Jsou Češi zrazovaný národ?

06. 03. 2018 | 19:42
Přečteno 1730 krát
Jsou národy, které si rády připomínají svá historická vítězství, jako například Angličané, Francouzi nebo Švýcaři. Jiné, a patří k nim třeba Srbové, naopak „slaví“ své velké prohry. Němci by možná raději na své dějiny občas zapomněli, Rusové jsou schopni si „osvojit“ cokoliv, co slouží jejich udánlivé velikosti. A jsou pak i takové národy, které si vyprávějí ufňukaný příběh o tom, jak by byly skvělé, pokud by ovšem nebyly ostatními permanentně zrazovány. A takovým národem, přinejmenším ve 20. století, jsme právě my, Češi.

Tak třeba rok 1938. Československo jakožto vzorová demokracie uprostřed Evropy, miláček evropských demokracií… Všichni nám fandí, abychom ustáli tlak sousedního nacionálně-socialistického Německa, agresivní revizionistické velmoci, která se dere do střední Evropy. I přes geniální Benešovu diplomacii, skvělou armádu a národ odhodlaný k obraně republiky jsme ovšem nedostali šanci bojovat za svou svobodu. „Dekadentní“ západní mocnosti, totiž Francie a Velká Británie, nás v září 1938 hodily v Mnichově přes palubu, poněvadž se jim nechtělo válčit atd. atd. A už „zvoní zvoní zrady zvon“, neboť „rozetou z vředů Evropo jsi celá, ty zmije zrádlivá.“ (František Halas, 1938). Tolik naše národní pohádka.

Jenže náš skutečný „Mnichov“ spočíval v něčem jiném a udál se poněkud dříve. Souvisel s nezájmem široké veřejnosti i politických a intelektuálních elit o zahraniční politiku. Trochu též fungovala (auto)cenzura, aby občané a občanky nebyli náhodou konfrontováni s tím, že geopolitická realita Československa byla nejpozději od roku 1933 dosti problematická; nikoliv až někdy na jaře 1938.

Ferdinand Peroutka měl ve své Přítomnosti, tváří v tvář totalitním běsům, jasno: „Kdybychom měli vyslovit svůj ideál v zahraniční politice, podařilo by se nám to třemi slovy: spojené státy evropské.“ Jenže zde citovaný článek „V marném očekávání Evropy“ z roku 1933 je též vyjádřením stále se vynořující české touhy nebýt subjektem dějin (či mezinárodní politiky) – na Evropu „čekáme“, nejsme jejími aktivními tvůrci. Nejsme přece furianti, jako například Poláci, Maďaři nebo Ukrajinci, které dějiny vždy nějak „semelou“.

Paradoxně to byl Edvard Beneš, kdo aktuální evropskou mizérii brilantně interpretoval v přednášce „O duchovní krizi poválečného evropského člověka“ proslovené roku 1935 v Paříži. To, co Evropa aktuálně prožívala, považoval Beneš za „revoltu vášně, instinktu a kolektivního mysticismu proti rozumu“. Předmětem jeho ostré kritiky byly výslovně komunistické Rusko (zatím ještě), fašistická Itálie, nacionálněsocialistické Německo a jejich „revoluce“ proti Evropě, které byly revolucí „uražené senzibility“. Přece však Beneš věří, že v Evropě nakonec zvítězí „západní rozum“ nad „východní vášní“.

Mezitím Emanuel Moravec, voják a válečný teoretik, někdejší legionář a přesvědčený masarykovec, bil už několik let na poplach a upozorňoval na vojenskou slabost Francie. Vyzýval k hledání dalších, třeba i pragmatických spojenectví, jinak předpokládal katastrofu. Přes všechny spojenecké smlouvy vyslovoval obavu, že se náš stát ocitl v izolaci. V tomto duchu byla napsána i jeho knížka „Vojenský význam Československa v Evropě“ (1936), přeložená do několika jazyků, aby evropským důstojnickým elitám připomenula strategický význam naší republiky.

