Petr Havel

28. 05.

Elektrárny lobují za své zájmy nesprávnými údaji

Petr Havel Přečteno 2313 krát

Novelu vodního zákona, která je v současné době v legislativním procesu, provází celá řada pozměňovacích návrhů, přičemž argumentace pro a proti je docela modelovou ukázkou, jak se v naší zemi nakládá s daty. Například s těmi, s nimiž pracuje Hospodářská komora ČR (HK) a také předkladatel novely, kterým je Ministerstvo životního prostředí (MŽP). Základním principem totiž je, že prezentovaná data jsou správná, jenže vůbec neodpovídají realitě.

Příslušné údaje přitom poskytli politikům provozovatelé malých vodních elektráren (MVE) především proto, aby demonstrovali možné ztráty při byznysu s obnovitelnými energiemi v případě, že by se zvýšily takzvané minimální zůstatkové průtoky na některých českých řekách. To naopak požadují vodáci reprezentující zhruba čtvrt milionu občanů každoročně splouvajících naše řeky, přičemž vodáci v uvedené novele nechtějí nic jiného, než aby se do jednoho z paragrafů vtělila formulace, podle které slouží řeky také právě k rekreačnímu splouvání.

Proti tomu ovšem vystartovala lobby MVE, která se obává, že by více vody v korytech řek znamenalo méně vody pro jejich elektrárny, a představitelé MVE proto hbitě vypočítali ekonomickou újmu, který jim z toho vznikne. Ani jediný údaj, který MVE politikům poskytli, ale neodpovídá realitě. Takzvaný „kvalifikovaný odhad“ MVE pracuje s počtem 773 elektráren, kterým by mohla újma vzniknout. Ve skutečnosti se ale požadavek vodáků týká jen 58 elektráren, a to pouze těch, které jsou na řekách pravidelně vodáky splouvanými, a které zároveň patří mezi derivační elektrárny, což jsou takové, k nimž vede mimo koryto řeky speciální náhon, kterým je voda z řeky odkloněna na zařízení vyrábějící energii. I ten nejhloupější člověk musí uznat, že mezi čísly 773 a 58 je skutečně velký rozdíl. V naší zemi se to ale zřejmě zdá předkladatelům novely a HK jako zcela srovnatelné.

Ekonomickým nesmyslem, i v obecném slova smyslu, je pak teze, podle které se má újma elektrárníků počítat z instalovaného výkonu, což je ovšem veličina, kterou není téměř nikdy možné v praxi dosáhnout. Kromě toho je újma z instalovaného výkonu vztažena na celých 24 hodin a na celý rok, ačkoli vodáci nejezdí v noci a kromě toho se počítá s maximálním využitím MVE za plného průtoku, ačkoli reálný výkon elektrárny například v létě, kdy jsou díky suchu a teplému počasí nižší průtoky vody, činí v praxi 20 procent. A kromě toho vodáci nejezdí v zimě. Skutečnost je tedy taková, že zatímco instalovaný výkon je 13 MWh, reálný výkon, kde by mohlo dojít k újmě díky tomu, že poteče více vody na úkor MVE v některých řekách, je 2,6 MWh. Možné ztráty, které jsou ale i tak hypotetické, tak mohou dosáhnout zhruba 1,5 milionu korun za rok, zatímco každoroční obrat aktivit spojených s vodáckým sportem činí 2 až 3 miliardy.

Nejen ekonomická kritéria ale mluví ve prospěch vodáků. Zcela jistě ještě pádnějším argumentem pro možné zvýšení minimálních zůstatkových průtoků přes jezy na řekách na území naší země je prostý fakt, že díky tomu může být v řekách více vody, a díky tomu může v řece a v jejím okolí žít více živočichů a rostlin. Jinými slovy, vyšší průtoky jsou pozitivní pro stav životního prostředí. Je tak opravdu otázkou, proč překladatel novely, tedy MŽP, nehájí zájmy životního prostředí, ale elektrárenské lobby.

18. 05.

