Služebně jeden z nejmladších úřadů v gesci ministerstva zemědělství – Státní pozemkový úřad (SPÚ), který vznikl 1. ledna 2013, čelí v podstatě poprvé veřejné kritice svého vedení. Reportérce televize Nova se totiž podařilo získat fotografie, na kterých šéf SPÚ Petr Šťovíček předává dnes již obviněnému Ivo Rittigovi na jeho narozeninách obraz boha Dia s tváří tohoto lobisty s pověstí významného zákulisního hráče v politickém dění. Kontakty Šťovíčka s Rittigem následně odsoudila celá řada politiků či nevládních organizací. Uvedená akce s podtóny korupce ale zdaleka není jediným a už vůbec ne základním problémem SPÚ.
Instituce bdící nad správou, nájmem a nakládáním se státními pozemku, kterou byl až do vzniku SPÚ Pozemkový fond ČR (PF), je od počátku své existence obestřena mlžným oparem, do kterého není snadné proniknout. Je to dáno i historicky – kompletní zestátnění půdy v ČR v předlistopadovém režimu výrazně narušilo evidenci vlastnických a nájemních vztahů, která není ani čtvrt století po změně režimu plnohodnotně dokončena, což mimo jiné znesnadňuje výdej církevního majetku a zakládá značný potenciál pro emotivní souboje o více či méně lukrativní pozemky. Významnější mediální průnik do spletitých pavučin pozemkových vztahů kontrolovaných fondem se konal vlastně jen jednou – a hned to stálo místo někdejšího ministra zemědělství Petra Zgarbu.
Tak či tak je dlouhodobě největším problémem současného SPÚ transparentnost nakládání se státními pozemky. Dlužno přitom zopakovat, že jde o problém dlouhodobý, který se nicméně za současného vedení SPÚ nijak neposunul. Dalším zásadním problémem je, že stávající SPÚ nesplňuje předpoklady, k nimž byl ustanoven. Jde především o přetrvávající pojetí SPÚ jakožto instituce, která měla spojit činnosti někdejšího PF s činnostmi regionálních pozemkových úřadů, s tím, že dominantní činností SPÚ budou pozemkové úpravy a akcent na plnohodnotnou evidenci pozemků, jejich vlastníků a nájemců. Ve skutečnosti je ale stále převažující činnost SPÚ pokračování činnosti někdejšího pozemkového fondu, což je mimochodem i zcela zřetelné opticky, neboť SPÚ se i nadále prezentuje na webové adrese www.pfcr.cz, která identifikuje původní fond. I to je jistým lakmusovým papírkem, ze kterého lze odvíjet nepříliš velký zájem SPÚ o svou viditelnost a viditelnost své činnosti.
Jsme-li u církevních restitucí, pak je třeba říci, že SPÚ, ať si to nazývá a odůvodňuje kdo chce, jak chce, rozhodně k procesu urychlení výdeje majetku nepřispívá. To jistě může značná část ateistické veřejnosti v ČR vnímat pozitivně, problém ale je, že pasivita SPÚ působí komplikace třeba i hospodařícím zemědělcům. Ti musí dokládat v případě, že hospodaří na pronajatých pozemcích, smlouvy s jejich majiteli, což je podmínkou pro čerpání rozličných dotací. SPÚ se ale v případě potenciálně vydávaného církevního majetku k vlastnictví již nehlásí a nový majitel pozemky vydané nemá. Což je právně neřešitelná situace.
Zpět ale k činnosti SPÚ. Právě proto, že v ČR není v řadě lokalit zřejmé, komu které pozemky patří, přičemž drtivá většina z nich ještě navíc není logickým způsobem zcelena například prostřednictvím komplexních pozemkových úprav (KPÚ), je nanejvýš žádoucí posílit ve SPÚ činnost pozemkových úřadů a jejich prostřednictvím urychlit KPÚ. Současný stav je jednak vysoce náročný na jakoukoli administrativu, komplikuje ale i sousedské dohody o využívání půdy a především, jak již bylo řečeno, zakládá obrovský potenciál pro zpochybnění vlastnictví pozemků na celém území ČR. Proti tomu je obraz boha Dia doslova kapkou v moři, respektive v tomto případě hrudkou v zemi.