Vlastně to byl po celá třicátá léta jeden velký průšvih. Jenže „národním sportem“ bylo lhaní si „do kapsy“, zavírání očí před realitou a vytěsňování zahraničně-politického kontextu. Případně „nepolitická“ víra, že náš osvědčený diplomatický „guru“ Beneš to všechno „nějak zvládne“. A pak najednou nastalo roku 1938 období divení se, nadšení a následné deprese, neboť jsme prý byli v této naší hvězdné hodině ponecháni ve štychu. Jestli v roce 1938 někdo někoho zradil, tak především Češi sami sebe. A jedině v kontextu této frustrace lze pochopit (nikoliv schvalovat!) proměnu masarykovce Moravce v plnokrevného nacionálního socialistu čili nacistu.

Pokud bychom totiž zůstali u „staré písničky“, že jsme byli tenkrát zrazeni, tak to vlastně znamená, že jsme jakožto politický národ nesvéprávní, poněvadž jen čekáme, kdo za nás naši kauzu vyřeší. Pak by naše moderní dějiny byly jen neustálým čekáním na nějakého protektora (v pozitivním i negativním smyslu), který nás zbaví tíživého břemene vlastní politické odpovědnosti a bude nás „chránit“ před poryvem dějin. To je ovšem smutná představa. Proč východněji položení Poláci, kteří si během války nedělali o Francii a Velké Británii žádné iluze, nelkali nad „zradou“ Západu a stále se považovali za jeho součást?

Pláč nad „zradou“ (Západu, že nás nechal napospas Rusům, případně Sovětů a komunistů, že nedodrželi své „sliby“) se ale opakoval už v roce 1948. Jenže ani komunistický „Vítězný únor“ vlastně nenastal v únoru 1948, ale o několik let dříve. Už československo-sovětská smlouva „o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci“, uzavřená roku 1943 v Moskvě, znamenala koordinaci zahraničně-politickou a vojenskou se Sovětským svazem. Naši političtí „povolení“ představitelé – ať už komunisté, sociální demokraté, národní socialisté nebo lidovci – většinově vzývali sovětské Rusko, také ze strachu před Německem, a takto hypnotizováni spojovali osud republiky jedině s „velkým bratrem“ z Východu.

Jestli se v něčem shodli někdejší kolaboranti s německou okupační mocí a političtí protagonisté exilového i poválečného Československa, tak to byla určitá distanc vůči Západu, tj. vůči vlastní mateřské civilizaci, a vyhlížení totální transformace Evropy. Nebo, jemněji řečeno, již tehdy akceleroval český „rozvod“ se Západem, jehož jsme tisíc let součástí, přičemž nyní jsme se začali tvářit, že ležíme „někde vedle“. Moravcovo kolaborantské heslo „S evropským Západem jsme zúčtovali!“ z roku 1939 bylo bez přiznání autorství halasně opakováno i v naší třetí republice (1945–1948), kterou bychom mohli označit jako invalidní demokracii pod sovětsko-ruským protektorátem.

Západní demokracie byla tehdy – celou tzv. Národní frontou, nejen komunisty – vysmívána jakožto „buržoazní“, na pořadu dne bylo společné budování demokracie „lidové“. A vůbec by nás neměla mást hesla londýnské exilové vlády o „součinnosti s Východem a Západem“, stejně jako zlehčování obav Poláků a dalších Evropanů ze „sovětského imperialismu“. Někdejší státní tajemník Hubert Ripka, po válce věrný „národněfrontovní“ národní socialista, adoroval Sovětský svaz, jako takřka všichni představitelé milostivě povolených politických stran. Velmi dobře přitom věděl o našem vazalství v otázce uranu i Marshallova plánu, byl ostatně ministrem zahraničního obchodu.

