Muselo to zklamat každého příznivce reformy. Málokterý reformní krok byl tak srozumitelný a nesporný jako zrušení výplaty nemocenské během prvních třech dnů. Přesto ho ústavní soudci zrušili. Tentokrát každý ekonomicky uvažující člověk musel souhlasit s premiérem Mirkem Topolánkem, který rozhodnutí odsoudil.

Vždyť ve dvanácti z patnácti starých členských zemí EU se první dny nemoci z nemocenského pojištění neplatí.

Ovšem první dojem často klame.

Topolánek řekl, že tři dny neplacené nemoci byly nástrojem, jak zabránit zneužívání dávek. Postavil se zkrátka do role starostlivého otce-státu, který musí každé ráno honit děti předstírající nemoc do školy. Tento výklad je názorný, ale sporný.

Přinejmenším Ústavní soud vidí jako rodiče daňové poplatníky. Nemocenskou totiž neplatí stát, ale sami zaměstnanci si na dávky spoří každý měsíc odváděnými dávkami. A státní rozpočet už pátým rokem utrácí značnou část dávek na jiné účely.

Od roku 2004 šlo o částku blízko deseti miliard, letos to má být už dvacet miliard z odvedených padesáti.

Je to stejná situace, jako když dítěti-státu svěříte padesát korun, ať koupí něco ke snídani. Nezvedené dítě ovšem nakoupí rohlíky a sýry jen za třicet korun, zbylou dvacetikorunu utratí za čokoládu, která navíc kazí zuby a způsobuje obezitu.

Dítě-stát samozřejmě slibuje, že teď je výjimečná situace a nejpozději od roku 2011 už všechny peníze utratí jen za požadované rohlíky, tedy nemocenské dávky. Ústavní soud jako zástupce rodiče mu to mohl uvěřit. Ale neuvěřil.