Letité diskuse o ochraně zemědělského půdního fondu, ať již způsobem hospodaření na ní, nebo prostřednictvím poplatků za zábory kvalitní zemědělské půdy, končí prakticky vždy konstatováním, že právě kvalitní zemědělské půdy v naší zemi nenávratně ubývá. Konstatování je to správné, nástroje na skutečně funkční ochranu půdy jsou totiž neúčinné. Hospodaření na velkých půdních celcích bez remízků a dalších krajinných prvků nedokáže, alespoň podle v současnosti nastavených pravidel, zabránit vodní a větrné erozi, takže půda ubývá i tam, kde opticky je. Poplatky jsou díky úspěšné lobby stavebních firem a developerů nízké, takže se stále zemědělské pozemky z půdního fondu vyjímat a následně je pokrývat neprostupnými povrchy vyplatí. A tam pak už vůbec žádná půda není. Bohužel se zdá, že tento trend nelze efektivně zvrátit.
Kde tedy vzít potřebné další vhodné plochy pro expanzi průmyslu, výstavbu bytového fondu a dalším účelům? Odpověď se zdá být možná v tuto dobu ještě kacířská, ale je jedním z řešení – totiž – v lesích. Plocha lesních porostů, jak ostatně vyplývá i z aktuální „Zelené zprávy“ (Zprávy o stavu lesa a lesního hospodářství České republiky v roce 2014) v ČR stále roste a jen v uvedeném roce 2014 se zvýšila o 2 645 hektarů a celkové zásoby dřeva v lesích se zvyšují. Jinými slovy, dřeva i lesů máme dost, podle dřívějších dat máme u nás dokonce jednu z největších zásob dřeva na hlavu v rámci EU. Zas tak moc by proto neuškodilo, kdybychom měli ploch lesů o něco méně, jestli je takovým veřejným zájmem, jak deklarují stavebníci, zabírat v přírodě volné plochy k bohulibým účelům. Tak či tak by bylo vykácení nějakých ploch lesů tam, kde tyto porosty nemají zásadní vliv na území ekologické stability či při zadržování vody v krajině menším strategickým zločinem, než stále pokračující zábory zemědělské půdy a její nenávratné ztráty. Většina lesních porostů se navíc nachází na méně kvalitních půdách, naopak při případné následné rekultivaci po předchozím průmyslovém využití krajiny lze lesní porosty nasadit bez problémů, na rozdíl třeba od obilí. Dřevo zatím ještě nejíme, chléb ale ano.
Samozřejmě, k lesům má naše společnost tradičně lepší vztah než k polím. Sbíráme v nich houby, lesní plody, chodíme do nich na procházky, snad pro každého představují symbol relaxace a jsou nás všech. Když se někde začne kácet, má nejméně nejbližší okolí takové lokality pocit, že z naší země bude jedna velká holina. Málokdo ale třeba ví, že dnešní zalesněné vrcholky mnohých kopců byly v minulosti holé a že to „bylo normální“. „Normální“ naopak nebylo cílené zalesnění zejména našich pohraničních území smrkovými monokulturami v minulosti, včetně Šumavy, která je nádherná, ale rozhodně ne původní a přirozená.
Jistě - na kopcích nebo na Šumavě by se určitě ke stavebním účelům lesní pozemky nepoužívaly – nebylo by to praktické ani etické. V celé řadě lokalit (lesní porosty se nacházejí v menší či větší míře plošně po celém území země) by ale bylo využití lesních pozemků ke stavebním účelům vhodnější, než to nejjednodušší, nejpohodlnější a nejlevnější, co dnes děláme – zábory zemědělské půdy. Chtělo by to nepochybně zpracovat nějakou koncepci, spíše nadresortní, v gesci ministerstva zemědělství a životního prostředí. Hodilo by se to zejména v současnosti, kdy jsou obě zmiňovaná ministerstva garanty materiálu, který by měl mimo jiné v jedné linii stanovit strategie prevence jak povodní, tak sucha. Lesní porosty bezpochyby do komplexní krajinářské strategie patří také – zmiňovány ale příliš nejsou, a už vůbec ne v souvislosti s potenciální stavební činností. Její expanzi se ale společnost, pakliže nevyhyneme, stejně nevyhne. A jak praví české přísloví – co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek. Diskutovat o možnosti využití lesů místo zemědělské půdy tak může být možná kacířské, ale ve vší pokoře před multifunkční rolí lesů v naší krajině docela nutné.