Tragickou osobností tohoto příběhu moderních českých dějin je Edvard Beneš. Bylo by laciné mu vyčítat selhání; a jistěže selhal. Benešovým problémem či „politickou vinou“ ovšem není, že samojediný formuloval a garantoval čs. zahraniční politiku. Problémem je spíše onen fakt, že se nenašel adekvátní politický či intelektuální oponent (Beneš však takové „narušitele“ plánovitě eliminoval), jenž by ji rozporoval, čímž by byla podrobena kritické debatě a následně i reinterpretaci či aktualizaci. Zde bych viděl jistou politickou i morální „kolektivní“ vinu Čechů jakožto politického národa, který na takový úkol vědomě rezignoval. To je ta naše zrada… Nikoliv až únorový puč exponentů cizí mocnosti, totiž komunistů, halících se do blábolů hejslovanských, národoveckých a marx-leninsko-stalinských, jimž ovšem velká část Čechů (méně už Slováků) tleskala. Však i milovaný Jan Masaryk dávno věděl, že není reprezentantem suverénního státu, ačkoliv 20. března 1947 hřímal v Národním shromáždění o tom, že se Sovětským svazem „víže nás i hluboké spojenectví pokrevní i citové“ a ten je proto „dalek toho, aby si z nás dělal satelit“.

A pak tu máme slavné pražské jaro roku 1968, kdy jsme podle Milana Kundery „vstoupili do středu světových dějin“. Noví místodržitelé čs. gubernie, totiž Alexander Dubček a jeho suita, se před národem rozpovídali o „socialismu s lidskou tváří“ a mysleli si, že i přes Brežněvovo mručení si to v Československu budou dělat „po svém“. Nepočítali ovšem s tak spontánní občanskou odezvou, a tak reakce byla předvídatelná. Konečně se „provalila“ pravda o skutečném postavení „naší“ země. Imperiální metropole byla nucena vojensky zasáhnout ve své kolonii, neboť Československo bylo od roku 1948 subjektem mezinárodního práva již pouze formálně. Nebylo plnohodnotným státem, ačkoliv si toho mnozí všimli teprve v srpnu 1968. Stejně zdatně byla posléze vytěsněna ona nepříjemná eventualita, že „normalizovaná“ gubernie, onen ráj laciných rohlíků a novomanželských půjček, byla zemí trvale okupovanou. Zrádcem byl Biľak, Husák, Svoboda i uplakaný Dubček. Pro ně byla přece „věc socialismu“ nejdůležitější, skutečnou vlastí jim bylo sovětsko-ruské impérium.

Pro část českého národa, totiž pro komunisty pravověrné i kariérní, všelijaké hochštaplery z podniků zahraničního obchodu a potrhlé amanty Svaté Rusi, byl ovšem zradou i listopad 1989. Podle dnešních příslušníků „kmene komančů“ bylo socialistické Československo především místem emancipace (byť při kácení lesa létaly nějaké „třísky“), ačkoliv zapomínají, že ony „emancipační procesy“ probíhaly, a to poněkud efektivněji, i na svobodném Západě, kde se obešly bez třídního boje, zadrátovaných hranic, pracovních táborů, brutální kolektivizace venkova a bezohledné industrializace.

Soudruh Gorbačov to měl nejspíše dobře vymyšlené, tu svou perestrojku… Stagnující sovětsko-ruské impérium, utahané válkou v Afghánistánu a závody ve zbrojení, stálo i se svými koloniemi ve střední a východní Evropě před zásadní transformací. Imperiální metropole uvolnila v rytmu „Gorbymánie“ svůj „pařát“ – padla berlínská zeď. Představa „omlazené“ sovětské gerontokracie byla zhruba následující: tiskněte si i v Československu toho Kunderu, promítejte si ty věci od Formana a hrajte si Havla; opusťte plánované hospodářství, privatizujte a podnikejte. A klidně to zkoušejte s demokracií, však my, Rusové, ji umíme tolerovat…, třeba ve Finsku. Ovšem, zůstanete naší sférou vlivu! Jinak řečeno: dělejte si doma (skoro) co chcete, ale vaše zahraničně-politické a vojenské záležitosti zůstanou pod naší kontrolou.