Obsazení postu ministra zemědělství Tomanem je aktuálně nejlepší řešení

Petr Havel Přečteno 2834 krát

Dlouhodobý nepříliš velký zájem politických stran v naší zemi o problémy, výzvy, rizika a potřeby našeho zemědělství vyústil do paradoxní situace - prakticky žádná ze stran nemá ve svých řadách člověka, který by mohl s nějakou koncepční vidinou vést resort zemědělství. Nestraník Miroslav Toman, který již jednou Ministerstvo zemědělství vedl, je tak prakticky jedinou možností, jak post ministra zemědělství aktuálně smysluplně obsadit.

Ať se to přitom komu líbí nebo ne, není to zas tak špatná volba. Zejména v současném období, kdy na půdě EU vrcholí jednání o podobě Společné zemědělské politiky EU (SZP) na dobu po roce 2020 a kdy bude třeba značného úsilí, aby se do priorit Unie české zemědělství „vešlo“, aby tak nepřišlo o část evropských dotací, na nichž je nebezpečně hodně závislé. Toman přitom bude muset napravovat, pokud se skutečně ministrem stane, strategické chyby svých předchůdců právě ve vztahu k EU, a vzhledem k tomu, že vyjednávání o SZP značně pokročila, nemusí se mu to nakonec podařit. Jisté předpoklady ale pro to má, i díky tomu, že má s bruselskými úředníky své zkušenosti a disponuje také znalostí prostředí v zemědělství USA, neboť v minulosti také za oceánem působil. Výhodou je i Tomanova znalost samotného ministerstva i lidí v něm, kteří na ministerstvu působili ještě za jeho vedení - a není jich málo.

V prostředí naší země je pak bonusem skutečnost, že Toman není zemědělec, ale potravinář - ostatně vede v současné době Potravinářskou komoru ČR. Lze tak předpokládat, že nebude tak, jako jakýkoli jiný zástupce zemědělců, tolik podléhat různým komoditním a regionálním zemědělským lobby, což je zase předpokladem pro komplexní pohled na řešení problémů zemědělství jako celku. Kromě toho - a to je v ČR také důležité, má respekt značné části potravinářské i zemědělské veřejnosti. A také - a to se moc neví, vnímá klíčový problém naší krajiny i zemědělství samotného - rizika sucha a stability vodního režimu v zemi. To za jeho působení na postu ministra zemědělství vznikla pracovní komise „Voda“, která se stala inspirací pro vznik obdobné komise na Ministerstvu zemědělství s názvem „Sucho“, aby se pak obě komise spojily za účasti dalších resortů v nadresortní komisi Voda/Sucho, která zpracovala pro vládu strategii pro předcházení dopadů změn počasí na ČR, byť poněkud obecnější podobě, než by si realita vyžadovala.

Miroslav Toman je na druhou stranu zastáncem produkčního zemědělství a spíše větších než menších zemědělských podniků. V rámci možností ale dokáže vyjít i se stavovskou organizací sedláků sdružených v Asociaci soukromého zemědělství ČR, která patrně jeho angažmá na Těšnově s potěšením nepřivítá. Přesto i sedláci mohou na zvoleném řešení profitovat, pokud bude v EU Toman úspěšný. Bylo by to žádoucí pro naše zemědělství jako celek, které zdaleka není v tak špatné kondici, jak se to snaží veřejnosti a médiím prezentovat jeho někteří představitelé, čímž jednak degradují výsledky své práce a jednak odrazují od vstupu do oboru potenciální nové zájemce, které ale naše zemědělství potřebuje jako sůl. Což Toman - ví.

16. 05.

Za kůrovcovou kalamitu nemůže jen počasí

Petr Havel Přečteno 3190 krát

Hledání viníka hrozící plošné kůrovcové kalamity v našich lesích, které se stalo tento týden dominantním zemědělsko-lesnicko-environmentálním mediálním a politickým tématem, je typickým příkladem „řešení“ problému, který jednoznačné a jednoduché řešení nemá. A nelze jej tak odůvodňovat ani odpovědností jednoho člověka, ba ani jednoho podnikatelského subjektu (kterým mají být Lesy České republiky - Lesy ČR) a dokonce ani jednoho vedení odpovědného resortu, tedy Ministerstva zemědělství.

Situace do současného stavu dozrávala dlouho, a jako obvykle musíme její kořeny hledat již v poměrně hluboké historii, v cíleném zalesňování naší země smrkovými monokulturami ještě před vznikem Československé republiky. Dalším kamínkem do mozaiky bylo pak - opět cílené - odvodňování krajiny a na řadě míst brutální narušení životního prostředí průmyslovými stavbami za předlistopadového režimu. Teprve na pomyslném třetím místě je pojetí lesnického hospodaření v polistopadovém období v kombinaci s měnícím se počasím, na které - a to je třeba zdůraznit - nereagovalo dostatečně operativně žádné vedení Ministerstva zemědělství od Bohumila Kubáta a Josefa Luxe až po Jiřího Milka. Odvolání Daniela Szóráda je tak ryze pokrytecký krok současného ministra, stejně tak je ale pokrytecká obhajoba předchozího ministra Mariana Jurečky, že se o řešení snažil, ale mnoho toho neprosadil. Zůstaneme-li u Jurečky, pak to byl jako první v polistopadové historii právě on, který se zasadil o převedení postupně nakumulovaného zisku Lesů ČR do státního rozpočtu, aby tak získal nástroj pro posílení rozpočtu Ministerstva zemědělství a „lesnické peníze“ utratil v zemědělství.

Lesnictví je ostatně už dlouho v rámci rozpočtu resortu chudou Popelkou, ačkoli lesy zaujímají třetinu území ČR a státní podnik Lesy ČR, jehož je ministerstvo zakladatelem a fakticky „šéfem“, obhospodařují zhruba polovinu všech lesních porostů v zemi. Přesto jdou z rozpočtu ministerstva do lesů řádově jednotky procent v porovnání se zemědělstvím. Což je také jednou z příčin, proč lidé starající se o lesy nejsou dobře zaplaceni, a tomu také odpovídá úroveň odpovědnosti i odborného vzdělání. Sporná je také struktura našich lesů, nejen v druhové skladně porostů, ale v hospodářském pojetí, které vyhovuje velkým těžařským firmám a velkým zpracovatelům. Za těchto okolností se vytrácí z hospodaření zdravý selský rozum a znalost místního prostředí ve prospěch byznysu, na úkor přírody a zdraví stromů. To ovšem nezmění žádný krizový manažer, ani deset krizových manažerů. Změnit je třeba celý systém, za účasti tisíců skutečně odpovědných lesníků a také, mimo jiné, za podpory obnovení existence menších lokálních pil, z nichž mnohé díky nastavenému systému zkrachovaly. Stručně řečeno - změnit je třeba téměř vše, a to nepůjde lehce ani rychle.

I když nějaké pozitivní změny, například v parametrech opětovného zalesňování vytěžených území, mohou přinést plánované změny v legislativě, nelze příliš spoléhat ani na ně. Zvláště v přeregulovaném prostředí, kterým naše lesnictví, stejně jako zemědělství, oplývá, a zvláště na základě zkušenosti, že nová spasitelská řešení v podání našich politiků obvykle znamenají ještě větší regulaci. Procesy v přírodě ale lidskými zákony regulovat nelze, jediným smysluplným principem je operativně se přizpůsobovat změnám, které v přírodě probíhají a posilovat ve společnosti a u těch, kteří v interakci s přírodou pracují, povědomí o porozumění těmto procesům. Zní to určitě hodně obecně a téměř filosoficky, ale bez zmíněného selského rozumu ve vztahu k lesnímu hospodaření to nepůjde. Měnit myšlení lidí je ovšem samozřejmě složitější, ne-li nemožné, než měnit zákony a vyhlášky. To vyhovuje především úředníkům, vytváří prostor pro navyšování jejich počtu a k vyššímu vlivu státu, což je ale přesně to, co naše lesy nepotřebují. Ty totiž potřebují spíše vyšší počet těch, kteří nepracují s lejstry, ale s živým organismem, kterým les je. A zdaleka najde jen o stromy.

Archiv článků: květen 2018

Elektrárny lobují za své zájmy nesprávnými údaji

Obsazení postu ministra zemědělství Tomanem je aktuálně nejlepší řešení

Za kůrovcovou kalamitu nemůže jen počasí

Blogeři abecedně