Zdá se, že Češi jakožto politický národ opět stojí před geopolitickým západo-východním dilematem. Tento svůj „seriál“ zveřejňuji u příležitosti 70. výročí komunistického puče z února 1948, kterým moderní český stát deklaroval svůj „rozvod“ se Západem, tj. civilizačním okruhem, jehož jsme tisíc let součástí i aktérem.

Právě v poválečné atmosféře západo-východního rozkolu, v níž Češi, respektive jejich politické a intelektuální elity, reprezentanti tradičně západního národa, vědomě a s entuziasmem konvertovali k Východu (nebo alespoň k tomu, co se za něj tehdy vydávalo), proslovil Winston Churchill své dva epochální projevy adresované svobodnému západnímu světu a vlastně i světové veřejnosti.

Dne 5. března 1946 promluvil tento bývalý britský premiér ve Westminster College ve Fultonu v americkém státě Missouri, kde mu byl udělen čestný doktorát. Churchillova řeč, která vstoupila do dějin jako „Iron Curtain Speech“, zazněla v přítomnosti Harryho Trumana, prezidenta USA. Samotný Churchill však tehdy nazval svůj projev jako „Sinews of Peace“ (česky se občas překládá jako „Opora míru“) a rozhodně by proto nemělo být opomenuto, že mimo jiné reagoval na Stalinovu moskevskou řeč z 9. února 1946, v níž kremelský „imperátor“ pochmurně vyhlašoval, že válka Sovětského svazu s „kapitalistickém Západem“ je nevyhnutelná, ba principiálně (z hlediska marx-leninské věrouky) nutná. Churchill však hovořil o svobodě a nebezpečí diktatur, o zvláštních (bratrských) vztazích Britského impéria a Spojených států, stejně jako o věrolomnosti totalitní sovětsko-ruské veleříše a jejích komunistických exponentů, o ohrožení Evropy a „křesťanské civilizace“ komunistickými pátými kolonami.

Churchill ve Fultonu nepronesl jen slavnostní řeč, místy patetickou a ironickou zároveň, nýbrž zde v krátkosti prezentoval i svou pronikavou analýzu aktuálního stavu poválečného světa, a především rozvrácené Evropy. Pro středoevropský region bylo zásadní Churchillovo konstatování, které je citováno velice často: „Nicméně je mou povinností, abych vám sdělil určitá fakta o nynější situaci v Evropě, jak je vidím já. Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy: Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie. Všechna tato vynikající města a jejich obyvatelé se nacházejí v něčem, co musím nazvat sovětskou sférou.“ A doplňuje: „Z těchto skutečností, a ony skutečnostmi jsou, může být učiněn závěr, že to není osvobozená Evropa, za jejíž vytvoření jsme bojovali. Také to není Evropa, která v sobě obsahuje základy trvalého míru. Bezpečnost světa vyžaduje novou jednotu Evropy, od níž by žádný národ neměl být stále odloučen.“

Churchill jasně varuje před expanzivností Sovětského svazu, přičemž jakékoliv ústupky označuje za nebezpečné. K sovětsko-ruské imperiální hrozbě je třeba přistupovat z pozice síly, jejímž jádrem musí být zejména spojenectví anglofonních národů.

Druhý, v mnohém rovněž programatický Churchillův projev zazněl již 19. září 1946 na univerzitě ve švýcarském Curychu. Hned v jeho úvodu se Churchill přihlásil k evropskému sebevědomí a jeho křesťanským kořenům, které byly narušeny hrůzami války i poválečným vývojem: „Chtěl bych zde promluvit o tragédii Evropy. Tento vznešený kontinent, kde se nachází nejpůvabnější a nejkultivovanější kraje světa, kde vládne mírné a vyvážené podnebí, je domovem všech velikých původních národů západního světa. Je kolébkou křesťanské víry a morálky.“ Churchill opět varuje před běsy nacionalismu a totalitářství, a proto poukazuje na nutný nástroj k záchraně Evropy: „Co je to za zázračné východisko? Je to obnovení evropské rodiny nebo co možná největší její části a vytvoření struktury, která by jí umožnila žít v míru, jistotě a svobodě. Musíme založit něco jako Spojené státy evropské. Jedině takto se budou stovky milionů lidí moci znovu těšit z malých radostí a nadějí, které dělají život teprve životem.“

Jeho výzva k evropské integraci, jež nebyla žádným promyšleným projektem, byť odkazovala na některé předválečné iniciativy, stavěla ovšem Velkou Británii a celé Britské společenství mimo tuto zamýšlenou sjednocenou Evropu, byť později se tento Churchillův náhled zásadně proměnil. V curyšské řeči též tento britský státník vyzval k francouzsko-německému smíření, které se mělo stát prvním krokem k „znovuvytvoření evropské rodiny“ a ochraně před tyranií, kterou mu reprezentovalo, byť na ně explicitně nepoukázal, sovětské Rusko: „Spása prostých lidí všech národů a všech zemí před válkou a otroctvím musí být postavena na solidních základech a musí být střežena ochotou všech mužů a žen spíše umřít než se podřídit tyranii.“ A v závěru své řeči Churchill apeluje na všechny Evropany: „Proto vám říkám: nechme Evropu povstat!“

Reakce na oba Churchillovy projevy byla v českém veřejném prostoru, tj. především v tehdejších denících a revuích, více než signifikantní. Z větší části totiž byla reflektována jako něco, co se Čechů a Československa vlastně vůbec netýká: všechny strany tzv. Národní fronty již vlastně akceptovaly naši přináležitost k sovětskému Východu, vyhlašovaná (západo)evropská integrace zněla většině českých politiků, intelektuálů a žurnalistů jako něco nepotřebného, pofidérního či dokonce protisovětského. Všechna čest výjimkám, těm komentátorům tehdejšího českého západo-východního dilematu, kteří upomínali na tradiční civilizačně-politické ukotvení české existence v západním kontextu a důstojně tak setrvávali na pomyslné „ztracené vartě Západu“. Je přitom paradoxem, že ani jedna z Churchillových řečí tehdy nebyla v Československu zveřejněna in extenso.

Promptně reagovalo na Churchillovu fultonskou řeč o „železné oponě“ z 5. března 1946 komunistické Rudé právo. Již 7. března 1946 zde publikoval Miroslav Galuška, mladý redaktor kulturní rubriky a pozdější diplomat, svůj ostrý komentář nazvaný „Churchillovo protisovětské vystoupení“, doplněný v titulu o další hodnocení: „Pokus o rozbití velmocenské spolupráce“. Autor se vysmívá Churchillovým výzvám k prohloubení anglo-americké spolupráce a řeč interpretuje jako útok „na Sovětský svaz a evropské komunisty“. Slavný Churchillův výrok o „železné oponě“, v němž mimo jiné uvádí i Prahu, nestál Galuškovi za zmínku. Dozvídáme se však, že se bývalý britský premiér ukázal jako někdo, s jehož názory se prý už nedá počítat „při budování nového míru a přátelské spolupráce mezi národy“. Churchill se navíc podle tohoto komunistického novináře „vystavuje nebezpečí, že pro jeho dnešní politiku budou zapomenuty jeho slavné a nepopiratelné zásluhy v boji proti fašistickým útočníkům“.

Komunistické Rudé právo věnovalo Churchillově fultonské řeči značnou pozornost, přičemž březnové komentáře vyvrcholily 24. března 1946 reakcí Gustava Bareše, hlavního ideologa a propagandisty československých komunistů. Jeho článek, nazvaný „Čs. odpověď Churchillovi“, zněl kategoricky: „Churchill mluvil o tom, že železná opona se spustila také nad Prahou. [...] Náš lid je nejlepším svědkem, jak jsou tu zkrucovány skutečnosti. Našemu lidu je známo jen to, že ruské tanky přišly v pravou chvíli, aby zachránily naši staroslavnou Prahu před zpustošením.“

Churchillova fultonská řeč se naopak dočkala chápavějších komentářů v lidoveckém tisku, v němž jako ostrovy pozitivní deviace přežívali novináři „nesocialistické“, tj. konzervativně-liberální orientace, jimž otázky celoevropské (západo-východní) spolupráce a rozvíjení tehdy zostouzené liberální demokracie ještě ležely na srdci. V časopise Obzory, lidoveckém týdeníku pro politiku a kulturu, se 16. března 1946 objevil nepodepsaný redakční komentář, jehož autorem mohl být Ivo Ducháček, Pavel Tigrid, stejně tak jako Bedřich Partaj. Jde vlastně o dvojí shrnutí zahraničních reakcí na Churchillova tvrzení a jeho návrhy. V oddíle nazvaném „Churchill ve Fultonu“ se konstatuje, že ona řeč „vzbudila obrovský ohlas“. Obsáhle („zástupně“) je citován článek z konzervativních londýnských The Times, jako by se český žurnalista chtěl vyvarovat nařčení, že snad vyjadřuje jakási svá „protisovětská“ stanoviska. A tak se z přeložených úryvků čtenář dozvěděl o Churchillově ostražitosti vůči Sovětskému svazu a o tom, že jeho řeč „působila dojmem, že staví západní demokracii a komunismus jednoho proti druhému jako dva odpůrce, kteří se dnes dělí nebo se snaží rozdělit o svět“.

Český „komentář“ pak pokračuje obsáhlým výtahem z londýnského liberálně orientovaného listu New Chronicle, který upozorňuje na Churchillovu „drsnou přímost“, s jakou promluvil o stínu nad Západem a Východem a o tom, kterak „od Štětína až po Jaderské moře jsou proslulá města a státy podrobeny nejen sovětskému vlivu, nýbrž velkou měrou i kontrole Moskvy“. A na závěr je přeloženo i toto konstatování britského novináře: „Churchill učinil dobře, že ukázal, jaká je situace.“

To už jistě musela být silná káva, vždyť takový „komentář“ představoval červený hadr pro samozvané strážce našeho „přátelství“ se sovětsko-ruským impériem. Snad i proto na této anonymizované komentářové stránce Obzorů, maskované jako svého druhu „přehled zahraničního tisku“, navazuje oddíl nazvaný „Za koho mluvil“, upozorňující i na kritické ohlasy vůči Churchillově fultonské řeči přímo ve Velké Británii. Extenzivně je zde citováno z labouristického deníku Daily Herald, jenž svým čtenářům připomínal, že Churchill ve Fultonu hovořil jako soukromá osoba a nereprezentuje tudíž názory britské vlády. Navíc prý zřejmě „touží po anglo-americké alianci“, ačkoliv „britský lid je přesvědčen, že přátelské a upřímné vztahy mezi Ruskem, Spojenými státy a Velkou Británií jsou životní podmínkou pro zachování míru“.

List též konstatuje, že britské veřejné mínění sice bylo v poslední době zaskočeno „prudkostí kampaně“, kterou proti Velké Británii vede oficiální ruský tisk, přesto si však všichni upřímně přejí, aby všechny překážky byly překonány. A opět: jakoby tu anonymní český novinář skrze citace ze zahraničního tisku nepřímo, a přitom velmi pregnantně „komentoval“ aktuální českou situaci, když ústy britských kolegů nechal zaznít Churchillovým varováním před agresivní imperiální politikou Sovětského svazu. Zároveň však onen Čech (Pavel Tigrid?) poněkud cudně upouští od jakékoliv zmínky o slavném termínu „železná opona“, kterážto geopolitická terminologie právě započala svou kariéru.

Lidovecký týdeník Obzory se k Churchillovu fultonskému projevu vrátil na svých stránkách ještě 23. března 1946 v komentáři „Neklid“ z pera odvážného a břitkého publicisty Iva Ducháčka, jinak též poslance Národního shromáždění a šéfredaktora Obzorů. Ten podporoval vyváženou západo-východní orientaci poválečného Československa a po únoru 1948 ovšem skončil v exilu. „S úžasem a úlekem probírají se evropské národy ze sna o pokoji a míru mezi lidmi dobré vůle“, konstatuje Ducháček a pokračuje: „Churchillova řeč ve Fultonu, i když je jen řečí vůdce poražené strany v anglických volbách a nikoli odpovědného politika a už proto nebyla jistě prosta vnitropolitických záměrů, zobrazuje přece jen část veřejného mínění v Anglii a Americe. Je to nebezpečný směr, který nemůže nijak prospět obnově důvěry mezi velmocemi.“ Je vlastně na pováženou, že si právě Ducháček, na rozdíl od svých polských, maďarských nebo dokonce slovenských kolegů liberálního a křesťansko-konzervativního ražení nepovšiml, že iniciátorem rozdělení Evropy byl vlastně sám Sovětský svaz a že Československo se samo zařadilo do onoho poněkud hybridního „Východu“. A opět zde není vyřčena žádná reakce na Churchillovo konstatování o zatažení „železné opony“.

Právě Obzory přináší o týden později, totiž 30. března 1946, obsáhlé citace z komentáře britského liberálně-levicového magazínu The New Statesman, který anonymní český redaktor označuje jako „socialistický týdeník“. Z angličtiny jsou zde přeloženy pasáže o rozdělení světa na tábor „kapitalistický“ a „socialistický“ a též Churchillova výzva k prohloubení angloamerické spolupráce při zadržování komunismu, neboť „Rusko respektuje sílu“. Citováno je též varování neuvedeného britského komentátora, že by se Velká Británie mohla stát satelitem USA a v příští válce pak jakousi „předsunutou americkou základnou“. Stejně jako konstatování, že „Churchill shrnuje jako pevnou skutečnost osudové rozdělení na Východ a Západ s výzvou k boji“. Přetištěný britský článek nese název „Churchillův defaitismus“, neboť britský státník, ačkoliv vyzývá k zápasu o západní hodnoty, zároveň prý rezignuje na projekt jednoho propojeného světa. (pokračování příště)

Zde publikovaný seriál vychází z mojí studie:
Petr Hlaváček, Český „rozvod“ se Západem 1945–1948. In: Petr Hlaváček – Michal Stehlík (ed.), Rozdělený svět? Evropa a Češi mezi svobodou a totalitou, Praha (Radioservis) 2016, s. 50–79.