Český „rozvod“ se Západem (I.)

28. 02. 2018 | 13:24
Přečteno 3615 krát
Zdá se, že Češi jakožto politický národ opět stojí před geopolitickým západo-východním dilematem. Tento svůj „seriál“ zveřejňuji u příležitosti 70. výročí komunistického puče z února 1948, kterým moderní český stát deklaroval svůj „rozvod“ se Západem, tj. civilizačním okruhem, jehož jsme tisíc let součástí i aktérem.

Tak jsme si připomenuli již 70. výročí komunistického puče z 25. února 1948, který je stále ještě pro některé „Vítězným únorem“. A opět se roztrhl pytel s otázkami, zdali bylo možné tomuto zvratu v „osmačtyřicátém“ zabránit, případně, jak tehdejší demokraté mohli mocenským choutkám komunistů čelit. Naše dojímání se nad únorovým zlomem ovšem představuje politický kýč, který má u nás již dlouhou tradici: vytěsňovat domácí a mezinárodní politickou realitu a pak se dojímat a divit nad tím, že jsme byli „zrazeni“. Jen tak a v duchu této tradice se mohlo stát, že Češi (čest výjimkám!) jaksi přehlédli, že se jejich „Vítězný únor“ neodehrál v roce 1948, nýbrž o několik let dříve. Komunistický puč, který rozhodně nebyl ústavní a demokratický, byl totiž jen veřejnou deklarací reálného postavení poválečného Československa, které se stalo nedílnou součástí obludného sovětsko-ruského impéria.

Již tisíc let jsou Čechové a české země součástí Západu, oné velmi specifické mentální a hodnotové entity, která není vymezena pouze úzkými geografickými souřadnicemi, nýbrž se v průběhu dějin neustále proměňuje, někdy expanduje a jindy se zmenšuje. Západ, jehož jádrem je Evropa, totiž její část ovlivněná západní (latinskou) variantou křesťanství, prochází zhruba od roku 1800 zásadní proměnou, jejímiž milníky nejsou jen osvícenství, zrod občanství, intenzivní modernizace, industrializace a evropský imperialismus, ale též zvrácené formy kolektivního šílenství ve formě nacionalismu, komunismu, fašismu a nacionálního socialismu.

Právě Češi, kteří se v průběhu 19. století stali moderním politickým národem, prožívali od oněch časů jakýsi zvláštní „rozvod“ se Západem, jemuž se v podivném panslávském opojení více či méně vzdalovali. Obnovení českého státu čili ustavení republikánského a demokratického Československa, jehož existence se omezila na léta 1918 až 1938, bylo vlastně jen intermezzem: masarykovská opce pro Západ jakožto naši přirozenou domovinu, opírající se o francouzskou a britskou demokracii, se zhroutila roku 1938 v Mnichově. Následné desetiletí mohutné celoevropské krize, zahrnující i hekatomby druhé světové války, bylo ve znamení příklonu větší části českých elit i národa k Východu, reprezentovanému udánlivě „slovanským“ a „bratrským“ Sovětským svazem, totiž ruským impériem v sovětském převleku.

Pro českou, respektive československou situaci jsou ve zlomových letech 1945 až 1948 v mnohém symptomatické ne/reakce na dvě slavné Churchillovy řeči z roku 1946, totiž onu fultonskou o železné oponě, a curyšskou, v níž volal po vzniku Spojených států evropských (tehdy ještě bez Velké Británie). Winston Churchill v kritických okamžicích poválečné Evropy upozorňoval na dvě odvěké tendence evropského a obecně západního lidstva: na jedné straně tu stála a stojí syrová realita mnohovrstevnatých rozdělení evropského kontinentu, na opačném pólu pak věčná touha po nějaké formě jednoty, vzájemného sdílení geopolitického a civilizačního osudu, přičemž pojmy Evropa a Západ tomuto odvážnému a sebevědomému státníkovi představovaly tváří v tvář agresivnímu sovětsko-ruskému imperialismu (maskovanému komunistickým internacionalismem) stále těsněji spojité nádoby.

