Pokud si má tuzemský spotřebitel ze současné aféry s dioxiny v potravinovém řetězci v sousedním Německu odnést nějaký závěr, pak jedině ten, že by se měl více zajímat o původ surovin k výrobě potravinářských výrobků a preferovat podle možností produkty domácí. Pokud je zjistitelné, že skutečně domácí jsou. Rozhodně by ale bylo bláhové vyloučit z konzumace potravin vejce, výrobky z vajec či produkty z vepřového masa.
Pokud si mají z aféry odnést něco politici a dozorové orgány, pak jistě ne řešení typu zpřísnění veterinárního dozoru nebo uzavření hranic. Výsledkem by totiž bylo více škody než užitku.
Například zpřísnění dozoru nad výrobou potravin by se nutně muselo promítnout do růstu nákladů na jejich výrobu, v důsledku tedy v tlaku na další růst cen potravin a v dalším důsledku snížení konkurenceschopnosti evropské i tuzemské potravinářské produkce. Tím by se ještě více otevřel prostor pro dovozy potravin z neevropských zemí, kde jsou nároky na výrobu potravin nižší (a i díky tomu jsou obvykle levnější), takže spotřebitel by ve finále kupoval rizikovější zboží. Dostatečnou (dokonce v některých případech zbytečně přísnou) kontrolu výroby potravin i v případě dioxinů v EU dokumentuje skutečnost, že se na kontaminované krmivo a potraviny díky této kontrole přišlo.
Také zavírání hranic je nesmyslem, zvláš´t v případě Německa, které je největším obchodním partnerem ČR a které má tak nejširší škálu možností k případným odvetným opatřením. Nehledě na to, že právě Německo je jedním z mála možných spojenců ČR při odmítání stropu zemědělských dotací velkým zemědělským podnikům. Samozřejmě tím nechci říci, že by měl být na oltář zemědělské politiky obětován český spotřebitel. Na druhou stranu by bylo žádoucí více věřit německé straně, že má vše pod kontrolou a že se kontaminované potraviny s výjimkou dvou zásilek vajec do Holandska nedostaly za hranice našich sousedů. V ČR jsme bohužel příliš zvyklí nevěřit nikomu, protože vycházíme z reálné, ale pouze tuzemské praxe. V takzvané západní Evropě se ale přece jen lže méně než u nás....
V ČR navíc není kompetentní orgán, který by mohl, i třeba jen na vybrané výrobky, uzavřít hranice vůči dovozům z členských zemí EU. To má v kompetencei pouze Evropská Komise, která ale takový krok může využít jen v obzvláště nebezpečných situacích plošně ohrožující zdraví obyvatel. Představy, že takový krok může udělat Vláda ČR, Ministerstvo zemědělství ČR nebo Státní veterinární správa ČR je zcela zcestné.
Dioxiny jsou samozřejmě prevíti, některé z nich patří mezi nejjedovatější látky vůbec. Je ale dobré vědět, že stopově jsou dioxiny permanentně přítomny ve vzduchu, který dýcháme. Dioxiny jsou totiž nejen vedlejším produktem při výrobě některých herbicidů a hnojiv, ale také produktem nedokonalého spalování při procesech hoření. Do vzduchu tak pronikají při všech požárech, spalování odpadů nebo třeba při grilování či romantických táborácích. Nemám k dispozici informace o tom, jaké množství dioxinů se v lidském těle díky dýchání za celý život – mluvíme-li o lidech v průmyslovém světě – uloží. Bude to však jistě více, než dávka dioxinů po konzumaci několika vajec či kilogramu vepřového. Přestože jsou dioxiny skutečně nebezpečné jedy, nebyla zatím prokázána v souvislosti s dioxiny smrtelná otrava člověka. Pokusné krysy ale na toxicitu dioxinů v laboratořích zahynuly.
Aniž bych celou kauzu zlehčoval, rád bych prostě poukázal na skutečnost, že panika opravdu není na místě. Kdybychom totiž měli vyvozovat plošná zpřísnění, zákazy a změny jídelníčků z každého, byť i závažného, selhání jedince nebo podniku v řetezci výroby potravin, zemřeli bychom zřejmě za nějakou dobu hlady.