Český „rozvod“ se Západem (VI.)

11. 03. 2018 | 14:45
Přečteno 1729 krát
Zdá se, že Češi jakožto politický národ opět stojí před geopolitickým západo-východním dilematem. Tento svůj „seriál“ zveřejňuji u příležitosti 70. výročí komunistického puče z února 1948, kterým moderní český stát deklaroval svůj „rozvod“ se Západem, tj. civilizačním okruhem, jehož jsme tisíc let součástí i aktérem.

České reakce na Churchillův fultonský projev z 5. března 1946, v němž promluvil o „železné oponě“, byly rozpačité. Týdeník Dnešek, jehož šéfredaktorem byl Ferdinand Peroutka, přinesl ve svém vůbec prvním čísle z 27. března 1946 článek podepsaný zkratkou „lý“, nazvaný „Po Churchillově řeči“. Vlastně to byla svého druhy kritika „pesimistických komentářů“, v nichž se prý zbytečně užívá „silných slov“. V časopise Masarykův lid z 1. dubna 1946 nalezneme rovněž komentář „K Churchillově řeči“, jehož autorem byl Vladimír Šolc, činovník strany národně socialistické a pražský komunální politik, po únoru 1948 pronásledovaný komunistickým režimem.

Šolc se vyjadřuje střízlivě, o Churchillovi píše s úctou a zdůrazňuje význam jeho řeči vysílané rozhlasem do celého světa. Všímá si jeho kritiky Sovětského svazu, byť opět nepadne ani slovo o „železné oponě“, za níž se již mělo nacházet i Československo. Přesto Šolc ve svém komentáři pokračuje na tehdejší poměry velice svobodně: „Všeobecně však překvapila otevřenost, s jakou bývalý britský ministerský předseda – třebas i jako soukromník – promluvil o tak ožehavých mezinárodních problémech. Zdá se, že mnoho oficiálních osobností dalo vlastně Churchillem tlumočit názory, které jim nedovoluje projevit jejich úřad.“

Různým názorům byl otevřen tradiční měsíčník Naše doba, vycházející v nakladatelství Jan Laichter s podtitulem Revue pro vědu, umění a život sociální. Pod šifrou „K.“ (snad redaktor Naší doby a sociálnědemokratický politik Josef Macek?) byl v dubnu 1946 publikován komentář „Po Churchillově řeči“. Autor je k fultonskému projevu kritický; v anglickém konzervativním tisku prý byl očekáván jako milník v údajné politice appeasementu vůči Sovětskému svazu, světová reakce je ovšem veskrze odmítavá: „Se vší rozhodností odpověděl na Churchillovu řeč tisk sovětský a generalissimus Stalin nešetřil nejostřejších slov, aby Churchilla pranýřoval jako podněcovatele války.“ Byl to však podnět k „úvahám o problémech světového míru“, ačkoliv pro samotného Churchilla „osudový rozkol mezi Východem a Západem jest již hotovou věcí.“

Snad ještě větší nepochopení a pohoršení vyvolal v českém tisku Churchillův projev o Spojených státech evropských, pronesený 19. září 1946 v Curychu. Opět se omezíme jen na výběr některých typických reakcí. Zřejmě nejrychleji reagovalo komunistické Rudé právo, na jehož první straně se hned 20. září 1946 objevil anonymní komentář nazvaný „Churchill doporučuje spolupráci Francie s Německem“. Nepodepsaný autor, jistě některá z předních postav komunistické publicistiky (a propagandy), dával jasně najevo své pohrdání Churchillovými názory. Ušklíbá se, že prý „obvyklými frázemi oplakával tragédii nešťastné Evropy“, vždyť údajně pouze navázal na svůj protisovětský projev ve Fultonu a doporučením francouzsko-německé spolupráce vlastně pokračoval v „mnichovských tradicích“.

Projekt Spojených států evropských je podle komunistického komentátora jen „nová forma západního více méně protisovětského a protislovanského bloku“. Velmi selektivně a ovšem s velkým zadostiučiněním pak Rudé právo cituje už 21. září 1946 kritické připomínky britského, amerického a francouzského tisku na adresu Churchillovy curyšské řeči, neboť i Hitler přece hovořil o „západní civilizaci a evropské rodině, i on chtěl zařadit Francii do protisovětské koalice.“

Jenže obdobně reagovaly i lidovecké „opoziční“ Obzory, a to 5. října 1946 notickou „Churchill v Curychu“, která si nikterak nezadá s Rudým právem v obraně zájmů Sovětského svazu: „Churchillovo zaujetí proti SSSR dostoupilo asi takového bodu varu, že při své poslední řeči v Curychu nedoporučoval Evropě nic méně a nic více, než aby se sdružila proti Rusku kolem jádra, jež by vytvořilo Německo s Francií. Doporučovat francouzsko-německé přátelství jako základ evropského pořádku znamená vracet se k německým koncepcím Coudenhove-Kalergiho, pro něhož byla rovněž cílem tzv. Pan-Evropa, ovšem bez Anglie a Ruska. Jenže takové pojetí bez Ruska a Anglie znamená Evropu, kde by nakonec hrál největší úlohu blok 70 milionů Němců. To by byla prostě Evropa německá.“

Lidovecký týdeník Vývoj, jehož šéfredaktorem byl Pavel Tigrid, komentoval ve stejný den, tj. 5. října 1946, curyšskou řeč smířlivěji: „Churchillův projev curyšský, ostře kritizovaný všude ve světě, rovněž nebyl naprosto negativním příspěvkem k dnešní diskusi o uspořádání Evropy a světa. [...] Churchill se přimlouvá za vytvoření spojených národů evropských, a i když lze v tomto plánu spatřovat příspěvky úsilí o vybudování západního bloku, nelze pominout kladné myšlenky v Churchillově řeči.“

Snad jediná analytická reakce na churchillovský projekt sjednocené Evropy byla publikována v Masarykově lidu dne 1. listopadu 1946. Text nazvaný „Spojené státy evropské – hra na schovávanou“ je podepsán zkratkou „drjh“, za níž se zřejmě skrývá spisovatel a diplomat Jan Havlasa. Autor kriticky zmiňuje starší pokusy o jednotu Evropy – od antického Říma přes Svatou říši římskou a habsburskou monarchii až po Coudenhove-Kalergiho „Panevropu“ či (nevyřčeně) Hitlerovu „Novou Evropu“. Ideu evropské integrace striktně odmítá, aniž přímo zmiňuje aktuálně diskutovaný Churchillův podnět: „Spojení států na podkladě některé ideje bylo provázeno buď hegemonií vedoucího státu, a jestliže se nejednalo o skupinu států téhož národa, zotročením a podrobením druhých národů. […] Dnes však má myšlenka Spojených států Evropy ještě jeden osten. Má být protiváhou neboli blokem vyvažujícím mocenskou převahu jiného státu. Takový blok by naší státní existenci nepřinášel žádných záruk, zato však nebezpečí.“ A svůj text emotivně uzavírá: „Spojené státy evropské nejsou utopií, ale zlomyslným politickým tahem, který by ohrozil nejen státní svrchovanost, ale mnohde i samotnou národní existenci.“

Odezva české veřejnosti na obě Churchillovy řeči – ačkoliv tehdy nebyly česky publikovány a veřejnost znala pouze jejich fragmenty a manipulativní komentáře – se projevila i v unikátní dotazníkové akci tehdejšího Československého ústavu pro výzkum veřejného mínění, která probíhala v říjnu 1946. Otázka zněla: „Změnil jste od konce války své smýšlení o Churchillovi?“, přičemž na konci roku 1946 vyšel v časopise Veřejné mínění pod zkratkou -P- (zřejmě Bohuš Pospíšil) lakonický komentář: „Je zřejmo, že svými projevy ztratil Churchill u nás mnoho přátel.“

K oběma Churchillovým projevům se esejí „Zrození evropského ducha“ vrátil o Vánocích 1946 ve slovenské revue Nové prúdy český katolický publicista Ladislav Jehlička: „Strhl se nedávno velký pokřik nad oběma řečmi, které pronesl ve Fultonu a v Curychu jeden z hlavních strůjců vítězství poslední světové války, Winston Churchill. Hledaly se v obou těchto řečech především mocensko-politické koncepce a málokomu napadlo, aby upjal svou pozornost především k tomu, co bylo v obou řečech nejpodstatnější, totiž k vášnivému plaidoyer Churchillovu na obranu práv malého, prostého, jednoduchého člověka, který je dnes drcen náporem neosobních kolektivistických sil (řeč ve Fultonu), a na Churchillovu takřka prorockou výzvu k jednotě Evropy jako základnímu předpokladu jednoho, usmířeného světa. Toto je totiž základní fakt, který by všichni evropští lidé dobré vůle měli míti neustále na paměti: že svět k pokojné existenci bezpodmínečně potřebuje usmířené a sjednocené Evropy a že této Evropy dnes není.“

A pokračuje: „Nacionální fanatismus nemá místa v této společnosti. Antika jako křesťanství znaly a měly představu jednoho univerza, jednoho světa, v němž podstatná byla shoda, a nikoliv odlišnosti. ‚Řeknu vám něco, co vás ohromíʻ, pravil Churchill v curyšské řeči: ‚Francie a Německo by měly spolupracovati.ʻ Ale křesťanský středověk měl představu, že všechny národy a země by měly spolupracovati, a tato představa nebyla tehdy ani ohromující, ani absurdní. Svět, zbavený nacionalistické infekce, by mohl spolupracovati.“

Když v březnu 1947 koncipoval Československý ústav pro výzkum veřejného mínění svou pravidelnou dotazníkovou anketu, zařadil do ní i tuto otázku: „Winston Churchill prohlásil, že Evropa jest neprodyšně rozdělena železnou oponou na dvě části. Máte pocit, že žijete za železnou oponou?“ – Už v dubnu 1947 byl v časopise Veřejné mínění publikován komentář, na jehož základě lze (bohužel) konstatovat, že tehdejší československá veřejnost si jen málo uvědomovala mezinárodněpolitické souvislosti aktuálního západo-východního dilematu, a navíc již většinově akceptovala naši novou východní orientaci.

Svou statí „Úsilí o Spojené státy světové“, uveřejněné 27. prosince 1947 v Obzorech, komentoval též Bohdan Chudoba, konzervativní lidovecký politik, křesťanský myslitel a bytostný antikomunista, Churchillovu curyšskou řeč: „Jestliže tedy věcní politikové naší doby se tolik hněvají, kdykoli se vysloví název Spojených států evropských nebo světových, znamená to pravděpodobně, že tentokrát již nejde o pouhé iluze, nýbrž o myšlenky a úsilí, s nimiž dlužno vážně počítat. Když o podobném námětu hovořil loňského roku Winston Churchill na curyšské univerzitě, zvedla se úplná bouře posměšků a pohrdání. Ale Churchillovy řeči o budoucnosti se obyčejně vyplňují – ba zdá se, že v dohledné době se vyplní i jedna z nich, která se posud neuskutečnila, ačkoli již dvakrát k tomu byla příležitost. Podle odporu lze měřit sílu proudu – i v těchto věcech. Nadarmo a proti nějaké chiméře by konec konců se neplýtvalo často takovou silou.“

Také v jednom ze svých klíčových komentářů v Lidové demokracii z 3. února 1948, jenž nese vzrušený název „Evropa se dělí“, připomíná Pavel Tigrid dřívější tendence „k vytvoření jednoty západních států“ vycházející z podnětů formulovaných „nejlépe Winstonem Churchillem ve známém projevu fultonském“. Obecně lze říci, že to byli právě političtí myslitelé a publicisté křesťanského ražení, spojení především s lidovou stranou, kteří se snažili ve veřejném prostoru uchovat alespoň něco ze skromných tradic zdejšího politického konzervativismu, a – často v rozporu s vedením vlastní strany – vyzývali k záchraně západní liberální demokracie.

Spíše smutným čtením je pak klasicky prosovětský parlamentní projev ministra zahraničí Jana Masaryka z roku 1947, vydaný tiskem pod názvem „Ani opona, ani most…“, jenž vlastně polemizoval s churchillovskou interpretací aktuální geopolitické situace. Ostré kontury pod tlakem sovětsko-ruského impéria se rozdělující Evropy tehdy trefně glosoval Pavel Tigrid: „Myslím, že je na čase, abychom se vzdali velikášské myšlenky, že jsme jakýmsi mostem mezi Východem a Západem. Jednak proto, že o to nikdo nestojí, a jednak proto, že nelze přemosťovat úžinu tak rozbouřenou, nebezpečnou a zrádnou.“ Břitký publicista Jan M. Kolár přeje tehdy Československu do nového roku 1948, aby zůstalo věrno „svému svobodnému evropskému duchu“.

České přemítání o Evropě, respektive o přináležitosti k Západu, nebo Východu, se symbolicky uzavřelo již v červnu 1947 výrokem soudruha Klementa Gottwalda, záhy „prvního dělnického prezidenta“ a sovětsko-ruského místodržitele v Praze, že Československo „nepociťuje potřebu žádné [evropské] federace.“

Závěr: český antiokcidentalismus?

Čeští političtí představitelé a žurnalisté tzv. třetí republiky, nejen ti komunističtí, se používání churchillovského termínu „železná opona“ vyhýbali (a ponechme stranou, že jej před Churchillem použil například i Goebbels), stejně jako více či méně ignorovali i jeho projekt „Spojených států evropských“. Je evidentní, že „vítězným únorem“ z roku 1948 byl onen český „rozvod“ se Západem nikoliv dokonán, nýbrž jen mezinárodněpoliticky a veřejně deklarován. Československo pak na dlouhá čtyři desetiletí zůstalo součástí sovětsko-ruského impéria a tzv. východního bloku, stalo se jakýmsi dobrovolně „uneseným Západem“ (řečeno s Milanem Kunderou).

Češi jakožto politický národ si zvykli na jakousi mentální juxtapozici vůči Evropě a především Západu, vždyť samotný pojem „Západ“ byl stále zřetelněji a intenzivněji přijímán jako něco vnějšího. Variace na tento svérázný „antiokcidentalismus“ se navíc v českém politickém, intelektuálním či žurnalistickém diskursu objevují i dnes. Jistě, české země, ležící uprostřed Evropy, jsou již tisíc let součástí Západu, představují jeho širší východní periferii, která se ovšem již několikrát stala i jedním z dynamických center západní civilizace.

Varováním nám budiž, že pokud na své západnictví rezignujeme a sami sebe z ústrojí Západu vyloučíme, nemůžeme se pak divit, že naši spojenci a přátelé v západní Evropě tento náš „rozvod“ se Západem, v dějinách již přinejmenším jednou realizovaný, vezmou vážně a budou jej (znovu) akceptovat.

Snad bychom si proto mohli závěrem – jako výzvu a naději – připomenout výrok z jiné a neméně důležité Churchillovy řeči, kterou proslovil jen několik měsíců po komunistickém „pražském puči“, totiž 7. května 1948 na Evropském kongresu v Haagu: „Evropa má povstat a postavit se ve svém majestátu, oddanosti a statečnosti proti všem podobám tyranie, ať už staré nebo moderní, nacistické či komunistické, silami, jež jsou neporazitelné.“

Zde publikovaný seriál vychází z mojí studie:
Petr Hlaváček, Český „rozvod“ se Západem 1945–1948. In: Petr Hlaváček – Michal Stehlík (ed.), Rozdělený svět? Evropa a Češi mezi svobodou a totalitou, Praha (Radioservis) 2016, s. 50–79.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy