Český „rozvod“ se Západem (III.)

03. 03. 2018 | 23:09
Přečteno 1739 krát
Zdá se, že Češi jakožto politický národ opět stojí před geopolitickým západo-východním dilematem. Tento svůj „seriál“ zveřejňuji u příležitosti 70. výročí komunistického puče z února 1948, kterým moderní český stát deklaroval svůj „rozvod“ se Západem, tj. civilizačním okruhem, jehož jsme tisíc let součástí i aktérem.

Pro onen český či československý „rozvod“ se Západem, zarámovaný do floskulí o „mostu mezi Východem a Západem“, je klíčovým obdobím tzv. třetí republika z let 1945 až 1948 se svou invalidní demokracií. Obnovené (či spíše nové) Československo sice mělo své prvorepublikové mimikry, bylo však odlišné teritoriálně (ztrátou Podkarpatské Rusi) i svým vnitřním uspořádáním, ať už šlo o státní správu a samosprávu, nebo, a to zejména, o nový politický systém tzv. Národní fronty s notně podvázanou soutěží zbylých politických stran. Navíc i geopolitická pozice Československa byla celkem jasná – pohledem zvenčí evidentně, z tuzemské perspektivy poněkud zastřeně, totiž „díky“ (auto)cenzuře a masivní propagandě.

Československo-sovětskou smlouvou z roku 1943 se republika mezinárodněpoliticky a vojensky stala součástí vznikajícího sovětského bloku a z vůle českých politických elit v čele s Edvardem Benešem i za přitakávání větší části elit kulturních a intelektuálních se proměnila v satelit sovětsko-ruského impéria. Řečeno s Jacquesem Rupnikem: „Českoslovenští předáci nečekali na Jaltu, aby se vrhli do sovětské sféry. Dávno před koncem války se na to s velkou péčí a horlivostí připravili.“

Navíc se mezi politickou reprezentací a veřejností (resp. českým politickým národem, slovenská specifika zde ponecháme stranou) obnovila jakási nepsaná dohoda fungující již za první republiky: o zahraniční politice, mezinárodní situaci a jejích geopolitických konotacích není třeba zevrubně informovat, nebo o nich dokonce debatovat, je zbytečné jitřit domácí atmosféru a tím rozbíjet domnělou „národní jednotu“. Právě tato ignorance ze strany českých (a v menší míře i slovenských) elit představuje jeden z hlavních důvodů, proč během tzv. třetí republiky vlastně vůbec nevznikla kvalitní analýza mezinárodněpolitického postavení Československa v poválečné Evropě. Přesto však byla do veřejného prostoru vržena řada textů, které se přímo i zastřeně snažily pojmenovat geopolitickou realitu Československa a jeho možné či nutné směřování. A to takřka bez výjimky z pera politických publicistů a veřejných intelektuálů, nikoliv vládních či parlamentních představitelů.

Vlastně můžeme identifikovat pouze tři výrazné názorové proudy. Tím nejsilnějším byl proud přímočaře prosovětský čili komunistický, k němuž se ovšem přimykali i někteří reprezentanti zbývajících stran Národní fronty, zejména sociální demokraté; je jen zdánlivým paradoxem, že sem vlastně musíme zařadit i ministra zahraničí Jana Masaryka, vynikajícího sice stále ještě i prozápadní, resp. evropskou rétorikou, svými činy však poslušně plnícího zadání sovětsko-ruského protektora nad střední a východní Evropou. Poněkud nás ovšem vyděsí výrazné souznění komunistické dikce s protizápadní rétorikou protektorátní. Proč to po válce nechtěl skoro nikdo vidět? Nebo to „nechtělo být viděno“? Nebo snad někdejší protektorátní plátky „nikdo“ nečetl, a proto musela tato paralela zůstat bez povšimnutí? Vždyť takový Emanuel Moravec používá stejně národoveckou, socialistickou a antiliberální rétoriku jako pováleční komunisté!

Druhý proud, jejž snad můžeme označit jako demokraticko-socialistický, snil o tzv. československé cestě k socialismu, trval na našem ukotvení v západní tradici, ovšem v duchu poválečné euforie hleděl s nadějí k Sovětskému svazu a očekával jakousi celoevropskou konvergenci mezi západní demokracií a východní verzí socialismu. Vůdčí osobností tohoto v mnohém marného boje byl Václav Černý, jeden z nejaktivnějších veřejných intelektuálů tzv. třetí republiky.