A jsme u toho! Demokratický převrat z roku 1989/1990 byl vlastně zázrakem, poněvadž k Moskvou povolené „finlandizaci“ Československa a tzv. východního bloku nakonec nedošlo. Prezidentem republiky se nestal vděčný Dubček, nýbrž neposedný Havel. Nemluvě o svobodomyslných Polácích, kterým byly gorbačovské pohádky o „společném evropském domě“ sovětského ražení ukradené.

S „ruským medvědem“ už nikdo nechtěl bydlet, dokonce ani Litevci, Ukrajinci atd. Sovětsko-ruské kolonie ve východní polovině Evropy využily dočasné kremelské malátnosti a získaly zpět svou státní suverenitu. Československo ji definitivně obnovilo v červnu 1991, kdy odsud zmizeli poslední vojáci sovětské okupační armády. V prosinci téhož roku se rozpadl Sovětský svaz, jenž byl vlastně po celou dobu své existence tradičním ruským impériem v sovětském převleku.

V tomto kontextu je třeba chápat i ublížené smutnění V. V. Putina nad rozpadem „Sojuzu“, což prý byla „největší geopolitická katastrofa 20. století“. Ano, pro Rusko to platí stoprocentně, poněvadž přišlo o své sféry vlivu. Evropa a Západ musely řešit, co se vzniklým mocenským vakuem ve střední a východní Evropě, jejíž národy toužily po integraci do evropských a západních struktur. My, Češi (tedy alespoň ti, kterým se z bezčasí „normalizace“ zvedal žaludek), jsme mohli jásat, že jsme se osvobodili z poručnictví „ruského medvěda“. Tak trochu shodou okolností, díky houževnatosti Poláků… a také té české hrstky kolem Charty 77.

Letošního roku, v časech 100. výročí obnovení české státnosti ve formě demokratické parlamentní republiky, jako by byla „na stole“ touha po revizi oné „zrady“ z roku 1989, kdy jsme se vymkli z vlivu koloniální metropole na Východě a již takřka třicet nejsme „uneseným Západem“ (řečeno s Milanem Kunderou), nýbrž opět jeho součástí. Protagonistou oné revize je očividně Miloš Zeman, onen zlý klaun české politiky a momentálně prezident republiky. Jeho podivné avantýry je třeba neustále podrobovat kritice, neboť je jen a pouze přímo voleným prezidentem naší parlamentní republiky, nikoliv všemocným carem či sultánem orientální despocie, jak občas blouzní „paša“ Mynář a „vezír“ Ovčáček.

Ještě větší tragédií je ovšem aktuální premiérské angažmá „průhonického všeználka“ Andreje Babiše. Vždyť komunistou a agentem Státní bezpečnosti byl až do roku 1989, kariéru dělal v podnicích zahraničního obchodu a se sovětskými soudruhy musel být v kontaktu, například za svého působení v Maroku. Takový stav je až tragikomický. Ovšem třetina „volícího“ národa jej miluje, Andrej je prostě kádr, konečně zruší „tu politiku“ a udělá „pořádek“.

