Zdá se, že Češi jakožto politický národ opět stojí před geopolitickým západo-východním dilematem. Tento svůj „seriál“ zveřejňuji u příležitosti 70. výročí komunistického puče z února 1948, kterým moderní český stát deklaroval svůj „rozvod“ se Západem, tj. civilizačním okruhem, jehož jsme tisíc let součástí i aktérem.

Příspěvek k poválečné západo-východní polemice se koncem srpna 1945 objevil i na stránkách odborářského týdeníku Revue Nová svoboda a jeho autorem byl literární historik Julius Heidenreich-Dolanský, sociální demokrat patřící ve straně ke komunistickému křídlu. V textu, obligatorně nazvaném „Východ a Západ“ (Východ je samozřejmě na prvním místě!), hovoří Heidenreich-Dolanský o „novém kursu“ Československa po košickém vládním programu, o našem těsném přimknutí k Sovětskému svazu jakožto aktu národní sebezáchovy. A hned se pouští do geografických a historických exkursů: jsme země v „centrálním postavení“, máme stejně daleko k Východu i Západu; od Východu jsme přišli, „státně a politicky“ jsme tíhli k Západu.

Zde Heidenreich-Dolanský zcela potlačil kulturně-politickou a náboženskou dimenzi pojmů Západ a Východ a vulgarizoval ji na otázku jakoby geografickou. Nejsme totiž vlastně onen skutečný Západ, tomu jsme se jen snažili vyrovnat, soutěžili jsme s ním, jeho myšlenky jsme „po svém reformovali“. Náš „duchovní kompas“ nás sice s „tisíciletou setrvačností“ vedl na Západ, ale naši buditelé, „hlasatelé slovanské vzájemnosti“, konečně objevili i Východ. Podle Heidenreicha-Dolanského to byl vpravdě kolumbovský obrat. Finální cézurou je pak Mnichov 1938. Hlavní exilové centrum se sice ze setrvačnosti utvořilo na Západě, ale naše exilová vláda přesídlila prý „za souhlasu západních velmocí“ z Londýna do Moskvy a také z Východu přišla „Rudá armáda-Osvoboditelka“.

Prezident Edvard Beneš opravdu nedocenil (nebo právě naopak?) svou symbolickou cestu do Sovětského svazu, jež byla teď využívána jako argument naší přirozené východní orientace. Výkyv „politického kompasu“ byl podle Heidenreicha-Dolanského „příliš prudký“, takže mnohé „rozkmital“, Československo však našlo své pevné místo v Evropě a ve světě. Cituje jmenovitě Václava Černého a přitakává jeho chytlavému heslu „Východ i Západ“. Má však jednu výhradu: stanovisko „Východ i Západ“ je podle něj shodné s pozicí „mezi Východem a Západem“, přičemž mezi dvěma světovými kolosy se nelze udržet. Shrnuto: „Hlubina bezpečnosti není ve středu Evropy mezi Východem a Západem.“

I takovéto konstatování je jen dalším důkazem toho, že se tzv. třetí republika již zcela rozešla s „ideály humanitními“ masarykovské první republiky. Heidenreich-Dolanský jen zdánlivě volá po vyrovnané zahraniční politice („reálpolitice“), vždyť svou vyjadřovanou touhou po jednoznačném přimknutí se k jedné z velmocí, k novému protektorovi, vlastně navazuje na politickou rétoriku druhorepublikovou a protektorátní. Definitivně je pryč „doba liberalismu“ i „kombinací středoevropských“. Neexistuje žádné „mezi“, velmoci také nepotřebují Československo jako prostředníka nebo „most mezi dvěma protějšími břehy“. Máme se radovat, že velmoci uzavřely „trvalé přátelství“, přičemž „my jsme byli zařazeni jako slovanský národ střední Evropy k Východu, po bok SSSR“. A z toho pro nás plyne, že ačkoliv jsme skutečně národ západní (a zde Heidenreich-Dolanský opět cituje Černého), byli jsme „uznáni z hlediska světového za součást Východu, podobně jako ostatní slovanské a středoevropské národy“.

