Českou kotlinou, moravskými úvaly a slezskými hvozdy obchází děsuplné strašidlo. A není to ani hrozivý (u nás ostatně neviditelný) imigrant, ba ani příslušník obávané a velmi nebezpečné pražské lumpenkavárny. Vskutku jde o bytost mnohem strašlivější, která se navíc vyskytuje v celých tlupách. Situace je již značně kritická. Inu, posuďte sami, jak o ní v poslední době informují i tzv. nemainstreamová média.

„Jeho památku uctili politici i obyčejní lidé.“ (ČT24, 18. 12. 2013)
„Politici blahopřáli olympionikům“. (ČT24, 26. 3. 2014)
„Chce kontroly co nejpřísnější, politici váhají.“ (ČT24, 17. 5. 2014)
„Kdy politici chybují a kdy kradou?“ (ČT24, 24. 9. 2014)
„Na komisi k D47 se politici shodnou.“ (ČT24, 25. 9. 2014)
„Politici slibují voličům nemožné.“ (Aktuálně.cz, 9. 10. 2014)
„Politici se bojí.“ (Aktuálně.cz – DVTV, 14. 7. 2015)
„Politici kritizují Rathovo vykrucování.“ (ČT24, 23. 7. 2015)
„Politici v městských firmách?“ (lidovky.cz, 13. 9. 2015)
„Někteří politici mají obavy mluvit věcně a otevřeně.“ (ČRo Radiožurnál, 22. 9. 2015)
„Vinu za zrušení přechodů hodili politici na úředníky.“ (idnes.cz, 8. 10. 2015)
„Zbraně mají i politici.“ (idnes.cz, 18. 10. 2015)
„Jsou ostatní média horší, jdou … politikům málo na ruku?“ (ČRo, H. Králové, 19. 10. 2015)
„Analyzovala zákony, které politici projednávali v Parlamentu.“ (Web ČRo, 20. 10. 2015)
„Historici a někteří politici s premiérem nesouhlasí.“ (lidovky.cz, 21. 10. 2015)
„Politici se o něj ještě chvíli budou tahat.“ (ihned.cz, 21. 10. 2015)

Ano – politici! Ta nenáviděná strašidelná banda i vzývaná kohorta mesiášů. Přiznám se, že mi tento druh novinářské zkratky již poněkud leze krkem a chce se mi zařvat: k čertu s politiky! Všechny ty řeči, jak „politici“ … blahopřáli, nesouhlasí, projednávali, kritizují, bojí se, slibují, shodnou se či váhají … jsou možná banální, ve skutečnosti však svědčí nejenom o jisté žurnalistické povrchnosti. Jsou výrazným symptomem bezradnosti Čechů a Češek jakožto politického (odpovědného) národa. Místo strašidelné skrumáže „politiků“ jsou totiž aktéry v oněch médii popisovaných kauzách konkrétní ministři, poslanci, senátoři, krajští i komunální zastupitelé, hejtmani, primátoři, starostové… To oni nesou odpovědnost za své konkrétní činy, stejně jako pekař za svoje housky, architekt za svůj most, toaletářka za čistotu svých pissoirů, prezident za svou suitu, jíž se na Hradě obklopuje, a herec za svou roli na jevišti.

Emblematické „oni“ z komunistických časů bylo nahrazeno stejně anonymním a pohrdavým výrazem „politici“ – ti mohou za všechno. „My“, zkrátka „obyčejní lidé“, jsme jen oběti vláčené dějinami a jinými nepochopitelnými okolnostmi. Shrnuto: údajná existence strašidelné grupy „politiků“ funguje, často bohužel i „díky“ povrchnosti veřejnoprávních médií (ovšem zaplať Pánbůh za ně!), jako skvělá výmluva pro „obyčejného člověka“. A je jedno, jestli patří k té polovině českého politického národa, která kašle na všechny volby a obecně i věci veřejné, nebo k té druhé polovině, z níž velká část volí „za koblihu“ nebo jiné „politické“ zboží podezřele omamného charakteru.

K čertu s politiky! A co dál? Politické vzdělávání, holenkové! Na prvním místě v rodinách a ve školách; dospěláci domácím samostudiem. Že by zase něco jako komunistická „občanka“ se soudružkou učitelkou? Právě naopak, a sice podobně, jak je to běžné třeba v Německu, Finsku nebo Kanadě. Nikoliv ideologická kaše, nýbrž praktická znalost toho, kterak naše republikánská demokracie funguje. Nadávat na „politiky“? Nikoliv! Na prezidenta, ministra zahraničních věcí, svého senátora a starostu. Už zase nám Brusel káže? Ne, to jen ministryně pro místní rozvoj špatně připravila zákon a teď to shazuje na „proradný“ Brusel? Vláda ignoruje živnostníky? Ne, to senátoři vrátili do Poslanecké sněmovny ten důležitý zákon. Prezident nás svou zahraniční politikou táhne na Východ? Bohužel! Ale to vláda, která je dle ústavy odpovědná za zahraniční politiku, mu toleruje jeho podivné angažmá, schvaluje a vlastně i financuje jeho zahraniční cesty. Starosta zase neopravil chodník před vaším domem? Zeptejte se svých zastupitelů, proč tuto investiční akci vyjmuli z plánovaného rozpočtu.

Chápu, že pro mnohé to může být mrzutým zjištěním, ale v demokracii, v tomto složitém a těžkopádném systému, v němž se problémy primárně neřeší kalašnikovem nebo pěstním soubojem, nýbrž debatou, hádkou, diskusí, nudným i třeskutým hledáním konsensu a následně triviálním hlasováním, přísluší úloha „politiků“ stejnou měrou všem občanům a občankám. Pateticky (a polopaticky) řečeno: i když nás to může štvát, vůbec nás to nebaví a rádi bychom se věnovali jen své práci a rodině, tak správa věcí veřejných je na nás všech. Politik = plnoprávný a odpovědný občan, který bere vážně fakt, že svět nekončí za plotem jeho zahrádky nebo dveřmi paneláku. A je úplně jedno, jestli o své politické (a morální!) odpovědnosti k českému státu přemítá v kavárně, hospodě či vinárně někde v Praze, Brně, Kadani nebo Havířově-Bludovicích.

První krok? Seznámit se s tím, jaký je vlastně politický systém České republiky a tudíž se naučit nadávat na ty správné „politiky“; a občas i sám na sebe. K čertu s politiky! Ať žijí občané! :-)