Poslední z oněch politických a intelektuální proudů se projevoval jako konzervativně-liberální a byl jednoznačně propojen s Československou stranou lidovou. Ta se sice ústy svého vedení hlásila k poválečné národní a sociální revoluci, absorbovala však také kruhy trvající na jednoznačné přináležitosti Čechů a Československa k Západu i na zachování či rozvíjení liberální demokracie, což se míjelo i s přesvědčením vrcholné stranické reprezentace. Šlo především o skupinu mladých publicistů a intelektuálů, často i přímo politicky angažovaných, jasné křesťanské (katolické) a zároveň antikomunistické orientace. Jejich cílem bylo zapojení Československa do celoevropského integračního procesu. Tato odvážná menšina tak vedla svůj heroický boj „na ztracené vartě Západu“ a ve svých pojednáních přinášela často velmi syrové informace o mezinárodněpolitické situaci.

Oba posledně jmenované proudy, totiž onen demokraticko-socialistický a konzervativně-liberální, usilovaly o zachování jakýchsi nik politické svobody a kritického myšlení, zároveň však jejich vlastní političtí vůdci couvali před jasným pojmenováním geopolitické katastrofy Československa, která byla zjevná. Zatímco elity i širší veřejnost dalších sovětských satelitů, jako například Polska nebo Maďarska, si byly vědomy ztráty mezinárodněprávní subjektivity svých států, Československo stále podléhalo sebeklamu, že si i jako satelit sovětsko-ruského impéria může udržet svou interakci s ostatními státy Západu.

Můžeme jen zopakovat, že tento stav byl fatálním selháním Čechů jakožto politického národa – politických a intelektuálních elit, že nedokázaly nebo nechtěly situaci, kterou spoluvytvořily, veřejnosti vysvětlovat; stejně tak byl i selháním veřejnosti, že se takového vysvětlování nedožadovala, případně se domnívala, že má ve všem jasno. Nemluvě o tom, že v euforii, dotvářené propagandou i cenzurou, byl jakýkoliv kritický přístup k faktům „okřikován“, difamace „buržoazního“ Západu měla zelenou, „slovanský“ Východ měl být v čele se sovětským protektorem naší záchranou. Tragickou úlohu zde navíc sehrál staronový prezident republiky Edvard Beneš, neboť byl iniciativním strůjcem geopolitického přemetu moderního českého státu, tj. poválečného Československa.

Na poměry tzv. třetí republiky velmi ostrou debatu o politické a kulturní pozici Čechů a Československa v poválečné Evropě, totiž „mezi Západem a Východem“, rozproudil hned v květnu 1945 svými vulgárními výpady Zdeněk Nejedlý, čerstvě jmenovaný ministr školství a osvěty. Možná si neuvědomil, že již není před mikrofonem moskevského rozhlasu, a tak 29. května 1945 promluvil v pražské Lucerně ke shromážděným „kulturním pracovníkům“ po dlouhém sovětském „skleníkovém“ pobytu s typicky protizápadním žargonem, který musel vyděsit i komunistické stratégy finální satelizace Československa. Anebo šlo o jakýsi záměrný průzkum nálad mezi tzv. kulturní veřejností? Mohlo jít též o geniální manévr – zatímco připoutání Československa k sovětsko-ruskému impériu bylo již „díky“ součinnosti československé politické reprezentace faktem, veřejností zčásti ignorovaným a zčásti přijímaným s frenetickým jásotem, „inteligence“ měla předvést intelektuální souboj o geopolitické dilema Západ – Východ, a vytvořit tak zdání našeho svobodného rozhodování v mezinárodněpolitických otázkách. Anebo měla být nová geopolitická realita pouze umně vytěsněna debatou o naší „kulturní orientaci“? Ostatně naši jednoznačnou orientaci na Sovětský svaz nikdo z vrcholných politických představitelů napříč stranickým spektrem vůbec nezpochybňoval.

