„Nevím o žádné jiné zemi, ve které by se takovým způsobem jako u nás ničilo sebevědomí národa – a to se promítá i do vztahu spotřebitelů k tuzemským potravinám,“ řekl mi nedávno v rozhovoru jeden z významných představitelů našeho potravinářského průmyslu. Bohužel má pravdu.

Nejhorší je, že v dnešní době elektronických médií, překladačů, vyhledávacích robotů a dalších technických vymožeností v oblasti komunikace se o trefování se do vlastních řad dozví prakticky okamžitě celý svět. Nebo alespoň EU. A protože jde o konkurenčně velmi náročný trh, mohou časem sloužit naše vlastní hlášky v boji přímo proti nám. Jen za poslední dva dny vyslali přitom takové signály do zahraničí dva ne zrovna bezvýznamní představitelé ČR. Nejprve to byl v nedělních Otázkách Václava Moravce prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR (SOCR) Zdeněk Juračka, který konstatoval, že SOCR podá do Bruselu žádost, aby Evropská unie prošetřila účinnost českých předpisů o dohledatelnosti původu alkoholu. Fakticky tím měl na mysli zavedení registračních pokladen a apel na boj s nedaněnými nákupy a prodeji potravin zejména ze strany některých vietnamských maloobchodníků. Jenže to Brusel nezajímá – ten se bude především zajímat o onu dohledatelnost původu alkoholu. Hned den nato zveřejnil zde na svém blogu poslanec Evropského parlamentu za ČSSD Pavel Poc tezi, podle které připravovaná novela zákona o potravinách povede „k devastaci systému kontroly kvality potravin v České republice“. Moc pěkné čtení pro Brusel, tím spíš, že pan poslanec nezapomněl pochválit právě Evropský parlament a jeho aktivitu v boji za osvětu spotřebitele v oblasti potravin.

Abych byl spravedlivý, pak je třeba potvrdit, že to byl skutečně Evropský parlament, který odsouhlasil změny, o kterých píše pan poslanec, tedy rozšíření okruhu potravin (spíše surovin) s povinností uvádět zemi původu, označování obsahu alergenů v potravinách nebo minimální velikost písma na obalech výrobků. Tentýž Evropský parlament ale zejména v případě potravin předvedl v minulosti řady „kreativních“, protože nesmyslných návrhů typu semafor, jejichž společným smyslem bylo v podstatě spotřebiteli nařizovat, co má jíst, a ještě k tomu formou různých typů daňových zvýhodnění nebo znevýhodnění fakticky určovat ceny potravin.

Pokud se ale týká kompetencí českých dozorových orgánů a zejména změn těchto kompetencí v připravované novela zákona o potravinách, o což v článku ve skutečnosti jde, pak tady je pan poslanec vedle jak ta borovice. Zejména argumentace týkající se Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI) jakoby vypadla z úst představitelů této instituce, což by ještě nebylo tak špatné. Jenže nejsou pravdivé. Je například nesmyslem, byť pro někoho pouze špatným výkladem, že SZPI „má v kompetenci uvádět potraviny do oběhu“ a o tuto kompetenci přijde. Skutečnost je taková, že pisatel blogu Pavel Poc zapomíná, že naopak Státní veterinární správa ČR (SVS) kontroluje veškerou produkci potravin živočišného původu, a to od narození zvířete, po dobu jeho produkce až po porážku a následnou výrobu potravin a jejich uvolňování, zatímco SZPI dozoruje v tržní síti. Tedy, SZPI neuvolňuje potraviny do tržní sítě. Úplně hanebné je potom tvrzení, že předáním dozoru nad potravinami živočišného původu SVS nebude tyto potraviny dozorovat nikdo.

Tvrdit, že to byla SZPI, kdo upozornil na problémy s technickou solí nebo takzvanou zkaženou vaječnou moučkou, jsou vyloženě lež. Na obě zmíněné aféry totiž upozornila polská média a ČR získala oficiální informace až po nátlaku na polské úřady. Nemalou snahu o získání informací projevila právě SVS, která vyvolala osobní jednání se zástupci Polska na úrovni Evropské komise. Navíc si nelze dost dobře představit, jak by SZPI přišla na to, že ve výrobcích je použita technická sůl, když jsme doposud nedostali od Polska informace o tom, jak se technická sůl chemicky odlišuje od běžné potravinářské soli a nejsme jí tudíž schopni ve výrobcích laboratorně prokázat. Se sušenou vaječnou hmotou je situace obdobná. Že se jednalo o „zkaženou moučku“ je informace přinejmenším zavádějící, neboť ve skutečnosti šlo o regulérní vaječnou sušenou hmotou, jejíž základní nedostatek spočíval v tom, že byla vyrobena v potravinářském závodě, kterému bylo odebráno schválení pro její výrobu. Ani ta se tedy nedala odlišit od normální, legálně vyrobené. Navíc obě tyto komodity směřovaly pouze do potravinářských podniků vyrábějících potraviny rostlinného původu (pečivo a cukrovinky), kde je dozorovým orgánem SZPI, nikoli SVS. Pokud SZPI upozorní na zdravotně závadné potraviny živočišného původu ze zahraničí, je to v převážné části případů proto, že SZPI je národním kontaktním místem systému rychlého varování pro potraviny a krmiva (RASFF), a tudíž tyto informace z našich dozorových orgánů obdrží jako první.

Novela zákona o potravinách naopak kompetence SZPI, a také SVS, rozšiřuje na oblast gastronomie, lidově řečeno hospod a hotelů („uzavřené stravování“). Tam totiž zcela selhala hygienická služba dirigovaná ministerstvem zdravotnictví, která, když už nikdo jiný před ní, tak ani ona v místě prodeje nezachytila prodej jedovatého metanolu. Proč? Protože hygienici v těchto zařízeních fakticky bdí pouze nad riziky humánní kontaminace, tedy – s nadsázkou - jestli mají například kuchaři čisté ruce. Nesmyslné teze o dozoru nad bezpečností potravin v gastronomii, které již také z ministerstva zdravotnictví vypadly, jsou úplně mimo mísu. O bezpečnosti potravin se totiž rozhoduje o několik článků výroby potravin dřív, kde je rozhodující zejména role SVS a také SZPI.

Hovořit o devastaci kontroly potravin v ČR je tedy kromě ideového populismu faktický nesmysl. Málokterá země, i v rámci EU, se může pochlubit tak intenzivním dozorem nad výrobou potravin, jako ČR, což potvrdí všichni, kdo se s kontrolou v praxi setkávají a na rozdíl od jiných zemí EU a potažmo celého vyspělého světa mají díky tomu horší konkurenční pozici. Obecné rčení „papežštější než papež“ platí v celé řadě potravinářských norem a o legislativě v ČR oproti zahraničí více než kde jinde.