Od 19. století se české elity tázaly po smyslu emancipace českého politického národa a byla to vlastně otázka existenční a existenciální povahy. Ta má i v dnešním Česku své historicko(-hystericko)-existenciální konotace. Jsme plnohodnotným politickým národem, nebo spíše národem „nesamozřejmým“? Jsme součástí Západu, nebo patříme na Východ? A co se střední Evropou? Vyhlížíme nějakého nového „protektora“, na něhož bychom se mohli kulantně vymlouvat?

Ačkoliv se samotný pojem „česká otázka“ stal předmětem ostrého sporu například na jednání Říšského sněmu ve Vídni v roce 1894, máme jej spojen především s T. G. Masarykem, autorem stejnojmenné knihy z roku 1895, jenž reagoval na tehdejší krizi českého společenství jakožto politického národa. Jenže, jak dobře víme, otázku po smyslu české existence a jejím evropském kontextu, jejím bytí mezi Západem a Východem si vlastně kladl již Hubert Gordon Schauer, který svým textem „Naše dvě otázky“ z roku 1886 vzbudil vlnu nevole. Kromě oněch dvou otázek – „Co jest úkolem našeho národa? / Jaká je naše národní existence?“ – však Schauer nabízel i jednu odpověď, jedno zdánlivě banální konstatování, totiž, že jsme byli „v celém svém průběhu dějin v úzkém, nerozlučitelném styku se Západem“.

Přesto však otázka „Západ, nebo Východ“, tj. otázka, ke kterému civilizačnímu okruhu Češi náleží, nebo by náležet měli, představovala trvalou součást českého politického, a ještě více kulturního diskursu konce „dlouhého“ 19. století. Zde si jen připomeňme epos „Slavie“ sepsaný a roku 1884 uveřejněný básníkem Svatoplukem Čechem, v němž zazní i tento programatický (a rádoby prorocký) verš: „Buď sbohem, Západe! Měj za vše díky…, sbohem buď! – Hle, Východ v záři krásné již teplým vánkem celuje mi hruď.“

V symbolickém roce 1914 pak zazní i dvě jasné odpovědi na „českou otázku“. Podle Karla Kramáře a jeho (neveřejné) „Slovanské ústavy“ je národní budoucností „carství české“ jako část Ruskem vedené Slovanské říše, de facto Panruského impéria. Naopak Lev Borský, stejně jako Kramář „radikální státoprávník“, ještě silněji (a veřejně) artikuluje svou starší myšlenku o plné obnově suverenity českého státu, neboť tuší, že v nastávající Velké válce „zapadne a utone Evropa posavadní, aby ustoupila Evropě nové.“ Vrcholem je pak odpověď Masarykova (teoretická, publicistická, propagandistická), a to v podobě pojednání „Nová Evropa“ z roku 1918, určeném ovšem francouzským a angloamerickým čtenářům. V praktické rovině je onou odpovědí obnovený (či znovu založený) český stát čili Československo, především díky Masarykovi v neočekávané formě republikánsko-demokratické.

Roku 1918 byla tudíž „česká otázka“ jakoby definitivně zodpovězena, byť byla i nadále předmětem reflexí a diskusí, především o jejím středoevropském a celoevropském kontextu. Vedle toho však po celou doby první republiky zaznívaly hlasy, které „českou otázku“ kladly znovu a zcela odlišně, přičemž radikálně rozdílné byly i nabízené odpovědi. Diagnostikovat můžeme především dva „kalné proudy“, které bych charakterizoval takto: volaly po nějaké formě rozchodu s dosavadní českou tradicí, toužily po radikálním zvratu, po němž třeba i skrze tyranii bude konečně nastoleno jakési „vyšší dobro“. Zkrátka: na obnovenou „českou otázku“ měla přijít „revoluční odpověď“, poněvadž Československo považovaly za pouhé intermezzo, za nedořečenou odpověď „dějinné nutnosti“. V první řadě se to týká komunistických publicistů a literátů.

Anarchokomunista Emanuel Vajtauer se k „české otázce“ vyjadřoval například ve svém pamfletu „Revoluce a diktatura proletariátu“ z roku 1920. Versailleský systém byl pro něj „imperialistickým zločinem“, zároveň ovšem dobrou půdou pro komunistickou agitaci. Čeští dělníci byli ukolébáni získáním národní samostatnosti, Československo je ovšem jen zdánlivě „svobodnou“ zemí, ačkoliv, jak Vajtauer snad ironicky poznamenává, stojí v jejím čele „pokrokový filosof“. Svou odpověď jasně zformuloval i František Navrátil ve spise „Rusko“ z roku 1926, v němž velebil „ruský aktivismus“ a kritizoval české a evropské „stáří“. Smysl založení mnohonárodnostního Československa spočíval podle něj v tom, že by mohlo být mostem mezi Západem a Východem, nástrojem vedoucím k federalizaci Evropy řízené Sovětským svazem. To je pak cesta „ke skutečné Nové Evropě a k Spojeným socialistickým státům světa“.

Také pro české literáty-komunisty byla Velká válka pouze předehrou revoluce, která smete evropské haraburdí. Josef Hora se roku 1922 v básni „Západ a Východ“ táže: „Mezi Západem, Východem, Moskvou a Paříží / leží svobodná, nesvobodná země. / Ó, rci mi, kam mo(u)drý hlas touhy tvé zahlíží? / Východ či Západ? Co zvítězí ve mně?“ Vítězslav Nezval tehdy ve svém „Podivuhodném kouzelníku“ z roku 1922 myslel na budoucnost Evropy, „té kolonie“, a jako správný kavárenský komunista provokoval: „Něco mne přesahuje a něco mi chybí / a Komunistický manifest ten se mně strašně líbí.“ To břitký S. K. Neumann se v básni „Evropo“ z roku 1934 rovnou ušklíbal: „Evropo, strakatá hromádko zemiček…, nejsi už, Evropo, jak jsi bývala..., pijeme ze studnic sovětských úpatí, z tebe jen trýzeň.“

Shrnutí těchto revolučně-eschatologických nálad nalezneme v jinak poněkud duchamorné knížce „V zemi, kde zítra již znamená včera“, kterou jakožto soubor reportáží o Sovětském svazu vydal roku 1932 v cenzurované verzi Julius Fučík. A tak se dozvídáme, kterak kdesi v kyrgyzské jurtě rozjímal u ohně o Československu jakožto zemi „zakrnělého života tíhy a nesvobody“, zatímco vzorem mu byl jen a pouze Sovětský svaz, neboť ten ukazuje lék na všechny bolesti a problémy Evropy a světa, „to je ta jediná výjimka, to je jediná odpověď.“ Podle Fučíka sice v „převratném roce 1918“ pocítili dělníci „závan svobody“, ale Československo je pro něj vlastně omylem, který jednou napraví evropská revoluce, resp. ustavení sovětizované Evropy.

Ponecháme nyní stranou myslitele katolické, například Alfreda Fuchse, Jaroslava Durycha nebo Bohdana Chudobu, kteří z autenticky konzervativních pozic rozporovali aktuální situaci Československa, přičemž respektovali republikánské a demokratické ustrojení státu. Pak by skutečně „kalným proudem“, druhým v pořadí, byl okruh stavovský či fašistický, nikoliv právě konzervativní a často i „mimokřesťanský“, jemuž byl inspirací revoluční italský (či dobově řečeno „latinský“) duch.

Sem můžeme zařadit zejména Františka Romana Jirmana, novináře a esejistu, oscilujícího mezi utopickým misijním patosem, českým nacionalismem, specifickým evropanstvím a náboženským blouzněním s křesťanskými i „pohanskými“ prvky. Vznik Československa mu byl vlastně předstupněm ke středoevropské federaci, která se měla stát evropskou velmocí. O tomto spojení Československa, Rumunska, Jugoslávie, ale též Polska, Bulharska, Rakouska a Maďarska, psal ve svém pojednání „Nová Evropa a idea hospodářského plánu světového“ z roku 1933/1934. „Nová velmoc“ s přístupem ke třem mořím by dle něj mohla vzdorovat evropskému mravnímu úpadku a stát se základem „nové evropské unie“. K tomuto „ozdravnému procesu Evropy“, jak to Jirman nazývá, je třeba „přehodnocení všech dosavadních hodnot“, vlastně návrat k přírodě. Vůdcem Evropy a jejích národů musí být „veliká idea nadosobní, nadřazená“.

V Jirmanově eseji „Evropa bez mužů“ z roku 1935 se pak ozývá volání po obnově přirozeného mužství, jedině „mužnost“ a „vznešenost“ (zde se poněkud ozývá Ladislav Klíma) budou záchranou národa i celé Evropy. Můžeme zde však nalézt i ozvěnu řízných pochodů italských fašistů a německých nacionálních socialistů kořeněnou dobovým „deklinismem“ s rasistickým podtextem, snad i touhou po očistné válce: „Kéž by v Evropě důkladně zahřmělo a vyburcovalo ještě zbytek toho, co je podobno bývalým mužům, co nosí ještě kalhoty, co však přestalo být mužstvím a stalo se chorým a nemohoucím chumlem, přecpávající se a hladovějící chátrou, filiálkou obyvatel afrického pralesa; kéž by azurový déšť vyšších myšlenek zúrodnil plevelem vysátou evropskou půdu a umožnil zase nové květenství a novou žeň.“ Opět tedy – Československo je vnímáno jako pouhé provizorium k utvoření „něčeho vyššího“.

Explicitní odpověď na „českou otázku“ nám pak podává politický filosof a integrální katolík Rudolf Ina Malý, působící mimo jiné jako diplomat v Paříži, Londýně, a nakonec v Římě. Obnovu českého národa a Evropy, svírané ruským bolševictvím a německým nacionálním socialismem, viděl v obrozeném katolicismu a „kvalitativní demokracii“ reprezentované fašistickou Itálií, v níž spatřoval vzepětí „latinského genia“. Programatickou byla v tomto ohledu jeho kniha „Kříž nad Evropou. Revoluce dvacátého století“ z roku 1935. Masaryka hodnotil jako „střízlivého a opatrného pokrokáře“, který však roku 1918 podlehl iluzi o trvalém míru a „ušlechtilém životě“ v nové Evropě. Heslo „ex Oriente lux“ prorokující národní a evropskou spásu skrze ruský Východ nebo dokonce „východ vzdálenější“, totiž skrze Indii, Čínu nebo islám, považoval za pomýlené a nebezpečné. Evropská krize je pro Čechy šancí, ovšem jen tehdy, pokud konečně vyřeší svou „osudnou českou otázku“. A tou je prý otázka „národního charakteru“, která bude klíčová pro „zabezpečení naší státní samostatnosti“. Opomíjeným historickým úkolem českých zemí je, tvrdí Malý, „býti severní baštou latinské civilizace proti germánské moci a kultuře“. Jinak řečeno: česká státnost se může tváří v tvář evropské bezmoci a německé agresi uchránit jedině v úzké spolupráci se státy „latinské civilizace“ v jakémsi „románském bloku“. Ten, vedený Mussolinim a fašistickou Itálií, by měl být utvořen státy katolické tradice. Odpovědí na „českou otázku“ by mělo být rozpoznání „česko-latinského charakteru“ českého národního naturelu. A Rudolf Ina Malý uzavírá: „Je nejvyšší čas, abychom konečně trvale začali být, k čemu jsme povoláni: pevnou a bystrou stráží latinské civilizace jak proti barbarství germánskému, tak proti běsům eurasijským. (…) Není možno dělati „střed“ mezi východem, západem, jihem a severem.“

Jakýmsi prolnutím obou „kalných proudů“ a tudíž dočasným epilogem „české otázky“, jsou pak oba „protektoráty“ nad českým státem, totiž ten německý a nacionálně-socialistický a posléze onen sovětsko-ruský. Emanuel Moravec, někdejší masarykovec a demokrat zdrcený mnichovskou katastrofou, pozdější kolaborant a český nacista, zavrhnul ve své knize „V úloze mouřenína“ z roku 1939 masarykovské řešení „české otázky“. Úlohu Čechů viděl ve spolupráci s Německem na budování Nové Evropy, která by však zároveň znamenala definitivní rozchod se západní, především anglosaskou tradicí: „Snad jednou poděkujeme Západu za to, že nás zbavil povinností k němu. Musí nám prominout, že napříště vezmeme velmi vážně své příslušenství k Německé říši! (…) S evropským Západem jsme zúčtovali!“

Podobně to viděli i čeští kolaboranti Václav Košák a Emanuel Vajtauer, onen někdejší komunista a socialista prvorepublikových časů, pro něž byla v letech 1939 až 1941, v době německo-sovětského spojenectví, nadějí „socialistická Evropa“ od Gibraltaru po Vladivostok, garantovaná „socialistickými velmocemi“, totiž Hitlerovým Německem a Stalinovým Ruskem. Hlavním strašákem a viníkem všech evropských problémů byly „kapitalismus“ a „Západ“, jehož sice Němci i Češi byli historickou součástí, od něhož však bylo nutné se odříznout a emancipovat.

Je jen zdánlivým paradoxem, že obdobnou rétoriku používal v době tzv. protektorátu i komunista Julius Fučík, například v textech „Nová Evropa čili sebevražda národů“ a „Druhé želízko“, sepsaných roku 1941 ještě před německým útokem na Sovětský svaz. Hitler, dle Fučíka jen zdánlivý socialista a exponent kapitalismu, sice svým počínáním „připravil Evropu k revolučnímu výbuchu“, ovšem pouze Sovětský svaz je „zárukou socialistické budoucnosti Evropy“; jedině Stalin, znalec evropské národnostní otázky, je skutečným garantem svobody evropských národů. Komunista Fučík, stejně jako němečtí nacionální socialisté, horuje pro „rozvod se Západem“, přičemž nepřítelem socialistické budoucnosti Evropy je především „kapitalista Churchill“ a jeho „londýnská lež“.

Již vícekrát zmiňovaný Emanuel Vajtauer s „českou otázkou“ definitivně skoncoval knihou „Český mythus“ z roku 1943. Podle svého přesvědčení demaskoval český mýtus strategický a demokratický, stejně jako mýtus o tradici české státnosti, neboť Češi nikdy nebyli suverénním národem. Nebezpečím pro českou existenci je podle něj jak sovětský internacionalismus, tak americký kosmopolitismus, tato „rozkladná žíravina“. Přesto budoucnost patří kontinentálním velmocím, totiž severoamerické a eurasijské (tj. sovětsko-ruské), a záchrana Evropy je proto jedině v evropské integraci pod německým vedením. Tak bude vzkříšena „myšlenka velkého kolektivu evropského“, ustaví se Říše „jako velká rodina evropských národů“. Evropská jednota totiž bude jiná než americká nebo sovětská, poněvadž „vychází z národa jako jednotky vypěstované Prozřetelností. (…) Spojení má národy posílit, ne rozpustit.“ Německá „Nová Evropa“ uchovávající „národní svéráznost“, bude pro Čechy jako malý národ „dostatečně prostornou zahradou.“

Tato antiokcidentální rétorika, vyhřezlá v prostředí protektorátní publicistiky a esejistiky, však nápadně připomíná řadu akcentů poválečné třetí republiky s její invalidní demokracií, které byly typické zejména pro představitele komunistické strany. Je to onen zvláštní amalgám českého nacionalismu, servility vůči novému protektoru a distance vůči Západu jakožto civilizaci, z níž jsme sice vzešli, ale která je již v nezvratném úpadku. Jejím dědicem je pak údajně „slovanská velmoc“ na Východě, která je i pokračovatelkou všech dobrých západních tradic. Dobře to lze demonstrovat na polemice o tzv. kulturní orientaci Čechů a Československa mezi Západem a Východem, která vlastně jen zastírala dokonané vylomení českého státu ze západního civilizačního okruhu. Poukázat bychom mohli na projev nepřiznaného teologizujícího komunisty Zdeňka Nejedlého, pronesený již 29. května 1945 v pražské Lucerně, kde řečnil o „krachu Západu“ a o „slovanském Sovětském svazu“ jakožto „pravé hvězdě Východu“.

Podle komunistického diletujícího literárního kritika Ladislava Štolla je už dnes jasné, že patříme „k nové tvořící se veliké civilizaci východní, slovanské“, jak hlásal v srpnu 1945 v Rudém právu. Koncem srpna 1945 se k tématu vyjadřoval i komunistický literární historik Julius Heidenreich-Dolanský v odborářském týdeníku Nová svoboda. Češi jsou součástí Východu, neboť právě z Východu přišla „Rudá armáda-Osvoboditelka“, z Východu, tj. z Moskvy se do Prahy symbolicky vrátil i prezident Edvard Beneš. Ve stejné době mu v odborářském deníku Práce přizvukoval i spisovatel Václav Řezáč, který jen nedávno konvertoval od literárního psychologismu k socialistickému realismu. Podle něj ruská revoluce zbořila hranice mezi Východem a Západem, civilizačním ohniskem světa se stal Sovětský svaz, takže i vývoj v Evropě a Americe se bude dít „pod trvalým vyzařováním toho na Východě dořešeného problému“. Východ čili Sovětský svaz je pro Čechy a Československo „polárkou nové jistoty“. Podle eseje komunistického žurnalisty Václava Běhounka z konce roku 1945, nazvaného „Světlo z Východu“, naplnili Češi událostmi roku 1945 své nejvlastnější tradice. Vždyť, jak připomíná Běhounek, nejen první československý premiér Karel Kramář, nýbrž i první poválečný předseda vlády Zdeněk Fierlinger, byli východní orientace, takže se tu vlastně ukazuje nepřerušená kontinuita českého rusofilství.

Závěrem můžeme proto vyslovit hypotézu, že únor 1948 byl vlastně (nevědomým) završením tužeb obou zmíněných „kalných proudů“ prvorepublikové politické a intelektuální tradice, které – i přes jistou rozdílnost v metodě a cílech – byly mentálními dvojčaty. Jejich odpověď na „českou otázku“ měla totiž výrazně podobné akcenty, které bychom mohli shrnout takto: touha po „rozvodu se Západem“ spojená s revoluční transformací Evropy a hledání opory v imperiálním „protektorovi“; jsme „malý národ“, suverénní česká státnost není možná. Češi jsou nikoliv subjektem, nýbrž objektem dějin, ovšem v kooperaci s „bratrským impériem“ se mohou těšit na novou, velkou budoucnost.

V únoru 1948 se jen veřejně vyjevilo to, co bylo faktem již od roku 1945, resp. 1943, totiž, že „česká otázka“ konečně našla své řešení. „Únor je náš malý poloříjen“, pravil Václav Kopecký, hlavní ideolog českých komunistů, na zasedání ÚV KSČ v Praze 9. dubna 1948. Pražský hrad je toliko „náš malý pražský československý filiální Kreml“, jak Kopecký podvědomě, a přitom zcela adekvátně glosoval zodpovězení „české otázky“ i aktuální geopolitické postavení tzv. lidově-demokratického Československa v rámci sovětsko-ruského impéria a budoucí sovětizované Evropy.

Poznámka: Blog je upravenou verzí přednášky „Kalné proudy. Alternativní (antidemokratická) reflexe tzv. české otázky v meziválečné ČSR“, která zazněla 26. října 2018 v Praze na konferenci „Na Prahu nové doby“ u příležitosti 100. výročí vzniku republiky.