Staré známé úsloví praví, že všechno zlé může být k něčemu dobré. Platí to kupodivu i ohledně postupně se rozjíždějící elektronické evidence tržeb (EET), byť administrativní negativa či potenciální rizika možného zneužití získávaných dat převažují nad pozitivy. Jak velká rizika to budou, ukáže čas, a jak se prostřednictvím EET naplní státní pokladna, ukáže čas také. Současné komplikace týkající se třeba formátu a nedostatku účtenek mohou být nakonec jen banalitami v porovnání s tím, co se bude ve skutečnosti dít.
Něco se ale děje už teď, například pro zachování dalšího provozu restaurací, které zvažují ukončení své činnosti. Cestu se snaží prošlápnout třeba přerovský pivovar Zubr prostřednictvím takzvaných „nájemních hospod“. Jde o to, že Zubr nabízí majitelům nemovitostí, v nichž restaurace jsou, jejich převzetí do pronájmu, jehož součástí je i osvěta v čepování a udržování kvality piva. Především ale představuje takový pronájem pro majitele nemovitosti minimalizaci rizika neočekávatelného krachu či neplacení nájemného za situace, kdy EET nebude personál zvládat nebo pokud povede kumulace regulací týkající se provozů restaurací k ekonomickým problémům. Svým způsobem jde o „pivní verzi“ již existujících četných firemních potravinářských prodejen, které mají sami výrobci „pod kontrolou“, a mohou je mimo jiné využívat k testování nových produktů a jejich uvádění na trh pro své spotřebitele. Rozdíl je jen v tom, že podnikové prodejny výrobcům potravin často patří, zatímco „nájemní hospody“ jsou součástí nemovitostí, které pivovaru nepatří.
Blížící se „ostré“ zavedení EET ale také inspirovalo řadu výrobců technologií a software spojeného s vyžadovanou evidencí. Na trhu se jich objevila celá řada, což je ale na druhou stranu trochu problém zejména pro ty hospodské, kteří nedokáží kvalitu v kombinaci s cenou věrohodně posoudit. Za všechny inspirační možnosti je nicméně možné jmenovat například systém zvaný „Rychlá pokladna“, který mimo jiné umožňuje takzvanou „inventuru vážením“. Systém umí v praxi odlišit váhu jednotlivých tekutin a lahví přímo v lahvi, což v praxi znamená, že si hostinští například při předávání služby nemusí odlévat nedopité lahve do odměrných válců a z nich odečítat objem vypité tekutiny, ale udělá to za ně příslušný přístroj. Netřeba dodávat, že je to kromě minimalizace rizik mikrobiální kontaminace také cesta ke skutečně přesné evidenci aktuálního stavu lihovin a v restauraci prodávaných tekutin. Podobných příkladů inovací jak z pohledu technologií, tak systému provozování hospod by se jistě našlo víc, podstatné ale je, aby EET nevedla v důsledku k významnějšímu poklesu počtu restaurací v naší zemi.
I když se totiž životní styl, zejména ve městech, postupně a neustále mění, mají hospody, restaurace či „knajpy“ v naší zemi stále nenahraditelnou roli, dnes především na venkově a v malých sídlech. I dnes stejně jako dříve je hospoda lokální společenské, kulturní, obchodní, intelektuální i do jisté míry politické centrum, bez jehož existence je život v obci ochuzen. Ne nadarmo se říká, že vesnice bez hospody je v podstatě mrtvá vesnice. Pokud by se přitom nenašel dostatek možností, jak hospodám umožnit přežít (a zdaleka to není jen o snížení daní na pivo – to je poněkud naivní představa), stala by se EET velmi podstatným likvidátorem procesu, kterému se ne zcela přesně říká „rozvoj venkova“. Kdyby se tak ale stalo, byla by to pro naši zemi nejen společenská ztráta, ale v důsledku i ztráta ekonomická, včetně tolik vzývaného státního rozpočtu, jehož deklarované nabobtnání má také díky EET vést společnost ke světlým zítřkům. Bez hospod to bude naopak.