Pro svět „jsme prostě Východem“, kterým se přednostně rozumí „příbuznost slovanských národů jako zeměpisného, jazykového, národopisného a v nejširším smyslu národního celku s podobnými obranně politickými zájmy“. Ale k tomu, co je dobré na Západě, si prý jistě vždy najdeme cestu, Sovětský svaz v tom svým spojencům přece nebude bránit. V posledku autor, ač konjunkturální komunista dočasně v sociálnědemokratickém trikotu, rovněž projevuje, snad ze strategických ohledů, víru v západo-východní syntézu. Odmítá znovu představu o jakémsi „výběrovém postavení Československa mezi Východem a Západem“: opřeni o Východ se nebudeme bát nových Mnichovů, od Východu budeme však „cestou slunce“ směřovat k Západu, k „novému lidství“.

Snad aby iniciativa a argumentační kadence zůstala na straně komunistické a prosovětské, ozval se vzápětí ještě spisovatel Václav Řezáč, který nedávno konvertoval od literárního psychologismu k socialistickému realismu. Jeho text „O novou kulturní orientaci“ vyšel v odborářské Práci a nesl programatický podtitul: „Trvá ještě hranice mezi Východem a Západem?“ Konstatuje, že tato otázka naší kulturní orientace je vlastně otázkou politickou. Ve své argumentaci jakoby polemizuje s oběma „spornými stranami“, které staví „Východ a Západ proti sobě jako hermeticky uzavřená skupenství“; rozehrává tak svého druhu umělou polemiku, ačkoliv v relevantních textech se takto striktně nikdo nevyjadřoval. A přichází se šalamounským řešení: ruská revoluce zbořila hranici mezi Východem a Západem, neboť „geniální koncepce společenské přestavby, vzniklá na Západě, byla neméně geniálně uskutečněna na Východě“. A nadto rozvíjí jakousi specifickou „translační“ teorii, kterak se ohnisko civilizace přesunulo z Evropy do Ameriky a „nyní se přelévá do Sovětského svazu“. Dějinný kruh se tak uzavírá.

A v rámci této komunistické eschatologie Řezáč tvrdí, že vývoj Západu, ať už Evropy, nebo Ameriky, se bude dít „pod trvalým vyzařováním toho na Východě dořešeného problému“, přičemž my se musíme řídit „Polárkou nové jistoty“, která ukazuje právě k Východu. Tedy i novokomunistický literát Řezáč neodolal sentimentálnímu pokušení naservírovat čtenářstvu astronomicko-teologický obraz osudové hvězdy, která Československu i celému lidstvu ukazuje ten jediný správný směr.

To už muselo být i na kriticky vstřícného Václava Černého příliš. A tak se v Kritickém měsíčníku z října 1945 objevila jeho stať „Ještě jednou: Mezi Východem a Západem“. Hned v prvním odstavci se ozve neúspěšně potlačovaný český mesianismus (excepcionalismus), když Černý, navrátivší se právě z Francie, informuje o tom, kterak „v nás západoevropská intelektualita doslova doufá“, jsme totiž nyní „na světě v postavení národa privilegovaného, jsouce – vedle strašlivě vyčerpaných Poláků – jediným národem kultury vysloveně západní vcházejícím nově do sféry rozhodného politicko-kulturního vlivu ruského“. Právě nám je určeno jako prvním řešit „otázku kýžené syntézy“, a to „příkladně pro celou Evropu“. Černému vadí, že byl problém naší kulturní orientace vklíněn do politického kontextu, a znovu opakuje své argumenty i heslo „Východ i Západ“.

Snaží se však svým oponentům bravurně kontrovat, mimo jiné i na základě svých znalostí sovětské problematiky, a marxismu: moderní dějiny Ruska a jeho revoluční vývoj jsou podle něj „gigantický, všestranný a posléze zdařený pokus o jeho okcidentalizaci“. A Černý se neubrání ironii, v tehdejších polemikách a v této formě již spíše vzácné: „Marx je, tuším, plodem a výrazem myšlení západního, a nemýlím-li se, dokonce přesvědčeně západnického. A do jaké linky vřadit Lenina, o tom snad nebude pochybností.“ A ještě k tomu kousavě dodává: „Rusové sami hrdě upozorňují na to, že je civilizační úsilí Sovětů včlenilo pevně do Evropy a učinilo neoddělitelnou částí západní oblasti kulturní. Samo heslo ‚Dohonit, ba předhonit‘ je toho sebevědomým výrazem.“ My jsme prostě Západ, nebudeme se proto ptát Ruska, co je pro nás ze Západu dobré a užitečné. Vysvětluje také přesvědčení, že nám Rusko nechce v tomto ohledu nic předepisovat, ohrazuje se tak vlastně vůči svým „východně orientovaným krajanům“. Podle Černého chce Československo budovat „kulturu socialistického humanismu českého“, a na tom je nutné pracovat svobodně, bez „cizích receptů“ a „slepých imitací“. Na podporu svých názorů neváhá dokonce citovat Lenina a Stalina.

