Nabídka Komory veterinárních lékařů ušetřit státní prostředky formou částečné privatizace státního veterinárního dozoru nebude mít zřejmě mnoho příznivců nejen u „konkurenčních“ státních veterinářů.

Přesto by nebylo od věci o ní vážně a bez emocí uvažovat. I proto by bylo vhodné hned na počátku napsat pár slov o dvou „těžkotonážních“ argumentech širokého spektra potenciálních odpůrců. Zcela jistě se totiž vyrojí teze o tom, že se jednak zhorší kvalita veterinárního dozoru nad bezpečností vyráběných potravin, jednak, že vstup privátních veterinářů do dozoru zdraží potravinářské výrobky živočišného původu.

Základní podnikatelská poučka ale říká, že v soutěži mezi privátním sektorem a státním sektorem, jde-li o porovnání stejných činností, vítězí obvykle sektor privátní. Tím nechci ani náhodou konstatovat, že by stávající veterinární dozor byl v ČR nekvalitní. Domnívám se ale zároveň, že ani privátní dozor by nebyl horší, ale měl by být – efektivnější. A o to zejména jde.

Pokud se týká možného vlivu na ceny potravin, pak je třeba říci, že by měl být neutrální, nebo dokonce pozitivní, tedy vedoucí ke snížení nákladů na produkci potravin. Teze odpůrců privatizace přitom předpokládají, že zatímco v současné době hradí náklady na veterinární dozor stát, v případě privatizace by to byli samotní výrobci potravin. To je ale omyl. I činnost privátního veterinárního dozoru by hradil stát, a to vítězům soutěží o státní zakázky v rámci tohoto dozoru. Stát by ovšem za takový dozor zaplatil méně, neboť soutěž na outsourcing části veterinárního dohledu by měla vygenerovat pro stát výhodnější cenovou nabídku, než je tomu za současné situace přirozeného monopolu státní veterinárnmí správy. Supervize nad veterinárním dozorem při výrobě potravin se samozřejmě stát nemůže vzdát. Bude k tomu ale potřebovat menší aparát, než dosud. A to je druhá podstata věci.

Částečná privatizace veterinárního dozoru není nová ani v ČR, ani v EU. Unie s takovým modelem počítá v rámci takzvaného hygienického balíčku z roku 2006 a ČR musí dokonce jako členská země takovou možnost zabudovat do své legislativy. V praxi jde o aplikaci článku 882/2004 umožňující státním veterinárním správám postoupit kontrolní pravomoci soukromým osobám registrovaným podle ISO 17 020. Smluvní partneři státu (veterinární správy) přitom pouze vykonávají kontrolní činnost, auditorní roli a supervizi má ale nadále stát. V ČR se o částečné privatizaci uvažovalo již v první polovině 90. let minulého století, nakonec ale převážil názor, že takto citlivou věc je správné ponechaat strategicky v rukou státu.

V současné době se tato otázka opětně otevírá mimo jiné i proto, že se na každé úrovni hledají cesty, jak šetřit náklady všeho typu. Dlužno ale říci, že to není jediné řešení. Rutinní veterinární dozor na jatkách v současné době dělají velmi často špičkoví odborníci, kteří jsou samozřejmě lépe placení než veterinární technici, jejichž odbornost by na tuto činnost bohatě stačila. Současný systém tak poněkud degraduje veterináře, kteří by mohli své znalosti a vzdělání využít efektivněji. Také samostatná existence Úřadu pro kontrolu veterinárních léčiv je zbytečný luxus, úřad by mohl být bez problémů začleněn pod Státní veterinární správu ČR, a zase by se něco ušetřilo.

Samozřejmě – jistá liberalizace veterinárního dozoru za situace, kdy v sousedním Německu a některých dalších zemí graduje aféra s krmivy kontaminovanými dioxiny, neskýtá patrně mnoho důvodů pro hlasitý potlesk. Na druhou stranu je zřejmé, že ani státní dozor se neobejde bez chyb, protože v něm hraje a vždy bude hrát roli nevyzpytatelný lidský faktor. Stejně jako v tom privátním.