Rokem 1989 skončily ony „krásné časy“ s poezií „železné opony“ a „studené války“, kdy byl svět přehledný a vypočitatelný. Evropský kontinent, po druhé světové válce rozdělený na dvě poloviny, již dávno s velkým zadostiučiněním vystoupil ze světových dějin a nemínil se do nich nějak ostentativně vracet. Evropa přestala tvořit i své vlastní dějiny a po dvou evropských/světových válkách vděčně akceptovala, že se může věnovat banalitě všedního dne. Platilo to nejen o „západní“ Evropě, ale stále více také o té „východní“, neboť zejména v Maďarsku a Československu se dařilo budovat svéráznou konzumní společnost rezignující na veřejné dění.

S nadsázkou můžeme říci, že rozdělená Evropa, spravovaná jako specifické kondominium dvou tak rozdílných supervelmocí, mohla „blaženě“ rezignovat na vlastní dějinnou subjektivitu. Západní polovinu Evropy ochraňoval před dějinným nečasem deštník Spojených států amerických, zatímco východní polovina se ocitla v experimentálním skleníku ruského impéria v sovětském převlečníku. Snad z všudypřítomné „atomové horečky“ a později na základě euforie z tzv. helsinského procesu se zrodil i podivný sen významné části západoevropských elit o „konvergenci“ mezi západním a východním blokem, jenž měl vyústit v tzv. emancipaci Evropy od imperiálního protektorátu USA.

Od roku 1985 byl idolem těchto levých liberálů, (pseudo)pacifistů a eurokomunistů usměvavý „Gorby“ čili sovětský vůdce Michail Gorbačov. Mnoho se tehdy fantazírovalo o „odzbrojení“ a „společném evropském domě“, v němž by se, zdánlivě rovnocenně, spojily oba bloky, a to včetně euroasijského Sovětského svazu. Sjednocená či konvergující Evropa, to bylo heslem pozdních časů studené války, kdy mnozí Západoevropané z radosti nad budováním „welfare state“ a ze strachu před možnou atomovou válkou vítali utopii smíření mezi „Západem“ a „Východem“ pod egidou gorbačovsky „přátelského“ sovětsko-ruského impéria.

Došlo však k nečekanému zvratu, když byl v časech vrcholící „gorbymánie“ tento proces konvergence poněkud urychlen samotným sovětským vůdcem. Sovětsko-ruským satelitům v Evropě byla povolena ohlávka, vyčerpané impérium milostivě akceptovalo, že ve svém „východním bloku“ již nebude vojensky zasahovat proti staromódnímu demokratickému hnutí; poddaným ve střední a východní Evropě mělo být dopřáno zdání národní a státní suverenity, a sice v politickém, ekonomickém i kulturním ohledu. Ovšem pod onou zásadní podmínkou, nad níž měli bedlivě bdít poněkud samostatnější gubernátoři: z dopuštění kremelských vladařů musely „svobodné“ země zůstat na geopolitickém orbitu perestrojkového impéria, přičemž také západní Evropa se měla záhy integrovat do společného a jím ovládaného „evropského domu“. Jinak řečeno, představa Kremlu byla nejspíše taková: tiskněte si toho Kunderu a hrajte si Havla, nějak „po kapitalisticku“ zachraňte svou ekonomiku, ale zahraniční politiku budete dělat podle našich not!

Plány sovětsko-ruských kremelských režisérů a jejich „prognostických ústavů“ v satelitních zemích se však nenaplnily: v roce 1989 došlo k převratům a revolucím (i „revolucím“), které onu svrchu zmíněnou imperiální podmínku nerespektovaly. Zatímco ve „východním bloku“, tj. ve střední a jihovýchodní Evropě, byl a je rok 1989 považován za zázrak, „annus mirabilis“ (řečeno s T. G. Ashem), pro Sovětský svaz i západní Evropu to byl vlastně šok, dojemná TV-show s revolucí v přímém přenosu a ovšem skutečně drásavý „annus horribilis“, hrozný rok pro sovětsko-ruské elity i některé Západoevropany. Především střední Evropa, totiž Československo, Polsko a Maďarsko, využila v kontextu rýsujícího se německého sjednocení neočekávaně rychle novou situaci, aby se vymkla z hypnotizujícího sevření slábnoucího impéria a dychtivě se vrátila na mezinárodní scénu.

Ať se to někomu líbí, nebo ne, velký podíl na vzniku atmosféry znovunabyté suverenity a odmítnutí hrozící „finlandizace“ střední Evropy měly inspirativně chybující osobnosti jako Václav Havel nebo Lech Walęsa. Pokud bychom totiž obnovu své suverenity v nejistém mezidobí 1989–1991 odmítli, nikdo by nám ji nevnucoval, ba naopak. Nepominutelný význam měla i skutečnost, že se pragmatická a bezskrupulózní komunistická aristokracie, usídlená především ve svých „palácích“ PZO (= Podniky zahraničního obchodu), načas odtáhla od přímého politického rozhodování, budovala však svá „údělná knížectví“, zárodek budoucí české oligarchie. Jedním z těchto „knížat“ je též Andrej Babiš, který se teprve roku 1991 vrátil ze své mise v Maroku a dnes je českým ministerským předsedou.

Polské, československé a maďarské elity sice hovořily o „návratu do Evropy“, tedy o budoucí celoevropské integraci, ovšem zároveň deklarovaly obnovenou přináležitost onoho regionu k Západu. Západoevropské elity tím byly náhle ohromeny, neboť civilizační koncept Západu u nich právě procházel vrcholnou dehonestační dekonstrukcí. Co se to vlastně děje? Chtěli jsme přece zpátky svou „krásnou utopii“, nikoliv nějaký podivný „návrat dějin“. Žádný dobrý Evropan přece netouží po návratu „zlé evropské historie“ a „zločinné západní civilizace“, která světu způsobila tolik bolesti. Evropa přece již nemůže být strůjcem svého vlastního osudu! Co od nás ti „barbaři z Východu“ kdesi mezi Německem a Ruskem nyní vlastně očekávají? A jak se zachovají Američané, jimž se přece tak krásně spílalo?

Rok 1989 znamenal pro kremelské vládce a jejich gubernátory otřes, jehož ozvěna ještě dnes zní v pubertálním mručení aktuálního ruského vůdce V. V. Putina: přece jste nám slíbili, že se NATO nebude plést mezi naše satelity, s výjimkou východního Německa! Naštěstí ani Američané, ani Západoevropané nemohli něco slibovat za právě se emancipující země „východního bloku“, maximálně tak mohli Kreml chlácholit. Již roku 1999 se členy Severoatlantické aliance staly Česko, Polsko a Maďarsko, další vlny rozšíření nastaly v letech 2004 a 2009, od roku 2004 jsou střední Evropa a Pobaltí členy Evropské unie a proces tzv. evropské i atlantické integrace se dosud nezastavil. Pokud snad mají v Moskvě pocit, že Západ porušil jakýsi „slib“, tak jen prozrazují neprofesionalitu této slábnoucí (a proto i agresivní) revizionistické velmoci na Východě. Nikdo samozřejmě nebrání tomu, aby se nějaký sovětský prezident dožadoval splnění údajného „slibu“, jen je třeba podotknout, že Sovětský svaz od roku 1991 neexistuje…

Rusko zkrátka občas neví, k jaké své státní tradici by se mělo hlásit, činí tak vlastně velmi pragmaticky, jak se to jeho „věrchušce“ hodí pro hybridní zahraničněpolitické strašení nebo k výrobě propagandy pro vlastní obyvatelstvo. Když v roce 2007 označil V. V. Putin rozpad Sovětského svazu za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“, nebyl důvod, abychom mu
to nevěřili. Hned však musíme dodat, že zatímco pro Rusko a jeho impérium to skutečně byla katastrofa, pro nás Čechy a Středoevropany to znamenalo svobodu a obnovení státní suverenity. Jenže i novým „soft-tyranům“ se stýská po minulých impériích, byť ani v tom nejsou příliš originální…

Poznámka: Text je součástí rozsáhlého eseje nazvaného „Unaveni Evropou? Češi a jejich cesta k politickému národu“, který byl právě publikován v této knize: Petr Hlaváček (ed.), Nesamozřejmý národ? Reflexe českého třicetiletí 1989–2019, Praha (Academia), 2019.