A snad je v jeho argumentaci ještě jeden ne všem srozumitelný osten, když nepřistupuje na poválečnou sovětskou mantru o „německém fašismu“, nýbrž připomene jeho nacionálně-socialistickou ideologii: „Socialismus – ovšem, až na ten nedávný, německý – odjakživa zahrnoval internacionalismus: nemáme zpráv o tom, že by dnes internacionalismus změnil svůj smysl a znamenal povinnost nebo radu amputovat kulturní národní styky jednou na té světové straně, podruhé na oné.“

A posléze Černý zamíří přímo „do černého“, když upozorní na až ezoterickou trapnost svých komunistických oponentů, postulujících odumírání Západu a budoucnost Východu: „Tato prorocká koncepce se zdá být vzata spíš z repertoáru vykladačky karet než z vědecké zbrojnice marxisty.“ V návaznosti na to jako socialista však varuje, aby se kvůli této nepromyšlené dehonestaci Západu nestal „Západ“ heslem „reakce“, jíž patrně myslí představitele tzv. pravice, zejména konzervativní a liberální publicisty z lidoveckého a obecně nesocialistického prostředí. A svou úvahu končí výzvou, kterou můžeme označit za motto i jeho pozdějších pojednání: „Nemysleme proboha tak poslušně! Tak propagandisticky! Tak nadiktovaně! V tom a nikde jinde je v tuto chvíli největší kus toho věčného čecháčkovství, toho skutečného a nejsmutnějšího zápecnictví a koženkářství, které je vskutku reakční, i když si dává sebenereakčnější jména!“

Václav Běhounek se ovšem nedal odradit Černého apelem a své myšlenky dopracoval koncem roku 1945 do úderné statě „Světlo z Východu“, která již nikoho neměla nechat na pochybách, kde je třeba hledat budoucnost Čechů a Československa. Rozpravy o „naší kulturní orientaci“ jsou podle něj zbytečné, otázka byla již dávno rozřešena, a to T. G. Masarykem volajícím po západo-východní syntéze. Politicky se naše těžiště přesunulo na Východ. Z naší zeměpisné polohy i historie jednoznačně plyne, že naše kulturní orientace a zahraniční politika „nebude ani jen západní, ani jen východní, nýbrž zase evropská, mezinárodně syntetická a svým přátelům a spojencům, tak jako vždy byla, k smrti věrná“. Takže – budeme „východníky“, jako jsme jimi vždy byli, a budeme i „západníky“, jako jsou jimi dnes i Rusové. S odkazem na Václava Černého pak Běhounek tvrdí, že polemika skončila konsensem, platí Černého „Východ i Západ“, stejně jako Masarykovo „Světlo z Východu, ale také ze Západu“. Autor tudíž evokuje, že politicky i kulturně naplňujeme své odvěké směřování, dovršujeme své tradice. Nakonec vedle sebe postaví jména prvního československého a prvního poválečného premiéra, totiž Karla Kramáře a Zdeňka Fierlingera, aby ukázal na kontinuitu českého rusofilství.

