Jakkoli je zcela zřejmé, že při ubývajících zdrojích vody a přetrvávající neschopnosti naší krajiny vodu zadržet se ČR nevyhne v budoucnosti nějakému tomu betonu v krajině navíc oproti současnému stavu, nelze si pro tyto záměry připravovat půdu „měkkým vyvlastňováním“ tak, jak to navrhl ministr zemědělství Petr Gandalovič.
Na první pohled chvályhodný záměr urychlit výstavbu protipovodňových zařízení v krajině přináší na druhý pohled celou řadu rizik a především prolamuje ústavní princip (byť v ČR dost bídně dodržovaný) nedotknutelnosti vlastnictví. To je zvlášť podivné u ministra, který by měl takovou základní konzervativní zásadu hájit.
Za předloženým „měkkým vyvlastněním“ v novele vodního zákona nazývaným „institutem strpění“ je v navrhované podobě cítit především tlak zemědělské vodohospodářské a betonářské lobby. Především proto, že novela vodního zákona není jediným instrumentem, který vodohospodářským betonářům nepokrytě nahrává. Stranou jakékoli pozornosti, prakticky tajně, totiž odbor vodního hospodářství ministerstva zemědělství nedávno připravil metodický pokyn k čerpání peněz na protipovodňová opatření, který pasuje polostátní podniky, jako jsou Zemědělská vodohospodářská správa, státní podniky Povodí a Lesy ČR na jediné realizátory staveb, přičemž podmínky jsou stanoveny naprosto nevýhodně pro obce či různé typy samosprávných celků, které mohou protipovodňová opatření navrhovat. V zásadě se v podmínkách nařizuje!!! (ne navrhuje), že obce musí financovat veškeré vícenáklady, které v souvislosti se stavbami vzniknou, aniž by mohly nějak mluvit do výběru těch, kteří budou jejich peníze utrácet. Stejný odbor vodního hospodářství kromě toho již několik let blokuje veškeré aktivity, v nichž nefigurují státní podniky Povodí, které by mohly vést ke zlepšení čistoty našich vod a například z nich v létě vymýtit nebezpečné sinice.
Je dobře, že vláda zatím socialistický návrh bohužel příliš často populisticky a socialisticky myslícího ministra zemědělství odmítla. To samozřejmě neznamená, že by institut strpění neměl vůbec existovat. Aby však mohl být brán vážně, musely by se změnit především dvě věci: Strpění by se nemělo týkat jen a pouze vodohospodářských děl a bylo by zapotřebí taxativně definovat případy, kdy je jej možné použít. Tedy definovat onen dosud mlhavý pojem „veřejný zájem“, na který si zatím nikdo netroufl. Možná proto, že kdyby bylo jasně stanoveno, co veřejným zájmem je, nemohlo by se za tento pojem schovávat vše, na co je možné ze státní a evropské kasy vyrazit peníze.