Petr Havel

30. 04.

V zadržování vody v krajině jsou víc aktivní lesníci než zemědělci

Petr Havel Přečteno 2907 krát

Přestože nejrozsáhlejší část plochy ČR obhospodařují zemědělci (a z toho polovinu pozemků zemědělci s výměrou pozemků nad 1 000 hektarů), kteří by se tak logicky měli nejvíce podílet na opatřeních zlepšující stav naší krajiny například prostřednictvím drobných vodních ploch a míst, kde se voda po deštích dokáže vsáknout a zadržet, nejsou to tyto subjekty, které se alespoň o částečnou nápravu stávajícího nevyhovujícího stavu snaží. Pravda, i oni dodržují parametry takzvaného „ozelenění“ (greening), jinak by přišli o 30 procent dotací na plochu, což není málo. Tím to ovšem většinou končí, ale protože zásady greeningu splňují, veřejně prezentují, že se také na prevenci rizik sucha podílejí.

Svým způsobem kupodivu jsou tak v programech a projektech zadržování vody v krajině daleko aktivnější lesníci, a to dokonce i ti, kteří jsou obvykle předmětem kritiky – jako třeba státní podnik Lesy České republiky (Lesy ČR). Ten představil v rámci výročí Dne Země (ne zrovna velká část populace ví, že takový den vůbec existuje) projekt „Vracíme vodu lesu“, s rozpočtem zhruba jedné miliardy korun, v jehož rámci vzniká a především má vzniknout celá řada drobných vodních ploch na lesních pozemcích nebo v jejich bezprostředním okolí, které ke zlepšení vodní bilance lesních porostů přispějí. Také další státní podnik – Vojenské lesy a statky (VLS) odstartoval – také k výročí Dne Země, další fázi programu „Živá voda VLS“, který by měl za podstatně skromnějších nákladů 73 milionů korun zvýšit schopnost krajiny zadržovat vodu na 20 lokalitách. Samozřejmě že je i pro lesníky důležité, aby byl v lesích dostatek vody. Pokud by tomu tak nebylo – a to v dostatečné míře do současné doby nebylo – hrozí u suchem oslabených stromů vyšší riziko přemnožení (nejen) kůrovce. I tak ale lesy zadržují aktuálně více vody než pole, takže akce lesů jsou chvályhodné, důležité a potřebné – ale těžiště prevence rizik sucha je prostě v zemědělské krajině. A částečně i v intravilánech obcí.

Obce však, jak zaznělo na nedávné konferenci o hospodaření s vodou v Brně, o investice do zlepšení zadržování vody nemají příliš velký zájem. Za dva roky existence dotačního programu, v němž stát, v tomto případě Ministerstvo životního prostředí, přispívá obcím na 85 vynaložených nákladů, přišlo na MŽP podle náměstka ministra Jana Kříže pouze 20 žádostí obcí o dotace na zadržování vody.
Ke zlepšení stavu naší krajiny má přispět také projekt Asociace soukromého zemědělství ČR s názvem „Pestrá krajina“, jehož druhý ročník byl vyhlášen letos v dubnu. Na uvedeném programu je přitom nejcennější, že nemá žádnou vazbu na dotace a jde tak o dobrovolnou aktivitu, zejména sedláků z rodinných farem, kteří chtějí přirozeně udržovat v řádném stavu své grunty, aby je mohli předat svým potomkům. Dlužno navíc dodat, že program „Pestrá krajina“ je jen zastřešujícím pojmem pro aktivity, které i tak sedláci dělají. Stejně tak je třeba dodat, že i Lesy ČR i VLS svými stávajícími projekty jen dále pokračují v aktivitách, které už fungují řadu let, byť o nich veřejnost téměř neví.

Bohužel, žádné taková aktivity ani programy nevymýšlí ti, na nichž nejvíc záleží, tedy velké průmyslové zemědělské podniky. Ty musí ke změnám nutit zpřísňováním požadavků na hospodaření Ministerstvo zemědělství (například snížením maximální plochy monokultur na 30 hektarů nebo doplňováním zásad „Dobrého zemědělského a environmentálního stavu – DZES), což hodně vypovídá o přístupu takových podniků k prostředí, v němž podnikají. Samozřejmě ne všichni „velcí“ jsou takoví, stejně tak jako ne všichni „malí“ jsou vždy v udržitelném podnikání zodpovědní. Jasné je ale jedno – nezmění-li se přístup ke krajině u všech a v zemědělství jako celku, může společnost vynakládat na prevenci rizik sucha stále více peněz, aniž by se něco významně změnilo. Stačilo by přitom pro začátek, aby si zemědělci vzali příklad z lesáků, kteří sice v minulosti jistě podcenili rizika kůrovcové kalamity, ale již tehdy a dnes také proti tomu dělají alespoň něco.
Petr Havel

09. 04.

Teze o zlepšení stavu krajiny omezením biopaliv jsou naivní

Petr Havel Přečteno 3238 krát

Oblíbené jarní téma řepky letos o něco předběhlo dobu, kdy na našich polích rozkvetou její žluté lány a upozorní tak vizuálně na problém, který je evergreenem naší politické a mediální scény - totiž existence a podpory biopaliv první generace z potravinářských plodin. Stalo se tak díky novele zákona o ochraně ovzduší, v níž se navrhuje upustit od povinnosti přimíchávat biopaliva do pohonných hmot. Cílem má být omezení ploch řepky v ČR a zlepšení stavu krajiny. Jenže to by se ani při přijetí novely (kterou ale vláda zamítla) nestalo.

Je to totiž naivní za situace, kdy stále trvá závazek ČR a všech zemí EU do roku 2020 snížit emise v dopravě o 10 procent, což měla původně zajistit právě biopaliva, byť se na něm mají biopaliva první generace podílet už pouze ze 7 procent a Evropská Komise dokonce neúspěšně navrhovala redukci na 3,8 procenta. To totiž v praxi znamená, že odbyt pro nepotravinářské využití řepky je i nadále zajištěn, a především je pro její pěstitele zajištěna její příznivá cena. Pokud by měla mít legislativa na pěstování řepky skutečně nějaký vliv, musely by být podmínky závazku snižování emisí v rámci EU naprosto přehodnoceny a musely by být také jiným způsobem nastaveny zemědělské dotace, byť řepka jako taková speciálně dotována není. Naivní představou je však také teze, podle které by se na úkor biopaliv první generace prosadila biopaliva druhé generace, tedy ze surovin, jako jsou kafilerní tuky, použité oleje nebo dřevní biomasa, tedy nepotravinářské suroviny. V první řadě proto, že jich není dostatek, a stejně tak nejsou v rámci celé EU technologické celky na jejich zpracování. Vzhledem ke kůrovcové kalamitě je sice aktuálně (a ještě nějakou dobu bude) dostatek dřeva a odpadu z něj, na tom se však nedá stavět dlouhodobě. To by spíš dřív zkrachoval lesnický a dřevařský průmysl.

Řepku (ale i kukuřici) lze navíc nadále používat k potravinářským účelům, k výrobě rostlinného jedlého oleje, který je především ve střední Evropě nutričně plnohodnotnou (v některých parametrech dokonce lepší) alternativou jihoevropského olivového oleje. Bude-li odbyt pro řepkový olej, ale i řepkové pokrutiny a další produkty z této plodiny, její plochy neklesnou, pouze se, jak reálně předpokládá Ministerstvo zemědělství, změní struktura využití řepky. Mýtem jsou přitom teze, že řepka poškozuje půdu - tato rostlina naopak zanechává díky své mohutnosti a rozsáhlému kořenovému balu v půdě množství biomasy a její vlastnosti tak spíše zlepšuje, než zhoršuje. Problém je jen (ale to je problém zásadní) v tom, že především řepku je třeba po dobu její vegetace intenzivně chemicky ošetřovat, a splach z polí s sebou zbytky chemických látek odnáší do vodních zdrojů. Řepka tedy není nebezpečím pro půdu, ale spíš pro vodu.

Zpět ale k existenci biopaliv jako takových. Jejich produkce je od počátku existence zatížena celou řadou manipulací, a zdá se, že tento proces jen tak neskončí. Jak správně připomněl v diskusi v České televizi Václav Loula z České asociace petrolejářského průmyslu, původním smyslem biopaliv měla být alternativa k rostoucím cenám ropy (ty činily i 125 USD za barel) a pomoc zemědělcům, ochránci přírody a ekologičtí aktivisté k tomu ovšem přidali tezi o nižším množství emisí a ochranu životního prostředí. Jenže celková stopa biopaliv první generace je při započtení všech úkonů k jejich výrobě horší než ropy. Dnes dávají zelení aktivisté od podpory biopaliv první generace ruce pryč, byli to ale oni, kdo ovlivnil politická rozhodnutí v jejich prospěch.

A jsou to opět oni, kteří našli řešení v biopalivech druhé a dalších generací, což je stejně slepá ulička, jako potravinářská biopaliva. Je totiž zcela zřejmé, že cílená produkce surovin pro další generace biopaliv, bude-li zdrojem biomasa, s sebou vždy ponese stejné efekty za situace, kdy bude zajištěn odbyt pro jakýkoli typ biomasy v rámci nahrazování nějaké části konvenčních pohonných hmot. Místo ploch řepky v rámci biopaliv první generace se tak v druhé generaci budou cíleně vysazovat a následně kácet stromy (produkce kafilérií a spol. absolutně nemůže stačit), a ve třetí generaci budou farmy na pěstování řas zatěžovat moře. Myšlenku biopaliv je prostě třeba opustit jako celek. Třeba proto, že pěstování surovin na biopaliva provází uvolňování oxidu dusného, který je 300x horší než oxid uhličitý a produkce skleníkových plynů prostřednictvím produkce biopaliv je oproti fosilním palivům až o 70 procent vyšší.

Snižovat emise (ovšem měřených jen na koncovce, což nepostihuje celý produkční řetězec) lze prostě i jinak, než využitím biomasy (a to jakékoli). Ani v elektromotorech to ale nejspíš nebude, pokud i do nich započteme všechny úkony související s jejich výrobou, cenou a zajištěním potřebné logistiky pro provoz elektro automobilů.
Petr Havel

Archiv článků: duben 2019

V zadržování vody v krajině jsou víc aktivní lesníci než zemědělci

Teze o zlepšení stavu krajiny omezením biopaliv jsou naivní

Blogeři abecedně