Pokud by měly strany předpokládané budoucí vládní koalice dodržet své předvolební teze o obsazování ministerských křesel odborníky, musel by v čele ministerstva zemědělství pokračovat stávající ministr v demisi Miroslav Toman. Každý, kdo tento resort alespoň trochu sleduje, musí totiž dojít k závěru, že při současné politické konstelaci je takové řešení navzdory nekonečným spekulacím o obsazení vládních postů bezkonkurenčně nejlepší.
Zatím nejsilnější potenciálně vládní strana, sociální demokracie, kupodivu ve svých řadách nemá žádnou osobnost, která by mohla s úspěchem ministerstvo zemědělství vést. A to i přesto, že právě sociální demokraté měli v minulosti na zemědělství své ministry a tuto stranu také mnozí zemědělci pravidelně volí. Takovou osobou nebyl ostatně z pohledu zemědělství ani stínový ministr zemědělství Michal Hašek, který měl blíže ke všemu možnému, jen ne k zemědělskému resortu. A navíc je v současné době prakticky mimo hru.
Teoreticky by mohli ministerstvo zemědělství obsadit lidovci, o čemž se také nejčastěji spekuluje a je i možné, že to takto nakonec dopadne. Pro naše zemědělství by to ale nebyla dobrá zpráva. Jak v případě šéfa lidovců Pavla Bělobrádka (veterinární vzdělání), tak prvního místopředsedy Mariana Jurečky (rostlinolékařství a podnikatelská praxe) by sice byly částečně naplněny odborné předpoklady, to ale zrovna v případě zemědělství nestačí. Oblast zemědělství společně s potravinářstvím představuje polovinu veškeré evropské regulační legislativy, samotné zemědělství pak kromě toho čerpá necelých 40 procent evropských dotací prostřednictvím složité struktury dotačních programů, které k tomu, aby mohly smysluplně fungovat, musí být mezi sebou správně provázány a dobře zacíleny. Což není jednoduché, a navíc je to jen pomyslný vrchol ledovce. Minimálně Pavel Bělobrádek si tohle zřejmě uvědomuje, a proto se na Těšnov (sídlo ministerstva zemědělství) celkem rozumně nehrne. Zdali to takhle cítí i jeho spolustraníci, je ovšem ve hvězdách, respektive v jejich hlavách.
Fakticky nejvyšší potenciál obsadit ministerstvo zemědělství by v praxi mělo hnutí ANO Andreje Babiše. To se však předem z obsazení ministerstva zemědělství, i pod tlakem veřejnosti, dobrovolně kvůli riziku střetu zájmů vyloučilo. K tomu snad jen poznámka, že střet zájmů, v praxi riziko finančního nebo legislativního zvýhodnění vlastních firem nebo spřízněných firem působících v oboru samozřejmě existuje, vždy je však spojeno s přístupem toho kterého jedince a mírou jeho aktivity svou významnou pozici zneužít. Je přitom naivní domnívat se, že osoba komerčně nespojená s oborem, jemuž velí, nemůže svou pozici zneužít. Rozdíl je jen v tom, že v případě působení v oboru jsou zvýhodněny firmy či spřízněné osoby v dotčeném oboru, zatímco v druhém případě osoby a spřízněné firmy mimo obor. Je pak otázkou, co je horší – v prvním případě totiž končí peníze či výhody alespoň "dohledatelně", zatímco v druhém neznámo kde, včetně neidentifikovatelných daňových rájů. Je to smutné, ale je to tak. Každopádně, Babiš a jeho strana ministra zemědělství ze svých řad hledat nehodlá, čímž příběh končí.
Sám ministr Toman v demisi se, jak se shoduje snad až na soukromé zemědělce veškerá zemědělská i potravinářská (i politická) veřejnost, ve své roli nepochybně osvědčil. I při nedobré kondici našeho hospodářství dokázal dokonce navýšit stávající i budoucí zemědělský rozpočet, což je mimo jiné důkaz jeho silné osobnosti, protože o totéž se snažili, a ne s takovým úspěchem, i všichni jeho kolegové. A měřítkem úspěšnosti ministrů v naší zemi, i když to není vždy úplně správné, je schopnost zajistit pro „svůj“ resort peníze. To by ale skutečně nemělo ke kvalifikaci na ministra stačit. V případě Tomana jsou ale ve hře ještě další, pro chod resortu a klid v zemědělské veřejnosti důležitější věci. Tou první a základní je znalost prostředí, a to nejen v prvovýrobě, ale i při zpracování zemědělských surovin – v potravinářství. Zemědělský resort, který je v celém polistopadovém období v zajetí zemědělských (prvovýrobních) priorit, by přitom potravináře potřeboval jako sůl. I laickou veřejnost zajímá spíše řízek, než sebekvalitnější prase ve vepřínu. Toman ale nezná jen podnikatelské prostředí, ale i samotné ministerstvo, kde v minulosti působil jako státní tajemník. Absence přehledu o tom, kdo je v příslušném resortu kdo a od koho lze co čekat, je přitom dlouhodobě největším handicapem našich vysokých státních úředníků včetně ministrů. To z možných kandidátů na ministra zemědělství jako u jediného u Tomana ani náhodou nehrozí.
To ale stále není vše. Toman byl také v době vstupu ČR do EU u vyjednávání s Unií, a zná tak také prostředí v Bruselu. Kromě toho působil nějakou dobu v USA, takže má navíc alespoň základní přehled o cílech, strategiích a fungování zemědělství „za velkou louží“, což je další bonus navíc k řízení nějakého resortu. To vše dává přitom předpoklady k určitému zasvěcenějšímu, a tedy objektivnějšímu pohledu na další kroky v zemědělském resortu, nehladě na to, že se v současné době za Tomanova ministrování, dopracovávají na Těšnově podrobnosti pro podmínky čerpání evropských i národních peněz pro další sedmileté období Společné zemědělské politiky EU. Bude-li přitom jejich realizátorem někdo jiný než ten, který je připravoval, máme v resortu zaděláno na pěkné zmatky – do žádných pravidel se nedá do nejmenších podrobností napsat, co tím chtěl autor dosáhnout, už proto, že každý autor chce dosáhnout něčeho, byť třeba nepatrně, jiného.
Jak to na ministerstvu zemědělství dopadne, je v současné době opravdu otázkou. Ze zkušeností z vlastní minulosti přitom víme, že výsledky politických personálních dohod jsou někdy velmi překvapivé, což nemusí být na škodu. Podle současných signálů by totiž bylo překvapivé, kdyby stávající ministr pokračoval ve své funkci dál – kdyby se tak ale stalo, bylo by to právě ono pozitivní překvapení.