Rok 2018 jistě není nějakým repeté našich průšvihů z let 1938, 1948 a 1968, žádná „osmičková“ magie nefunguje. To je jen další český „nepolitický“ kýč, jak se zbavit vlastní odpovědnosti a předstírat, že se dějiny dějí jakoby samovolně a bez našeho přičinění. Ještě nenastal ten okamžik, kdy si mimoděk všimneme, že už je tu onen definitivní zvrat, který však nastal před lety. Proces byl ovšem již spuštěn, a to nikoliv nějakou konspirací, nýbrž svobodnými volbami, které nikdy nejsou automatickou garancí, že si většina nezvolí hlupáka, podvodníka nebo krvavého diktátora. Už teď jsme svědky jakési „hybridní totality“, špatně skrývaného babišovského pokusu o převzetí kontroly nad státem a jeho institucemi. Je to jako rakovina, která kvůli naší nevšímavosti a zbabělosti prorůstá náš (stále ještě) liberálně-demokratický systém. Na rozdíl od někdejších „osmičkových karambolů“ ovšem máme (zatím) jasnou kotvu – jsme součástí Evropy a Západu, totiž Evropské unie a NATO.

My, čeští Zápaďané (!), jsme nyní, po nedávné prezidentské volbě, vyzýváni, abychom opustili jakousi svou bublinu a komunikovali s těmi, kdo z frustrace volí „mesiáše“, „vodiče davů“ a „zachránce před politikou“. Vidím to jinak – není třeba se vzájemně šetřit, hýčkat a poplácávat po rameni, a to vše za sprostého hýkání pana prezidenta republiky a fňukání „makajícího“ premiéra v demisi. To by byl falešný konsensus.

Situaci je naopak nutné (dialogicky) vyhrotit, aby bylo jasné, kdo je kdo a o co tu běží. Chceš být občan, nebo jen konzument, ať už zemanovsko-babišovského žvástu, nebo koblih z rozmraženého polotovaru? Chceš parlamentní demokracii liberálního střihu, nebo tu „řízenou“ a „fingovanou“, jakou mají třeba v Rusku, Číně nebo Venezuele? Chceš zůstat součástí Západu, k němuž patří střední, severní, jižní i západní Evropa, stejně jako USA a Kanada, nebo bys raději byl ruskou zónou vlivu a skanzenem pro čínské turisty? Chceš se dozvědět, co je v naší ústavě, jak funguje vláda, parlament atd., nebo tě to prostě nezajímá a považuješ to za hlouposti? Nejde zůstat někde „mezi“ a počkat si, jak to dopadne. Možná je to chytré, nikoliv ovšem čestné. A nemohu vyloučit, že času je příliš málo – to není laciná apokalyptika, nýbrž pouhý odhad.

Podle aktuálního průzkumu bratislavského think-tanku GLOBSEC podporuje orientaci Česka „na Západ“ zhruba 33 % respondentů (to není málo!); dalších 21 % vůbec neví, jak by na tuto klíčovou geopolitickou otázku mělo reagovat, případně nemá názor (je to k smíchu, nebo k pláči?). Pouhých 5 % je přesvědčeno, že by Česko mělo být součástí Východu (v tom je naděje!). Celých 41 % by ovšem nejraději zůstalo „někde mezi“ čili: ani Západ, ani Východ (to je alibismus a průšvih!).

Kde se bere ta zvláštní rozpolcenost? Opět zradíme sami sebe? A na koho to pak hodíme? Opravdu už slova jako čest, odvaha, slušnost, vlastenectví (nikoliv vulgární davová psychóza!) a demokracie vyšla z módy? Vrátí se svobodou unavený český lev poslušně do své klece – do náruče orientálního protektora, totiž ruského medvěda, za nímž křepčí čínská panda? Nebo se Češi začnou chovat jako normální politický národ, který žije nikoliv na Marsu či v bezčasí ruských stepí, ale v srdci Evropy a na okraji Západu?

Věřím, že tentokrát to neskončí dětinským povykem „únor bílý – pole sílí / březen – za kamna vlezem / duben – ještě tam budem“. Možná obstojíme. Jenže ani opak nelze zcela vyloučit. Nadějí však zůstává, že nám není vyměřen žádný předem určený „osud“, jak věří noví čeští „muslimové“ v čele se svým podnikavým „imámem“ Okamurou, nýbrž že každý jednotlivec je strůjcem svého životního příběhu.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy