Kartel producentů mléka je nesmysl
Pokud je mi známo, měl by být Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) strážcem čistoty soutěžních praktik, zejména v tom, aby nějaký podnik v příslušné obchodní oblasti nezneužíval, případně nedosáhl, dominantního postavení. Naopak mi není nic známo o tom, že by měl ÚOHS hrát roli cenzora a vykladače názorů jednotlivých podniků či zájmových uskupení, a to dokonce i v případě, že se předmětná formulace týká předpokladů cenového vývoje.
Stále více se ale zdá, že se ÚOHS přichyluje k roli druhé. Hlášky typu „podíváme se na zemědělce, když budou hovořit o cenách mléka“, jsou evidentně za hranicemi působnosti ÚOHS a byť se to zejména u mě zdá možná podivné, musím dát v hodnocení aktivit ÚOHS v tomto směru zcela za pravdu prezidentovi Agrární komory ČR Janu Velebovi, který se napůl zoufale a napůl pobaveně v nedělních otázkách Václava Moravce otázal, zda spolu vůbec ještě zemědělci mohou mluvit. Protože samozřejmě mohou, a to by si měl ÚOHS uvědomit. I kdyby to mělo být o cenách mléka, pak je jedna věc něco říci, a druhá věc to udělat. Antimonopolní úřad má přitom kontrolovat „udělání“, a ne „říkání“.
Specielně v případě zemědělců a producentů mléka zvlášť je výstražný prst ÚOHS ohledně cenového kartelu vážně úsměvný. Jednak jsou producentů mléka tisíce, takže z nich opravdu nikdo dominantního postavení dosáhnout nedokáže. Jednak jsou tito producenti sdruženi do odbytových družstev, avšak ani jedno z nich také dominantní postavení nemá.
Takže i kdyby se nakrásně a veřejně domlouvali producenti mléka v rámci příslušného družstva (a i proto je také vytvářejí), o porušení antimonopolního zákona by nešlo. Kromě toho stojí celá řada producentů mléka mimo odbytová družstva, přičemž i oni svými cenovými podmínkami ovlivňují trh a výsledné ceny nejsou dány jen aktivitou družstev.
A konečně, zatím stále platí stav, kdy jihozápadní část naší země má kvůli zahraničním vlivům ceny mléka jiné než severovýchodní část. To v praxi znamená, že v případě mléka není v praxi kartelová dohoda vůbec možná, protože by to poškozovalo zemědělce na jihozápadě a zvýhodňovalo producenty na opačném konci republiky. V mléku je prostě ve hře celá řada specifických cenotvorných faktorů, z nichž následně zřejmě nelze kartel, a to i kdyby byl, prokázat.
Je smutné, že se ÚOHS nechává postupně víc a víc vtahovat do pozice, kdy supluje podmínky dodavatelsko-odběratelských vztahů mezi komerčními firmami, které jsou normálně věcí jen a pouze obchodních partnerů. Taková role jemu ani státu ve všech podobách nepřísluší a v zásadě lze konstatovat, že místo kultivace obchodního prostředí spíše přispívají státocenotvorné aktivity k jeho deformaci.
Stále více se ale zdá, že se ÚOHS přichyluje k roli druhé. Hlášky typu „podíváme se na zemědělce, když budou hovořit o cenách mléka“, jsou evidentně za hranicemi působnosti ÚOHS a byť se to zejména u mě zdá možná podivné, musím dát v hodnocení aktivit ÚOHS v tomto směru zcela za pravdu prezidentovi Agrární komory ČR Janu Velebovi, který se napůl zoufale a napůl pobaveně v nedělních otázkách Václava Moravce otázal, zda spolu vůbec ještě zemědělci mohou mluvit. Protože samozřejmě mohou, a to by si měl ÚOHS uvědomit. I kdyby to mělo být o cenách mléka, pak je jedna věc něco říci, a druhá věc to udělat. Antimonopolní úřad má přitom kontrolovat „udělání“, a ne „říkání“.
Specielně v případě zemědělců a producentů mléka zvlášť je výstražný prst ÚOHS ohledně cenového kartelu vážně úsměvný. Jednak jsou producentů mléka tisíce, takže z nich opravdu nikdo dominantního postavení dosáhnout nedokáže. Jednak jsou tito producenti sdruženi do odbytových družstev, avšak ani jedno z nich také dominantní postavení nemá.
Takže i kdyby se nakrásně a veřejně domlouvali producenti mléka v rámci příslušného družstva (a i proto je také vytvářejí), o porušení antimonopolního zákona by nešlo. Kromě toho stojí celá řada producentů mléka mimo odbytová družstva, přičemž i oni svými cenovými podmínkami ovlivňují trh a výsledné ceny nejsou dány jen aktivitou družstev.
A konečně, zatím stále platí stav, kdy jihozápadní část naší země má kvůli zahraničním vlivům ceny mléka jiné než severovýchodní část. To v praxi znamená, že v případě mléka není v praxi kartelová dohoda vůbec možná, protože by to poškozovalo zemědělce na jihozápadě a zvýhodňovalo producenty na opačném konci republiky. V mléku je prostě ve hře celá řada specifických cenotvorných faktorů, z nichž následně zřejmě nelze kartel, a to i kdyby byl, prokázat.
Je smutné, že se ÚOHS nechává postupně víc a víc vtahovat do pozice, kdy supluje podmínky dodavatelsko-odběratelských vztahů mezi komerčními firmami, které jsou normálně věcí jen a pouze obchodních partnerů. Taková role jemu ani státu ve všech podobách nepřísluší a v zásadě lze konstatovat, že místo kultivace obchodního prostředí spíše přispívají státocenotvorné aktivity k jeho deformaci.