Když jsem před časem v rámci „vepřové války“ při níž tuzemští zemědělci požadovali po ministru zemědělství miliardu na kompenzace za ztráty způsobené poklesem cen, konstatoval nekonkurenceschopnost našich producentů prasat, okamžitě se vyrojily hlasy obviňující z nekonkurenceschopnosti odborné mne. Porovnával jsem tehdy ekonomické parametry dosahované našimi farmáři a farmáři z Nizozemí, přičemž naši producenti z toho vycházeli ekonomicky o dvacet až třicet procent hůře.
Bohužel to není nejhorší porovnání. V posledním čísle bulletinu Evropské Komise Top Agrar byl totiž zveřejněn celkem podrobný rozbor situace na evropském trhu s vepřovým masem, z něhož nevycházejí jako vítězové ani chovatelé prasat v Nizozemí, by´t patří v EU ke špičce. Rozbor v Top Agrar totiž konstatuje, že například němečtí farmáři musí v efektivitě hodně přidat, protože dokáží odchovat v průměru „jen“ 23 selat na prasnici. Díky tomu jim chybí k pokrytí nákladů na jedno sele 10 eur. V ČR je ale průměr odchovaných selat na prasnici ještě nižší (22 i méně, což je průměr neznamenající, že někteří chovatelé mají lepší výsledky) a k pokrytí nákladů na sele tedy chybí ještě více. To ovšem v praxi znamená, že v ČR se opravdu nedá na produkci vepřového vydělat. Stranou ponechávám otázku, kdo tedy za to může.
Právě proto ovšem naši zemědělci požadují vyšší ceny za dodávaná prasata. Problém je v tom, že naše masokombináty jim skutečně o něco málo vyšší cenu než masokombináty v zahraničí platí, ale o moc více nemohou – sami by pak prodělávaly. Tristní stav tuzemského chovu prasat demonstruje situace, kdy vlajková loď a symbol tuzemské uzenářské a masozpracující produkce – Kostelecké uzeniny, dováží část vepřové suroviny právě z Nizozemí. Naprosto logicky.
Ztráta soběstačnosti ČR v produkci vepřového tak byla a zatím je bohužel nevyhnutelná. Mimochodem, naši farmáři v tom nejsou sami – podle zmíněného dokumentu zredukovali například Britové stavy prasnic o 12 procent, v Německu poklesly stavy prasnic o 2,5 procenta a dalších pět procent propadu se očekává letos. Největší problémy ale mají chovatelé ve střední a východní Evropě – u nás došlo k redukci o 11 procent, v Bulharsku například o 15 procent. Lídrem evropského trhu v efektivitě přitom zůstávají Dánové – mimochodem, počet selat na prasnici je tam 26, čímž jsou Dánové rázem o 8 eur na sele v plusu.
Faktem je, a v tom mají zemědělci u nás pravdu, že celá řada zemí chovatelům prasat nenápadně přilepšuje, nejde ale o dotace v pravém slova smyslu, jak to tuzemští farmáři prezentují. Příplatky jsou za dopravu, za kvalitu, za čistotu nebo na marketing. Úředníci v zemích původní evropské patnáctky jsou holt zkušenější a flexibilnější. Přesto je třeba vědět – příslušné příplatky jsou poskytovány v řádu jednotek eur na prase. I kdyby tedy naše státní správa ve prospěch tuzemských chovatelů zabojovala a „něco“ vymyslela, k významnější změně v perspektivě tuzemského chovu prasat to asi nepomůže.
Jedinou spásou pro naše chovatele je tak tuzemský spotřebitel. Ten totiž rozhodne o odbytu i o ceně nejen vepřového masa, stejně jako u veškerého spotřebního zboží. Žádný řetězec, jak to dnes každý prezentuje. Nakupujícím zákazníkům je totiž totálně jedno, jestli je zisk nebo marže obchodníka nula nebo třeba tisíc procent. Pokud bude příslušné zboží spotřebitelem vyžadováno, pak je možné do určité míry ceny zvyšovat – dokud to zákazník unese. Pokud naopak o něco zájem nebude, nemusí se takové zboží prodat ani s nulovou marží a skoro zadarmo.