Požadavek zemědělců na zpracování dlouhodobé koncepce tuzemského zemědělství, který mimo jiné zazněl na nedávné demonstraci za vyšší zemědělské dotace, je zcela jistě správný, vlastně mnohem systémovější než požadavek na další navyšování peněz na zemědělské podpory. Mnohé finanční prostředky jsou totiž často k ničemu, pokud správně „nepracují“. Právě v zemědělství, v němž správné nebo špatné nasměrování dotací na dlouhou dobu (v lesnictví třeba až na sto let) rozhoduje o míře konkurenceschopnosti podnikatelů v resortu, je tedy signál státu žádoucí. Aby to ale všechno mělo smysl, je nutné především vycházet z reality.

To bude zřejmě největší oříšek pro pracovní skupinu, která v současné době kvůli vytvoření koncepce vzniká na ministerstvu zemědělství. Jejími členy mají být totiž zástupci zemědělských organizací, což sice na první pohled vypadá logicky, ve skutečnosti je to ale základním předpokladem, aby materiál, který vznikne, ve skutečnosti žádnou koncepcí nebyl. Pokud totiž budou vytvářet koncepci zemědělci, budou zcela logicky věnovat malou nebo žádnou pozornost probíhajícím makroekonomickým, globálním trendům, neboť se budou pohybovat v zajetí tuzemské ekonomiky a zemědělské produkce. To už tady bylo, a proto jsou také dokumenty mající ve svém názvu „koncepce“ z předchozích let pouze průsečíkem podnikatelských zájmů komoditních lobby.

Má-li ale skutečně vzniknou koncepce státu, a ne koncepce zemědělců, je nutné přistupovat k tvorbě takového materiálu zcela jinak než dosud, a především, realisticky posoudit možnosti tuzemského, ale i evropského zemědělství do budoucnosti. Dlužno podotknout, že vyhlídky nejsou nijak růžové. V produkci zemědělských surovin i potravin EU stále více zaostává za světem, především díky vysokým nákladům na výrobu, byrokracii, protekcionismu a neschopnosti flexibilně reagovat na vývojové trendy. Evropa je drahá, ve Světové obchodní organizaci prohrává jeden spor za druhým, export evropských produktů se již několik let snižuje a naopak import z jiných světových teritorií do Evropy se zvyšuje. Tyto trendy budou s největší pravděpodobností pokračovat a prohlubovat se. To v praxi znamená, že zemědělství v EU i v ČR bude hrát stále menší roli, především pak výroba zemědělských surovin. A to vzdor tomu, že lidí na planetě přibývá, a že tento vývoj zakládá předpoklad ke zvyšování zemědělské produkce. Ano, produkce poroste, ale nebude to Evropa, která bude živit svět, ale naopak Asie, Jižní Amerika, postupně Afrika. Zemědělství prostě nebude „šálkem čaje“ v takzvaných vyspělých zemích.

Pohlédnout této pravdě do očí a přesvědčit o této realitě evropské, ale především naše zemědělce bude vyžadovat politickou odvahu. Zemědělci totiž od koncepce očekávají, že bude především obsahovat kroky k rozvoji zemědělské produkce a jakousi „objednávku státu“ na výrobu té či které komodity. Skutečná koncepce ale musí počítat s trendy, které jsem výše naznačil a naopak nastínit kroky, které budou na globální vývoj reagovat a které naopak budou snižovat rizika vyplývající z neodvratného poklesu zemědělské výroby, nejen u nás. V podstatě by mělo jít o to nabídnout vizi těm zemědělcům, kteří budou muset z tohoto oboru nedobrovolně odejít, ale kteří se budou dále cítit spjati s venkovem, půdou, krajinou a podnikáním v tomto prostoru. A pokud se týká vlastní zemědělské výroby, pak je nutné stanovit priority (komodity), kde může být pozice tuzemského zemědělství, alespoň v rámci EU, co nejlepší, a na ty soustředit.

Některé signály je možné vnímat již nyní (vysoká nákladovost výroby mléka v ČR, naopak solidní konkurenceschopnost v produkci hovězího), a z nich je nutné vycházet. To ale nemohou udělat zemědělci, ale ekonomové, manažeři, znalci životního prostředí a například také vědci, obeznámeni s možnostmi moderních, třeba zatím jen vyvíjených, technologií. Takhle ale tým pro zpracování koncepce nevypadá. A proto také, ať již se bude výstup z příslušné pracovní skupiny jmenovat jakkoli, o skutečnou koncepci podle všeho nepůjde.