Ačkoliv si ambiciózní Václav Běhounek dozajista myslel, že to byl on, kdo vyřkl poslední slovo nad celou polemikou, nebylo tomu tak. Ve stejné době totiž dopisoval svou esej „Konec moderní doby“ historik a teoretik umění Jindřich Chalupecký, jeden z později proskribovaných demokratických socialistů. Jeho text vyšel v Listech a reflektován byl nejspíše jakoby „mimo debatu“. Ve skutečnosti reaguje přímo na západo-východní polemiku a snaží se jí vidět v kontextu krize a konce modernity. Podotýká, že žádná ze stran polemiky nedefinovala význam pojmů Východ či Západ nebo je nereflektovala v plném rozsahu: „Západem nutno rozumět kultury euroamerické a Východem asijské nebo afroasijské. Slouží však záměrnému nebo nezáměrnému zatemňování otázky, snaží-li se kdo tuto debatu vést v tom smyslu, zda se máme orientovati rusofilsky, anebo frankofilsky a anglofilsky.“ Podstatu problému vidí Chalupecký v tom, zdali máme „přijmouti“ sovětský systém, nebo „sdíleti“ politický a kulturní osud zemí souhrnně označovaných jako západní demokracie. „Východnictví“ a „západnictví“ je ovšem v českém kontextu často jen heslem, za nímž se skrývá strach ze svobody i odvaha k ní.

Chalupecký též odmítá onu striktně „zeměpisnou“ reflexi pojmů Východ a Západ, stejně jako koncept „mostu“ nebo alibistické „ani Západ, ani Východ, nýbrž Čechy“, což je podle něj koncepce „docela jalová“: „Jsme a zůstaneme kusem Evropy a nevymkneme se z jejího osudu, to znamená ze zápasu mezi ‚východní‘ a ‚západní‘ koncepcí, mezi socialismem a kapitalismem. A právě tak nebudeme ‚mostem‘, kde by se obě koncepce sešly.“ Konstatuje dávnou českou potřebu zmírnit a uhladit protichůdnost mezi Západem a Východem, touhu po spojení východního socialismu se západní kulturností – tuto syntézu je prý možné si teoreticky představit, prakticky je však dle Chalupeckého neproveditelná. Nakonec ale nastiňuje inverzní pohled na české západo-východní dilema. Není dnes vlastně Rusko nejvíce západním státem, nerealizuje „navzdory staré, východnické, orientální, byzantské tradici jednu z nejkrajnějších myšlenek Západu“? Jinak řečeno: nespějí Evropa i svět, Západ i Východ přece jen k jakési vyšší syntéze? Moderní doba skončila, avšak „protiklady se mohou vybít v onu syntézu, jež je tvůrčím aktem, a jež proto nic neukončujíc, děj znovu otvírá“.

Česká západo-východní polemika byla zejména v letech 1945 až 1946 opravdu třeskutá, byť je zjevné, že sovětská čili východní orientace měla i mezi „nekomunisty“ poněkud navrch. Do této zásadní kulturně-politické debaty tzv. třetí republiky zasáhli například i Jan Mukařovský, J. L. Fischer, Otakar Machotka, Karel Falta, Václav Žižka, Dominik Pecka nebo Vojta Beneš, bratr prezidenta republiky a sociálnědemokratický poslanec, který po únoru 1948 odešel do amerického exilu.

Konzervativně-liberální proud, v české společnosti výrazně menšinový, se s touto diskusí jakoby míjel, stejně jako atmosféra ve východní polovině republiky, na Slovensku. Slovenští komunisté měli zcela jasno již koncem války, když nepokrytě hovořili o připojení Slovenska k Sovětskému svazu. Naproti tomu pro katolické i luteránské slovenské intelektuály a publicisty, většinou přesvědčené antikomunisty, nebyla česká polemika ani trochu srozumitelná a relevantní, jejich reflexe byla podobná spíše situaci v sousedním Polsku a Maďarsku. Nic to ovšem nemění na faktu, že česká společnost, a v tom i politické a intelektuální elity, až na výjimky slovenskou realitu ignorovala. Pozoruhodným fenoménem jsou pak některé zatím jen tušené vazby, kdy řada českých publicistů, již za tzv. třetí republiky cenzurovaných a různě proskribovaných, publikovala své texty právě ve slovenských denících a časopisech. (pokračování příště)

Zde publikovaný seriál vychází z mojí studie:
Petr Hlaváček, Český „rozvod“ se Západem 1945–1948. In: Petr Hlaváček – Michal Stehlík (ed.), Rozdělený svět? Evropa a Češi mezi svobodou a totalitou, Praha (Radioservis) 2016, s. 50–79.

Třetí díl seriálu zde.

Druhý díl seriálu zde.

První díl seriálu zde.