O čem tedy ministr Zdeněk Nejedlý, politický nominant KSČ, hovořil v projevu, v pozdější tištěné verzi příznačně nazvaném „Za lidovou a národní kulturu“? Lidstvo prožívá „velikou dobu, v historii jednu z největších“. O mentální a geopolitické entitě Západu mluví tak, jako by Československo stálo zcela vně: „buržoazní“ Západ zkrachoval, „dráždil plavou bestii německého fašismu, jen aby se vrhla na jiné, Západu nevítané národy a státy“. Naproti tomu stojí „druhý svět“, totiž „slovanský“ Východ v čele se Sovětským svazem. To on je ta „pravá hvězda východu“, která rozráží temnotu Západu s jeho „zbahněním“ a „skleníkovou kulturou“. Teologizující „nepřiznaný“ komunista Nejedlý též vysvětloval kompatibilitu komunistického internacionalismu s pojmem národa a národní kultury, přičemž s odvoláním na Stalina, „největšího klasika nacionální otázky dneška“, zdůraznil, že komunistický internacionalismus není prostým anacionalismem.

Právě přináležitost Československa k Východu, „pokrokovému světu socialismu“, který je „reprezentován národy slovanskými“, byla Nejedlému základní premisou. „Ostrý vítr, jenž zavanul Evropou, dává nám zcela nové ještě možnosti, jak se zapojit do mezinárodního dění,“ konstatoval ministr. A výsostným „mezinárodním úkolem“ Československa v rozvrácené střední Evropě je pěstovat takovou „národní a lidovou kulturu“, která by i poraženým zemím, jako Rumunsku, Maďarsku a Německu, ukázala cestu do sovětské náruče.

Nejedlého teze podpořila celá plejáda přiznaně i zastřeně komunistických novinářů a literátů, kteří se snažili poněkud otupit agresivní nejedlovské hroty a alespoň někteří z nich přiznávali Čechům západní kulturní kořen. Polemicky pak reagovalo i několik intelektuálů reprezentujících demokratický socialismus československého střihu.

Patrně jako první se už v červenci 1945 ozval komunistický sekerník Václav Běhounek svým textem „Na Východ, či na Západ?“ v odborářském deníku Práce. Na Nejedlého sice přímo neodkazuje, ale reaguje prý na znepokojení ohledně naší „kulturní orientace“ v nových politických skutečnostech a „v nové evropské konstelaci“. A ptá se: „Budeme a máme být východníky, nebo západníky?“ Běhounek své pojednání koncipoval až nebývale smířlivě. V poválečných časech je třeba odvrhnout izolaci a prostřednost, musíme tudíž hledět jak k Sovětům, „tak na evropský Západ i za oceán“.

Jenže, podle Běhounka, Češi jsou skutečně „východníky“ a byli jimi prý vždycky, byť nesmíme ztratit ze zřetele evropský Západ a americkou kulturu. Nesmíme si dovolit „přepych nějakého kulturního boje mezi východníky a západníky o svou duchovní orientaci“. Připomíná také, sám vzděláním rusista, že Rusko se nemůže zříci Evropy a jejího kulturního dědictví. Právě Československo je předurčeno k tomu, aby bylo „zemí-křižovatkou“ mezi Západem a Východem, i když jsme „citově více spojeni s Východem“. Konečný smysl úvah o Východu a Západu má dle něj směřovat k tomu, abychom „z intenzivního myšlenkového zápolení tvořili svůj střed světa, svou hlubinu bezpečnosti“. I tady se tedy ozývá onen exilový benešovský koncept nového Československa jakožto „mostu“ mezi Východem a Západem, k němuž se později jen málokdo hlásil.

K tématu se v srpnu 1945 obšírně a kriticky, jak jen to bylo v atmosféře tehdejší invalidní demokracie možné, vyjádřil i Václav Černý, a sice v článku „Mezi Východem a Západem“ ve svém Kritickém měsíčníku. Běhounkův text ocenil za jeho „správnou odpověď“, jenže s ním nakonec přece jen vede polemiku v otázce české (ne)přináležitosti k Západu. Nastolené dilema Východ, nebo Západ řeší, právě z pozic přesvědčeného demokrata i socialisty, v duchu syntézy, avšak s jistou „západní“ výhradou. Aktuální východní orientace Československa i česko-ruská vzájemnost jsou Černému samozřejmostí, „příkazem pro naši vděčnost“. Nikdo však nemůže popřít, že jsme „národem výrazně a po výtce západním“, což je fakt „neodčinitelný“. Historicky jsme součástí Západu, a tudíž i antitezí Východu, což určovalo náš vývoj. I naše moderní kultura od 19. století je důkazem „o naprosté jednotě kultury západní i češství“.

