyzovat celou rozsáhlou skupinu látek, ale jen jednotlivé složky. Článek také nepopisuje, jakými technologiemi, jakou metodou a v jakých vodách byly vzorky „analyzovány“, což poskytuje možnost k tomu, aby bylo možné za „pravdu“ vydávat jakékoli tvrzení, o nichž jsou šiřitelé přesvědčeni, že u veřejnosti „zaberou“.
Kontaminace vod, a především vody pitné, přitom zajímá samozřejmě každého, aby však měl takový údaj vypovídací hodnotu, je také třeba vědět, o jak vysoké koncentrace jde. Minimálně v pitné vodě ale (v mořích a částečně povrchových vodách je ale situace jiná a podstatně horší) nejsou zcela evidentně mikroplasty v takovém množství, aby stávající laboratorní metody signalizovaly nějaký fatální problém. Například proto, že vodovodní a kanalizační potrubí, které se v současné době používá a je z plastů, (v minulosti se navíc plasty vůbec nepoužívaly), je vyrobeno ze speciálně tvrzených plastů, které se ve vodě nerozpouštějí, na rozdíl například od igelitových pytlíků, které jsou z měkčích a do okolního prostředí, třeba do potravin, pronikat skutečně po nějaké době mohou. Možnou přítomnost mikroplastů ve vodě by navíc signalizovala vyšší mikrobiální kontaminace pitné vody. Pro mnohé mikroorganismy jsou totiž mikroplasty živinou, takže by se přítomnost plastů poznala při mikrobiologických rozborech. Tyto rozbory jsou standardní a pravidelnou součástí laboratorních rozborů a nic takového nesignalizují. Současné technologie jsou navíc oproti minulosti na velmi vysoké úrovni a jejich rozlišovací schopnost za několik posledních let významně vzrostla. To umožňuje sledovat mnohem širší okruh látek v řádově nižších koncentracích, než dříve, takže řada „nových“ látek byla ve vodě i dříve, jen jsme je neuměli odhalit. Kdo chce, může si výsledky laboratorních rozborů vyhledat třeba v takzvané „Modré zprávě“ (Zpráva o stavu vodního hospodářství), kterou každoročně aktualizuje a vydává ministerstvo zemědělství.
Suma sumárum - pitné vody netřeba se bát. Globální plastové kontaminace planety ale určitě ano, takže by vůbec nebylo od věci se tomuto problému věnovat a například stanovit metodiku detekce těchto látek tak, aby bylo možno porovnávat porovnatelné. Nejde totiž „jen“ o lidi, ale také o organismy, které ve vodě žijí. A nejde „jen“ o plasty, ale také o antibiotika, hormony, pesticidy a další chemické a farmaceutické tikající bomby v životním prostředí, kde žijeme. Když už jsme před těmi volbami, mohlo by to být pro některé z uchazečů o řízení státu docela téma. Ale zatím není.

10. 09.

Ekologický certifikát našich lesů přijde vlastníky nejméně na miliardu

Petr Havel Přečteno 2187 krát Přidat komentář

Když jsem zhruba před měsícem poukázal na tomto blogu na souboj o vliv nad českými lesy prostřednictvím certifikace, zvedla se velmi agresivní vlna mediálních aktivit zastánců takzvaného ekologického certifikátu FSC, kteří na základě šíření katastrofických scénářů a emocí usilují o plošnou certifikaci lesních porostů „svým“ certifikátem. To samo o sobě vypovídá, jak je pro ně možnost získat vliv nad lesním hospodařením v ČR lákavá, neboť by tím fakticky ovládli třetinu území našeho státu, protože o to jim jde. Což je první podstatné sdělení.

Certifikát FSC, stejně tak ale certifikát PEFC, který je na našem území používán v 70 procentech lesních porostů (zatímco FSC je na 2 procentech), garantuje takzvané trvale udržitelné hospodaření (TUH) v lesích, jinými slovy zabraňuje například nadměrné těžbě, tvorbě holin a „devastaci lesa“. Pokud z takových praktik osočují zastánci FSC konkurenční systém PEFC, je to vyslovená lež, protože kdyby tomu tak bylo, neuznávali by certifikát PEFC jako systém zajišťující TUH všechny nadnárodní instituce, například Ekonomická komise OSN pro Evropu, mezinárodní Organizace pro výživu a zemědělství, Evropský parlament, Evropská komise, Světové spotřebitelské fórum a řada dalších mezinárodních institucí. To v praxi znamená, že změna současného systému garancí na FSC není v žádném případě potřebná. Což je druhé podstatné sdělení.

Pro ty, jimž se zdá celá problematika poněkud nepřehledná, bude nicméně zřejmě nejdůležitější opustit emoce a soustředit se především na ekonomické argumenty, protože „o peníze jde až v prvé řadě“. A v tom je třetí, nejdůležitější sdělení, totiž, že plošné zavedení certifikace FSC by znamenala pro vlastníky lesů v ČR náklady ve výši nejméně jedné miliardy korun. Jak přitom vyplývá z předchozího odstavce, zcela zbytečné.

Předběžnou kalkulaci nákladů na zavedení FSC už zpracoval státní podnik Lesy České republiky (LČR), který obhospodařuje lesní porosty na ploše 1,2 milionu hektarů, přičemž pro LČR by to znamenalo vícenáklady v částce nejméně 411 milionů korun. Plocha lesních porostů v ČR činí přitom zhruba 2,6 milionu hektarů, takže odhad nárůstu nákladů spojených s plošným přechodem na FSC ve výši jedné miliardy korun je pouze na spodní hranici zbytečných výdajů. Další vícenáklady by totiž vznikly zpracovatelům dřeva ze systému FSC, neboť podmínky TUH je nutné deklarovat v celém výrobním řetězci, tedy také u výrobců, poskytovatelů doprovodných služeb i při prodeji v maloobchodu. Na to právě tlačí nábytkářský koncern IKEA, který by tak za peníze vlastníků lesů a tuzemských podnikatelů rád zlepšil svou ve světě pošramocenou image. Je to však značně pokrytecké, protože dřevo certifikované FSC si může IKEA dovézt z Polska, nebo využívat dřevo z našich národních parků, které, což zapomínají zastánci FSC říkat, v režimu ekologického certifikátu nepracují, až na KRNAP. Když už by se měly nějaké lesní porosty recertifikovat na systém FSC, bylo by logické, aby se začalo právě v národních parcích. Ty ovšem ekologičtí aktivisté již pod kontrolou mají, takže tam je „ekologický“ certifikát nezajímá.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že české dřevo je výrazným exportním artiklem (samozřejmě je otázkou, proč vyvážet surovinu a nezpracovat jí ve větší míře na území ČR), přičemž rozhodující odběratelé českého dřeva jsou Rakousko (49 procent) a Německo (40 procent), kde jsou lesy certifikovány i u nás dominantním systémem PEFC. Není tedy, a nejen z tohoto důvodu pravda, že nepřijetím certifikace FSC hrozí ztráta pracovních míst v tuzemském lesnictví, ale je tomu přesně naopak. Přechodem na dražší systém FSC by se zvýšily ceny dřeva, a tím i jeho odbyt, včetně výrazného snížení exportních možností tuzemského dřeva do zahraničí.

Výše zmiňované náklady vlastníků lesních porostů v ČR nejsou jedinými náklady spojené s přechodem na systém FSC. Především v souvislosti s pokračujícími změnami klimatu a rostoucími teplotami roste každoročně riziko přemnožení invazivních škůdců lesních porostů, především pak kůrovce (příkladem je i letošní rok). Systém FSC ale používání některých ochranných prostředků zakazuje, a tím roste a poroste riziko škod při zdolávání kůrovcových i jiných kalamit. Tím se znehodnotí majetek vlastníků lesních porostů a vzniknou další, nepochybně nemalé, hospodářské ztráty. Další náklady spojené s FSC představují audity systému (1 000 eur za audit) či inspekce „Policie FSC“ ASI (Accreditation Services International) v ceně od 7 000 do 10 000 eur za návštěvu, které se mohou uskutečnit klidně i jen na udání. Nic z toho (a mnoho dalšího) ale zastánci recertifikace našich lesů veřejnosti nesdělují, a naopak se snaží využít neznalosti politiků k tomu, aby je o svém úmyslu přesvědčili prostřednictvím lobistických akcí. Jedna z nich proběhne už v úterý 12. září v Poslanecké sněmovně, a to seminář „Řešení nedostatku dřeva FSC pro nábytkářský průmysl“, na kterém nebylo v rozesílané pozvánce umožněno ani vystoupení zástupců ministerstva zemědělství, do jehož gesce lesní hospodářství spadá, a jehož řečníci jsou voleni tak, aby jednoznačně podporovali systém FSC. Tuto manipulaci nemůže zakrýt ani fakt, že je na akci dovoleno promluvit zástupcům státních lesů. Manipulační už je i samotný název akce, protože žádný nedostatek dřeva FSC není, a pokud jde o IKEA, lze jen zopakovat, že si těch svých několik stovek tisíc kubíků může dovézt z Polska.

Ačkoli to díky agresivní mediální kampani na první pohled vypadá, že každý, kdo se pohybuje na trhu s dřevem v ČR, podporuje FSC, skutečností je pravý opak. Jeho zastánci jsou v menšině, naopak zachování současného stavu nebo možnost svobodného výběru vlastníků lesů a podnikatelů v lesním hospodářství mezi oběma systémy podporují například Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů v ČR, Agrární komora ČR, Společenstvo státních podniků spravujících lesy ve vlastnictví státu, Lesnicko-dřevařská komora ČR, Společenstvo dřevozpracujících podniků v ČR, Odborový svaz pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství v ČR, Česká asociace podnikatelů v lesním hospodářství, Česká asociace zaměstnavatelů v lesním hospodářství či Unie zaměstnavatelských svazů České republiky. Když už je to předvolební období, mohli by si naši zákonodárci alespoň spočítat, kolik jim který systém přinese hlasů.

04. 09.

ČR by měla akceptovat změny v zemědělské politice EU

Petr Havel Přečteno 1974 krát Přidat komentář

Nejsem si zcela jist, zda je tak hodně důležitou součástí hodnocení ministrů ČR podle toho, jak jsou schopni díky nastavení svých dotačních programů a administrativy čerpat dotace z EU. Faktem ale je, že se rychlým čerpáním většina z nich chlubí, a pokud čerpání drhne, cudně o tom mlčí. Tak či tak se nicméně peníze z Bruselu hodí, byť jsou často směrovány na aktivity, která zas tak velký prospěch nepřinášejí.
To se mimo jiné týká evropských dotací do zemědělství, které v současné podobě možná pomáhají některých zemědělským podnikům a produkci některých zemědělských komodit, bohužel ale škodí naší krajině a venkovu. Splach cenné půdy z polí i díky tomu nadále pokračuje, problém se prohlubuje, zemědělství se ocitá ve stále větších problémech, zásobování tuzemského trhu potravinami, které lze v ČR vyrobit, klesá, a negativní bilance agrárního zahraničního obchodu se zvyšuje. Nejen uvedené nežádoucí trendy budou ale zřejmě pokračovat, pokud ministerstvo zemědělství nezmění alespoň v některých parametrech dokument s názvem „Hlavní teze ČR při vyjednávání SZP po roce 2020“, který dnes předkládá na jednání vládního kabinetu. Uvedený dokument totiž, pokud by jej bylo možné stručně charakterizovat, hodlá současný stav a nastavení dotací, které nahrávají velkoplošnému průmyslovému zemědělství, zachovat i po roce 2020.
Taková strategie se ale nepotkává se změnami, s nimiž Společná zemědělská politika EU (SZP) po roce 2020 počítá. Respektive s těmi, s nimiž počítají všechny členské země, až na ČR a Slovensko. To v praxi znamená, že naše zemědělství svou deklarovanou podporu velkým zemědělským podnikům (odmítáním krácení dotací pro velké) téměř jistě neobhájí, a díky tomu přijde naše zemědělství o nemalé finanční prostředky. Velké průmyslové zemědělské podniky totiž na některé formy dotací nedosáhnou, o pokud se budou snažit pravidla čerpání peněz nějak obejít, můžeme očekávat stovky kauz na bázi Čapích hnízd.
Naše zemědělství, venkov a hlavně naše krajina ale nemusí o peníze z Bruselu přijít, pokud by ČR na myšlenku krácení dotací velkým podnikům přistoupila, ale zároveň v EU předložila dobře zargumentovaný plán, jak tyto krácené prostředky využít právě ve prospěch venkova a krajiny. To by pomohlo i velkým podnikům, protože jednou ze změn v SZP má být vyšší podpora na adaptační opatření vůči změnám klimatu, vyšší podpora malým a středním podnikům, vyšší podpora pro mladé začínající farmáře či vyšší dotace na rozvoj venkova a zaměstnanost v něm. Pokud by ČR vytvořila a obhájila programy, které s takovými prioritami budou v souladu, peníze na tyto účely získá. A nepochybně část z nich (záleží na konkrétním nastavení dotací) mohou pak čerpat i ony velké zemědělské podniky, které by byly předtím zkráceny na dotacích z titulu své velikosti. Podpory, které by šly na zlepšení stavu krajiny, by navíc pomohly nejvíce hlavně velkým průmyslovým zemědělcům. Právě velké nepřerušované plochy polí jsou základním problémem naší krajiny, protože se na nich nemá kde zadržet voda, které pak z polí odplavuje půdu, a tím snižuje konkurenceschopnost pěstitelů hospodářských plodin a následně i chovatelů hospodářských zvířat. Zmenšení půdních bloků je tak největší výzvou pro naší krajinu, přičemž je zcela nesmyslným "argumentem", že by se na menších polích nemohli zemědělci otáčet se svými velkými zemědělskými stroji. Na tak malá pole nikdo zmenšovat současné lány nechce - ostatně průměrná výměra polí v ČR je téměř desetkrát větší, než v EU, přičemž evropští zemědělci používají stejné stroje a samozřejmě se s nimi na poli otočí.
Bohužel lze očekávat, že vláda materiál ministerstva zemědělství posvětí. Tím však pravděpodobně posvětí i riziko, že naše zemědělství přijde o peníze z EU. Jak za to kdo bude hodnocen, se ale zřejmě nedočkáme - rok 2020 je ještě daleko a do té doby se jistě zapomene, kdo byl propadu potenciálních dotací strůjcem. V takových případech zapomínáme v naší zemi velmi rádi.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy