Prezidentští kandidáti: Kde zůstala krajina?
Je to vlastně docela ilustrativní – totiž, že se z témat budoucích prezidentů naší země, a to nejen jejich finalistů, poněkud vytratila právě ona země. Tedy krajina, její kvalita, půda, voda, lesy. Možná proto, že jde o témata, která přesahují časové období, po které budeme mít nového prezidenta v čele státu. Možná i proto, že jde o témata, která se na první pohled netýkají každodenního všedního života.
To ale samozřejmě není pravda. Kvalita našich lesů jakožto prostředí, které je pro všechny nejdostupnější k potřebné rekreaci, míra vodní eroze zvyšující nebo snižující riziko povodní a tedy ohrožení majetku, či produkční zemědělský potenciál půdy a pestrost krajiny obecně by měla zajímat všechny občany naší země, včetně médií. Nejde samozřejmě o to, zdali budoucí prezident chodí rád na houby, i když kladná odpověď by mu v nejčastěji houbařícím národu na světě jistě přinesla nějaké ty politické body. Jde o to, jaký má příslušný kandidát k české krajině vztah a jak se takový vztah může projevit třeba při schvalování se zemědělstvím, vodou, lesy či s přírodou souvisejících zákonů.
Významnou roli v krajině přitom hraje právě zemědělství, téma, které má řada lidí spojené spíše s levicově orientovanými politiky hájící obvykle zájmy velkých zemědělských podniků, nástupců někdejších jednotných zemědělských družstev. Teoreticky tedy téma pro Miloše Zemana. Ten ostatně v minulosti uvedl, že jeho rádcem v této oblasti je někdejší slušovický šéf František Čuba. Dlužno přitom říci, že Čubova vize zemědělství, stojící na koncentraci prvovýrobců i zpracovatelů v rámci kombinátů, v zásadě na americkém modelu a myšlence globalizace, je právě pro naší krajinu zničující. Už proto, že smazává, stejně jako tomu bylo v předlistopadovém období, odpovědnost vlastníků mimo jiné za stav krajiny, která je i díky tomu v současné době v nepříliš dobrém stavu. Generální filosofie předlistopadového zemědělství, jehož jsou Zeman i Čuba zastánci, totiž byla a je produkce doslova za každou cenu, s negativními dopady především na životní prostředí, což se již v dnešní době projevuje. A naše zemědělství si v nemalé míře nese tento odkaz stále s sebou.
Naopak Karel Schwarzenberg reprezentuje zcela opačný přístup, což je zřejmé mimo jiné i z oficiální podpory Strany zelených, o kterou se v minulosti také opíral. Přestože je přitom Schwarzenberg vnímán především jako diplomat, nebylo by na škodu připomenout si také jeho roli vlastníka lesních a dalších pozemků, a tedy jako hospodáře. Především díky tomu je znalcem venkovského prostředí, místní a centrální kultury, a obecně všech komponentů naší krajiny. Prostě – zatímco jeden z prezidentských kandidátů o přírodě, krajině a zemědělství, pokud tedy vůbec, zejména hovoří, druhý z kandidátů v tomto prostředí skutečně něco dělá. A ne špatně, ačkoli ani on na toto téma neplýtvá slovy.
S hodnocením Karla Schwarzenberga jako celoživotního zodpovědného hospodáře a tedy s jeho větší důvěryhodností souhlasí celá řada osobností mající blízko k zemědělství, lesnictví a krajině. Patří mezi ně například Miroslav Tyl, exposlanec Federálního shromáždění a poslanecké sněmovny, autor restitučních zákonů a současný poradce premiéra ČR Petra Nečase, člen zemědělského výboru parlamentu Jaroslav Lobkowicz, někdejší místopředseda zemědělského výboru parlamentu a stávající zaměstnanec Státní veterinární správy ČR Jaroslav Pešán nebo bývalý poslanec České národní rady a zemědělského výboru parlamentu Čestmír Hofhanzl. Schwarzenberga přitom nepodporují pouze zemědělští politici, ale i podnikatelé, například soukromý zemědělec a předseda představenstva Statku Kutlíře a.s., u Kolína Zdeněk Žert, soukromý zemědělec z Horní Kamenice na Slánsku Jiří Hulcr nebo předsedkyně Sdružení vlastníků honebních pozemků Věra Petrová. Za tímto prezidentským kandidátem stojí také předseda Společnosti Antonína Švehly Pavel Černý či viceprezident mezinárodní Společnosti pro mechaniku zemin a geotechnice inženýrství Ivan Vaníček. A samozřejmě celá řada dalších osob pohybující se v agroenvironmentální oblasti.
Obecná teze, podle které je levice zastáncem zemědělství v ČR, kulhá mimochodem i při porovnání situace v době před vstupem ČR do EU a činů v současné době, kdy se na úrovni EU opětně diskutuje o podmínkách, jak a na co čerpat z Bruselu dotace. Byla to právě Zemanova vláda, která vyjednávala podmínky vstupu do Unie, a přestože se občas jejich negativa přeceňují, jistě bylo možné vyjednat leccos lépe. Na druhou stranu to byl Zemanův ministr zemědělství Jan Fencl, který se zasadil o výsadbu mnoha hektarů vinohradů zejména na jižní Moravě, což dalo práci mnoha tamním lidem. Dnes se situace ve vyjednávání podmínek, tentokrát na období do roku 2020, opakuje. A nezpochybnitelným úspěchem ČR je, že se podmínky pro české zemědělství, ale i krajinu obecně, zlepší – přestože (nebo právě proto) vedou jednání zástupci pravice.
Tak či tak jsou roviny posuzování vhodnosti prezidentských kandidátů mnohem širší, než jaký je zatím odraz diskutovaných témat v médiích. I proto by bylo dobré při volbě nového prezidenta žádoucí neposuzovat kandidáty jen podle toho, jestli někdo kamarádí nebo nekamarádí s odcházejícím prezidentem nebo tím či oním hercem, ale naopak posuzovat jejich vhodnost komplexně, a zapojit přitom také svou paměť a selský rozum.
To ale samozřejmě není pravda. Kvalita našich lesů jakožto prostředí, které je pro všechny nejdostupnější k potřebné rekreaci, míra vodní eroze zvyšující nebo snižující riziko povodní a tedy ohrožení majetku, či produkční zemědělský potenciál půdy a pestrost krajiny obecně by měla zajímat všechny občany naší země, včetně médií. Nejde samozřejmě o to, zdali budoucí prezident chodí rád na houby, i když kladná odpověď by mu v nejčastěji houbařícím národu na světě jistě přinesla nějaké ty politické body. Jde o to, jaký má příslušný kandidát k české krajině vztah a jak se takový vztah může projevit třeba při schvalování se zemědělstvím, vodou, lesy či s přírodou souvisejících zákonů.
Významnou roli v krajině přitom hraje právě zemědělství, téma, které má řada lidí spojené spíše s levicově orientovanými politiky hájící obvykle zájmy velkých zemědělských podniků, nástupců někdejších jednotných zemědělských družstev. Teoreticky tedy téma pro Miloše Zemana. Ten ostatně v minulosti uvedl, že jeho rádcem v této oblasti je někdejší slušovický šéf František Čuba. Dlužno přitom říci, že Čubova vize zemědělství, stojící na koncentraci prvovýrobců i zpracovatelů v rámci kombinátů, v zásadě na americkém modelu a myšlence globalizace, je právě pro naší krajinu zničující. Už proto, že smazává, stejně jako tomu bylo v předlistopadovém období, odpovědnost vlastníků mimo jiné za stav krajiny, která je i díky tomu v současné době v nepříliš dobrém stavu. Generální filosofie předlistopadového zemědělství, jehož jsou Zeman i Čuba zastánci, totiž byla a je produkce doslova za každou cenu, s negativními dopady především na životní prostředí, což se již v dnešní době projevuje. A naše zemědělství si v nemalé míře nese tento odkaz stále s sebou.
Naopak Karel Schwarzenberg reprezentuje zcela opačný přístup, což je zřejmé mimo jiné i z oficiální podpory Strany zelených, o kterou se v minulosti také opíral. Přestože je přitom Schwarzenberg vnímán především jako diplomat, nebylo by na škodu připomenout si také jeho roli vlastníka lesních a dalších pozemků, a tedy jako hospodáře. Především díky tomu je znalcem venkovského prostředí, místní a centrální kultury, a obecně všech komponentů naší krajiny. Prostě – zatímco jeden z prezidentských kandidátů o přírodě, krajině a zemědělství, pokud tedy vůbec, zejména hovoří, druhý z kandidátů v tomto prostředí skutečně něco dělá. A ne špatně, ačkoli ani on na toto téma neplýtvá slovy.
S hodnocením Karla Schwarzenberga jako celoživotního zodpovědného hospodáře a tedy s jeho větší důvěryhodností souhlasí celá řada osobností mající blízko k zemědělství, lesnictví a krajině. Patří mezi ně například Miroslav Tyl, exposlanec Federálního shromáždění a poslanecké sněmovny, autor restitučních zákonů a současný poradce premiéra ČR Petra Nečase, člen zemědělského výboru parlamentu Jaroslav Lobkowicz, někdejší místopředseda zemědělského výboru parlamentu a stávající zaměstnanec Státní veterinární správy ČR Jaroslav Pešán nebo bývalý poslanec České národní rady a zemědělského výboru parlamentu Čestmír Hofhanzl. Schwarzenberga přitom nepodporují pouze zemědělští politici, ale i podnikatelé, například soukromý zemědělec a předseda představenstva Statku Kutlíře a.s., u Kolína Zdeněk Žert, soukromý zemědělec z Horní Kamenice na Slánsku Jiří Hulcr nebo předsedkyně Sdružení vlastníků honebních pozemků Věra Petrová. Za tímto prezidentským kandidátem stojí také předseda Společnosti Antonína Švehly Pavel Černý či viceprezident mezinárodní Společnosti pro mechaniku zemin a geotechnice inženýrství Ivan Vaníček. A samozřejmě celá řada dalších osob pohybující se v agroenvironmentální oblasti.
Obecná teze, podle které je levice zastáncem zemědělství v ČR, kulhá mimochodem i při porovnání situace v době před vstupem ČR do EU a činů v současné době, kdy se na úrovni EU opětně diskutuje o podmínkách, jak a na co čerpat z Bruselu dotace. Byla to právě Zemanova vláda, která vyjednávala podmínky vstupu do Unie, a přestože se občas jejich negativa přeceňují, jistě bylo možné vyjednat leccos lépe. Na druhou stranu to byl Zemanův ministr zemědělství Jan Fencl, který se zasadil o výsadbu mnoha hektarů vinohradů zejména na jižní Moravě, což dalo práci mnoha tamním lidem. Dnes se situace ve vyjednávání podmínek, tentokrát na období do roku 2020, opakuje. A nezpochybnitelným úspěchem ČR je, že se podmínky pro české zemědělství, ale i krajinu obecně, zlepší – přestože (nebo právě proto) vedou jednání zástupci pravice.
Tak či tak jsou roviny posuzování vhodnosti prezidentských kandidátů mnohem širší, než jaký je zatím odraz diskutovaných témat v médiích. I proto by bylo dobré při volbě nového prezidenta žádoucí neposuzovat kandidáty jen podle toho, jestli někdo kamarádí nebo nekamarádí s odcházejícím prezidentem nebo tím či oním hercem, ale naopak posuzovat jejich vhodnost komplexně, a zapojit přitom také svou paměť a selský rozum.