Černého stanovisko je pak tváří v tvář geopolitické situaci zcela jasné: „Východ, nebo Západ? Ani: Západ místo Východu, ani: Východ místo Západu. Ale: Východ i Západ. Se Západem musíme stůj co stůj udržet živý a zúrodňující duchovní styk, neboť jsme západním národem svou prastarou kulturou, a přervat toto odvěké spojení znamenalo by upadnout v krizi duchovní bezradnosti a mátožnosti, bez pevných základů. S Východem musíme svůj styk vystupňovat na nejvyšší míru, nesmí nám ujít ani jediný z plodných jeho podnětů, ani částička jeho bohatství. Východ i Západ, abychom byli sami co nejinformovanější, co nejbohatší.“

Ačkoliv se Černý vyjádřil nejen prozápadně, nýbrž i pro západo-východní syntézu, vysloužil si ještě v srpnu 1945 atak komunistického diletujícího literárního kritika Ladislava Štolla, a sice prostřednictvím článku „Východ a Západ“ publikovaném v Rudém právu. Přestože z textu Václava Černého v Kritickém měsíčníku přímo cituje, nestál mu za to, aby jej uvedl jménem. Obrací se zejména proti Černého tezi, že „český člověk svou duchovní podstatou je prý člověkem západním“. V osudových společenských a obecně lidských problémech měl podle Štolla dlouho iniciativu právě Západ, to je však již minulostí. Od národního obrození k nám již západní vlivy přicházejí „většinou z druhé ruky, prostřednictvím Němců“.

Naproti tomu Rusko se v 19. století chopilo „velikých západních revolučních tradic“ a tato linie vzestupu vede až k Leninovi a Stalinovi. Právě Rusové navázali na tyto západní hodnoty a rozvinuli je. Oni „rozřešili nové problémy evropské společnosti 20. věku“, nejenže se stali „pravými dědici velkých kulturních tradic Západu“, ale Západ hospodářsky, sociálně, kulturně i mravně „předběhli“, a zachránili tak evropskou kulturu. Válka, která byla „přísnou zkouškou národů“, dle Štolla ukázala, k jakým civilizačním hodnotám se jednotlivé národy hlásí. Na příkladu Francie je prý vidět, kam ji zavedlo její osvícenství, od něhož prý vede přímá linie ke kolaborantům Lavalovi a Pétainovi. Sama Francie se tudíž musí obracet k Východu a „učit se od Rusů“. Čeští „západníci“ jsou vlastně „zápecníci“ a „reakcionáři“, vždyť je přece jasné, že se „slovanská ruština“ stane latinou 20. století. Západ tak pro nás sice zůstává zdrojem kulturních tradic, ale pokud jde o naši přítomnost a budoucnost, je už dnes jasné, že patříme „k nové tvořící se veliké civilizaci východní, slovanské“.

Aniž si to komunistický novinář Štoll, který se záhy stal členem Ústředního výboru KSČ, patrně uvědomoval, používal ve svém opusu stejných rétorických figur, jaké byly obvyklé v protektorátním tisku: měřítkem všech aktuálních otázek je velmoc v úloze protektora, nyní tedy Sovětský svaz, který vyřešil hlavní problémy Evropy a nám dává možnost se na tomto velkém díle účastnit. (pokračování příště)

Zde publikovaný seriál vychází z mojí studie:
Petr Hlaváček, Český „rozvod“ se Západem 1945–1948. In: Petr Hlaváček – Michal Stehlík (ed.), Rozdělený svět? Evropa a Češi mezi svobodou a totalitou, Praha (Radioservis) 2016, s. 50–79.

Druhý díl seriálu zde.

První díl seriálu zde.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy