Pokaždé, když se naší zemí proženou povodně, záplavy či jen lokální velká voda ničící majetek jedinců i nás všech, je slyšet slova o nutné protipovodňové prevenci. Pokaždé se hledají příčiny a diskutuje se o tom, jak propříště zabezpečit majetek a životy lidí lépe. Jenže s opadávající vodou obvykle předsevzetí mizí.
Přesto je na místě opětně konstatovat, že současný stav naší krajiny povodním a záplavám nahrává, a pokud se nezmění dosavadní přístup společnosti především v odpovědnosti v chování se v krajině, bude tomu tak i nadále. Naše krajina totiž není v přirozeném stavu. Skoro polovina půdy v naší zemi je ohrožena vodní erozí. Téměř dvacet procent půdy je ohroženo erozí větrnou. Krajině chybí pestrost a následně schopnost zadržovat vodu. Tato schopnost se za posledních 50 let dvojnásobně až trojnásobně snížila. V půdě není dostatek mikroorganismů, které vytváří prostupnost vody do podloží. Zem je totiž téměř mrtvá, neboť mikroorganismy byly zahubeny chemickými hnojivy, pesticidy, rozoráním polí. V ČR, přestože je to svým charakterem kopcovitá země, máme stále téměř 70procentní zornění, ačkoli průměr EU, v níž má celá řada zemí rozhodně lepší podmínky pro zemědělské hospodaření, je zornění 50 procent. Záplavy a povodně nám připomínají, že je na čase tento stav změnit.
Prostředkem k tomu by mohly být například zásady správné zemědělské a enviromentální praxe (tzv. cross-compliance a GAEC), kdyby ale byly tyto zásady nastaveny tak, aby skutečně pozitivně působily na stav naší krajiny. Zásady cross-compliance ale vycházejí vstříc především zemědělským podnikatelům a rizika erozí příliš neeliminují. Zásady GAEC nám dokonce dosud EU neschválila, protože seznala, že se míjí účinkem, kterým je právě zlepšení stavu krajiny. Výsledkem prohlubujících se (nebo alespoň se nezlepšujících) rizik erozí je pak smyv půdy s polí do potoků, rybníků či na místa, kde je při intenzivnějších deštích příčinou špatné prostupnosti vody příslušným územím. Nástrojem na omezení rizik povodní a záplav jsou také pozemkové úpravy. Při nich se mimo jiné budují lokální protizáplavové stavby, remízky, narušuje se homogenita našich velkých širých rodných lánů polními cestami k pozemkům konkrétních vlastníků. Budují se i takzvané suché poldry, které mají umožnit vodě rozlít se do šířky ve volné krajině. Přesto současné vedení ministerstva zemědělství uvažuje či alespoň uvažovalo o zastavení pozemkových úprav a využití ušetřených prostředků na podporu zemědělců. Jenže nejlepší podporou zemědělců, protože podporou dlouhodobou, je financovat v krajině takové aktivity, které rizika erozí, záplav a povodní snižují.
V lidských silách samozřejmě není zabránit záplavám úplně. Omezit jejich vliv v krajině ale možné je, a to dost podstatně. Znamenalo by to ale postavit veřejný zájem nad zájmy podnikatelské, a to nejen zemědělské. K tomu, zdá se, není dostatek politické vůle. A tak se nadále budeme bát každého delšího nebo intenzivnějšího deště, který bude z půdy vyplavovat živiny a chemii a zamořovat životní prostředí a ničit majetek lidí, a to v tom lepším případě. Patnáct let o tomto problému píši, desítky let na něj upozorňují vědci a výzkumníci zabývající se stavem a kvalitou půdy v ČR a od ní odvozenou kvalitou životního prostředí. Kolik povodní ještě bude třeba, aby si nutnost skutečně odpovědného přístupu ke krajině někdo uvědomil, a také to vyžadoval?
Do roku 2013 má ČR celkem historickou šanci využít na různé programy rozvoje venkova a tedy i na protipovodňovou prevenci nemalé finanční prostředky z EU. Po tomto roce už to tak snadné nebude, ČR bude nepochybně jednou ze zemí, která nebude příjemcem, ale spíše donátorem dotací směrovaných na evropský venkov. Není tedy příliš času se stavem krajiny za pomoci evropských peněz něco udělat. Již brzy na to budeme finančně sami, a vzhledem k tomu, že zejména předlistopadové vytěžování přírody trvalo pár desítek let, bude cesta k nápravě zhruba stejně dlouhá, ne-li delší.