Jak vlastně na onu (staro)novou západo-východní animozitu a Churchillovo volání po evropské integraci reagovali Češi a jejich elity? Pro lepší pochopení se alespoň v náznaku podívejme na některé starší tendence.

Již po první světové válce byly i v Československu intenzivně rozvíjeny a diskutovány rozličné projekty Panevropy, evropské unie či federace, jejichž cílem bylo zabránit dalšímu zničujícímu konfliktu mezi Evropany a společným úsilím udržet Evropu v pozici hlavního politického, hospodářského a kulturního hegemona celého světa. Jenže všechny tyto plány vzaly za své, když v Německu, oné sílící revizionistické velmoci uprostřed Evropy, zvítězila nacionálně-socialistická „revoluce vášně“ s vlastním programem evropské integrace. Nemělo by proto zůstat bez povšimnutí, že nacionálně-socialistické Německo, tato brutální totalitní mocnost, hlásalo svůj vlastní projekt „Nové Evropy“ sjednocené a vedené Němci, stejně jako programové oddělení takto unifikovaného kontinentu od údajně dekadentního a vlastně „neevropského“ Západu, totiž od Velké Británie a celého anglosaského světa.

Ačkoliv je tato skutečnost spíše vytěsňována, musíme zde připomenout, že i v českém prostředí, po rozvalu moderní české státnosti, tj. demokratického a republikánského Československa, se v časech druhé republiky i tzv. protektorátu Čechy a Morava vyskytovali politici, intelektuálové a novináři, kteří byli podporovateli či epigony německé „Nové Evropy“ a evropského „rozvodu“ se Západem. Mnichovské trauma roku 1938, reflektované nikoliv jako selhání českého politického národa a jeho elit, nýbrž jako „zrada Západu“, zrodilo „mnichovský komplex“, onen plačtivý mýtus identifikující pochybení vždy a pouze u těch „druhých“; mýtus, který onen český „rozvod“ se Západem vlastně jen akceleroval.

Jedním z oněch „protizápadních“ protektorátních činitelů byl například Emanuel Moravec, někdejší masarykovec a československý důstojník, poté kolaborant a vyznavač nacionálního socialismu, jenž se ve své knize „V úloze mouřenína“ (1939), reflektující mimo jiné i evropskou krizi po Mnichovu, vyjádřil velmi jadrně: „Snad jednou poděkujeme Západu za to, že nás zbavil povinností k němu. Musí nám prominout, že napříště vezmeme velmi vážně své příslušenství k Německé říši! […] S evropským Západem jsme zúčtovali!“

Emanuel Moravec náležel k předním českým souputníkům imperiálního projektu „Nové Evropy“ pod německým vedením, který měl ostatně řadu obdivovatelů a podporovatelů po celém evropském kontinentě. V mnohém symptomatickým dokladem Moravcova „novoevropanského“ smýšlení byla kniha „Ve službách nové Evropy“, shrnující jeho rozhlasové projevy z roku 1940. Nerozborné přátelství dvou socialistických velmocí, Německa a Sovětského svazu, a jejich společná nenávist k „plutokraticko-liberalistickému řádu“, to měla být jediná záruka obnovy Evropy a vzniku Spojených států evropských. Tato „Nová Evropa“ od Gibraltaru po Vladivostok byla podle něj předurčena k vítězství nad britským impériem, a tudíž k světovládě. Moravec cituje goebbelsovské heslo „Je třeba myslit v kontinentech“. A proto stejně jako pro Francouze nebo Holanďany, národy vzdělané a aktivní, i pro Čechy se zde prý rýsuje podíl na tomto socialistickém „novoevropanském“ projektu, snad také oni obdrží část z britského koloniálního dědictví v Africe. Dle Moravce budou Češi klíčovými prostředníky „mezi národem německým a jihovýchodní a východní Evropou“, aktivními účastníky velké evropské revoluce, která je bojem „evropského socialismu s demokratickou plutokracií“.

V podobném duchu, vanoucím tehdy od Francie a Itálie přes Balkán až po Skandinávii, navíc u vědomí trvalého německo-sovětského přátelství, se vyjadřovali i další protektorátní žurnalisté (a pisálci), ať už někdejší komunista Emanuel Vajtauer nebo fašista Václav Košák: sjednocená socialistická Evropa bouřící se proti imperialistickým uchvatitelům reprezentovaným Velkou Británií a USA, to bylo hlavním heslem německé „Nové Evropy“. Po útoku na sovětské Rusko se rétorika změnila jen v jediné konotaci – nepřítelem Evropy byl teď nejen „prohnilý Západ“, ale nově i barbarské Rusko čili asiatský Východ.

Například Vajtauerova kniha „Vzpoura Evropy a základy nového evropského pořádku“ (1940) rozvíjí německá propagandistická hesla o „jednotné Evropě“, respektive „Sjednocených státech evropských“ pod německým a italským vedením. Absolutním protikladem této „Evropy“ je pak „Západ“ dirigovaný z USA. Také „Anglie vlastně už dávno ztratila domovské právo v Evropě“ a je tudíž třeba „Evropu budovat“ bez ohledu na Velkou Británii. Svébytnost Evropy spočívá rovněž v úsilí nenechat se pohltit „asijským Východem“. Sovětizaci Ruska hodnotí sice jako krok k potřebné industrializaci, sovětské Rusko však – i přes své spojenectví s Německem – není automatickou součástí právě budované „Nové Evropy“.

Apologii německého nacionálně-socialistického „novoevropanství“ rozvinul svrchu zmíněný kolaborující publicista Václav Košák ve spise „O budoucnost Čechů v Nové Evropě“ (1942). Podle něj vzniká v Evropě „společenství územní – kontinentální“, které nevyhnutelně vytváří „společné osudové vztahy a závazky mezi národy“. Tento „evropský celek“ zbavený „židovské morálky“, tj. židobolševismu, demokracie a liberalismu, je podle antisemity Košáka předurčen k budování „evropské solidarity“ a „vědomí evropského společenství“. Jeho součástí se prý jednou stanou i národy evropského Východu, až se zbaví nákazy bolševismu. Je to ovšem německá „vůle k jednotnému evropskému pořádku“, která stvoří „Novou Evropu“, jejímiž podílníky musí být i Češi jakožto Evropané a podporovatelé této „nové evropské orientace“.

Pozoruhodným protektorátním příspěvkem k české reflexi Evropy jsou v ilegalitě napsané texty komunistického novináře a úspěšného prosovětského propagandisty Julia Fučíka. Jeho články „Nová Evropa čili sebevražda národů“ a „Druhé želízko“, psané roku 1941 ještě v době německo-sovětského spojenectví, prozrazují mnohé o mentalitě tehdejších českých komunistů. Hitler svým počínáním „připravil Evropu k revolučnímu výbuchu“, nikoliv „socialista“ Hitler, nýbrž Sovětský svaz je ovšem „zárukou socialistické budoucnosti Evropy“; jedině Stalin, znalec evropské národnostní otázky, může být skutečným garantem svobody evropských národů. Fučík varuje též před „londýnskou lží“. Kapitalisté Hitler a Churchill jsou dle něj stejným nebezpečím pro Evropu, neboť oba usilují o porobení všech evropských národů: „Hitler nebo Churchill – oba znamenají pro nás a pro celou Evropu jen novou bídu, nové vykořisťování“. (pokračování příště)

Zde publikovaný seriál vychází z mojí studie:
Petr Hlaváček, Český „rozvod“ se Západem 1945–1948. In: Petr Hlaváček – Michal Stehlík (ed.), Rozdělený svět? Evropa a Češi mezi svobodou a totalitou, Praha (Radioservis) 2016, s. 50–79.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy