Tři a půl roku jsem točil film o životě jednoho z nejslavnějších cestovatelů naší země -Miroslavu Zikmundovi z dvojice Zikmund a Hanzelka. Tři roky jsem přemýšlel o tom, čím se liší krásný anebo naopak pekelný život...

Pro mě byli Zikmund a Hanzelka nejdřív propagátoři erotismu v českých zemích. Nevím, kolik vám, co to teď čtete, je let, ale když jsem byl malej kluk, mapa světa pro mě byla jen zajímavě barevným plakátem na zdi ve škole ve starších třídách. Ale holkám už jsem sem tam koukal pod sukně a zajímaly mne ženské tvary. Ty sympaticky oblé odlišnosti od mého těla. A jediné místo, kde jsem mohl najít fotografii nahé ženy, byly cestopisy Hanzelky a Zikmunda v knihovně v obýváku.

O pár let později jsem už začal o cestování cosi tušit. Tehdy mi maminka vysvětlila, že ti dva pánové u podivného protáhlého auta jsou Češi, že měli pro strach uděláno před divochy i před komunisty, a že procestovali celý svět. Trošku mi tím smíchala komunisty s lidojedy a asi aniž by tušila, předznamenala i moji politickou orientaci: Komunisty tedy ne, když je třeba se před nimi nebát stejně jako před divochy.

Pak už jsem byl na gymnáziu a snil o tom, že bych někdy viděl třeba Řím, nebo Benátky nebo Eiffelovku v Paříži! O tom, že bych někdy uviděl Afriku nebo ostrovy třeba v Tichomoří, jsem si netroufal ani snít, vážně. Tak divná doba to byla. Zikmunda a Hanzelku jsem považoval za legendy a řadil je do stejné party, jako praotce Čecha, české stíhače v Británii a hrdiny Verneovek. Považoval jsem je za dávno mrtvé, s tím, že o jejich výkonech se už vede tolik historek, že nejde rozeznat, co je pravda a co už vypravěčská latina. Proto ten mix s fakty, fantastickou literaturou a s legendami.

Pak přišla revoluce, a zatímco kamarádi kolem mě začínali s podnikáním, připadalo mi to jako mrhání časem a začal jsem cestovat. Pomalu jsem plnil sny i nesny: podíval se do Říma, Benátek, do Paříže a pak dokonce i do Tichomoří a dál (i když kam je to dál, když je Země kulatá?). Skamarádili jsme se s Mirkem Náplavou, založili sdružení Camera Incognita, protože nám připadalo, že každý něco zakládá a my bychom taky měli, a naplánovali jsme expedici do mongolské Gobi s cílem najít bájného červa Olgoje Chorchoje. Mongolsko, pátrání po nebezpečném zabijáckém tvoru, který možná vůbec neexistuje – bylo mi třiadvacet a myslím, že nikdy mi svět neležel víc u nohou. Tak slavný a úspěšný, jak jsem si tehdy v noci v písku Gobi připadal, už nikdy nebudu, i kdybych vyhrál cokoli. Leželi jsme pod nekonečným hvězdným nebem a malovali si, co ještě uskutečníme. Byl to Mirek Náplava, kdo pronesl tu větu: „Seznámíme se Hanzelkou a Zikmundem, ne?“ „Oni ještě žijí?“ reagoval jsem překvapeně, „v tom případě bych to neodkládal!“

Další dějství: jsme ve Zlíně, vstupujeme do Muzea jihovýchodní Moravy a vysvětlujeme Karlu Pavlištíkovi, jednomu z nejbližších přátel pana Zikmunda, a také autoru expozice „S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly“ v tomto muzeu, co máme za lubem. „Vy chcete pořádat oslavy k padesátému výročí startu jejich první cesty? A kdo to zaplatí?“ „My,“ hlesl jsem. Ten dlouhý pohled pana Pavlištíka mám v hlavě uložený dodnes, ale asi v mém odhodlání vyčetl něco, co ho přimělo k tomu, abychom pak šli společně za primátorem a nakonec i do slavné vily na kopci na kraji Zlína. Zazvonili jsme a přišel otevřít vytáhlý pán s jiskrným pohledem a pružnými pohyby. Kdybyste mi tvrdili, že má sedmasedmdesát let, hádal bych se, pokud bych si to ale předtím dopředu nezjistil. Čekal jsem starce. Přišel aktivní cestovatel s plnou hlavou plánů. Zrovna se chystal do Austrálie. „Chlapci, připadá mi, že máte podobně bláznivé plány, jako jsem tehdy v sedmačtyřicátém měl s Jurkou i já. Zeptám se svého parťáka, a pokud on nebude mít nic proti, spánembohem, pusťte se do toho. Já vám věřím.“ Nevěděl jsem, jestli jsem víc paf z té erupce energie a aktivity, kterou nám po celou dobu našeho setkání ten bezmála osmdesátník předváděl, anebo z toho, že nahlas řekl, že nám věří.

V dubnu 1997 jsme tedy uskutečnili první ročník festivalu Neznámá Země. Hlavní sponzor nám nic nezaplatil a já v tom tehdy nechal všechny úspory. Sto tisíc bylo v té době (a vlastně i dnes) celkem hodně peněz. Snažil jsem se na to nemyslet a vnímat to jako akvizici, jako investici do budoucna.

Společně jsme jeli na Srí lanku a Maledivy. To bylo v době, kdy měl Miroslav Zikmund trojnásobek mého věku. Mně bylo 27, jemu 81. Fungoval v těch tropech jako hodinky, měli jsme se co ohánět, abychom s ním drželi tempo. Dostávali jsme vysokou školu cestovatelskou, jak jsem pak s oblibou říkával o této cestě. Pak jsme společně psali knížku Sloni žijí do sta let, kde jsme zase s Mirkem Náplavou dostali velký kurz spisovatelštiny.:-) A v roce 2000 jsme společně (i s Mirkem Náplavou a ještě s Vladimírem Krocem) dovezli archiv, co v Kalifornii zbyl po dobrodruhovi, mořeplavci a skladateli Eduardu Ingrišovi.

V září 2008 jsem se ženil a za svědka mi měl jít už doslova brácha, parťák nejbližší, Mirek Náplava - ten chlapík, co jsem s ním byl v Mongolsku. Bylo 11 hodin, za chvilku jsme s mojí nastávající měli vstoupit do zámečku zoologické zahrady na Lešné, když mi zazvonil mobil: „Padre, jsem v nemocnici, mám otravu, nejsem schopen přijet“. To je těžká věc, taková otrava, s tím se nedá nic dělat. Ale svatbu taky nepřeobjednáte pár minut před obřadem. Rozhlížel jsem se po svatebčanech, upravil si oblek, odkašlal si, a vykročil k Zikmundovi. „Mirku, máte tady prosím občanku?“ „Mám, proč se ptáte, Petře?“ „Nešel byste mi za svědka?“ Pár udivených pohledů, pár slov na vysvětlenou a měl jsem nového svědka.

2008 je také rok, kdy jsem poprvé vznesl dotaz, zda by Miroslav Zikmund nechtěl natočit ten jediný film, který dosud neudělal ani on ani nikdo jiný, kdo o nich točil: film o životě, jaký byl. „Všichni známe vaše expedice, ale nikdo neví, jaký jste vlastně vy i Jiří Hanzelka žili život. Byl krásný, jak si většina myslí, anebo to spíš bylo peklo, stres a lavírování na hraně toho, co komunisté dovolili?“ Tehdy jsme to nějak zamluvili s odkazem na málo času a spoustu jiných povinností. Zvolil jsem metodu „častá krůpěj i kámen proráží“, až mi v roce 2011 pan Zikmund nečekaně udělil souhlas: „Pusťte se do toho, Petře. Když už se to má dělat, tak ať je to pořádně. Ve sklepě mám trezor s deníky, které si vedu celý život. Ty ještě nikdo nečetl. Pusťte se do nich.“ Podle archivářského zákona jsou osobní deníky tabu ještě sedmdesát let po smrti autora. Vyschlo mi v krku z té nabídky, i z té zodpovědnosti. Tehdy jsme měli přesmyčky svých věků: jemu bylo 93, mě 39.

Začal jsem točit film, který jsem nazval Století Miroslava Zikmunda. Životní příběh muže, který byl počat ještě za Rakouska Uherska, pamatuje Masaryka, prožil 2. světovou válku, komunisty i náš (podle mě) celkem úspěšný sametový pokus o demokracii. Jo a k tomu spolu s celoživotním parťákem procestovali celý svět, prodali šest a půlmilionu knih, natočili čtyři celovečerní filmy a sto čtyřicet sedm filmových a televizních reportáží. V těch kinech tehdy bylo narváno… Kromě toho oba založili rodiny a pokoušeli se je skloubit s narvaným cestovním a pracovním itinerářem.

Sledoval jsem, jak kamarádi kolem mě investují do nemovitostí, a já investoval do filmu. Prodal jsem svoje motorky a manželka mi nebránila, když jsem zrušil některé naše dovolené. Hodná a osvícená Janinka. Zná mě i našeho svědka. Vnímám to jako akvizici, která se v penězích asi nevrátí, ale to není jediná hodnota, co na tomto světě platí.
Trvalo to tři roky. Za tu dobu nezaznělo z úst Miroslava Zikmunda jediné odmítnutí. Žádné téma jsem neměl zakázané. Natáčeli jsme o tom, jak nesl válku. O jeho vstupu i vyloučení z komunistické strany. O rodině, o synovi. O cestách, o penězích, o tom, kde na to vzali peníze. O tom, jak se dá vybudovat a udržet celoživotní přátelství s Jirkou Hanzelkou. Jak nesl jeho smrt. O tom, jak stárne a jak to snáší.

Letos oslavil pětadevadesát let. Má energie a plánů, jako padesátník. Během celého natáčení jsem mnohokrát přemýšlel o tom, jestli vlastně žije krásný život, anebo život pekelný. Jak jsem se probíral jeho osobními deníky, našel jsem dost důvodů k tomu, myslet si jedno i druhé.

Řekl bych, že jediné, co nakonec rozhoduje, jestli člověk žije pěkný život, je jeho vlastní pohled. Jestli když se ohlédne zpět, tak smutně sklopí hlavu anebo si řekne, že to stálo za to. Ať se dělo cokoli. Napadlo mě taky, že vznik tohoto filmu mohla být ta nejvíc dobrodružná cesta, jakou si člověk může naplánovat. Cesta časem zpět ke vzpomínkám na vlastní úspěchy i prohry. Kdo všechno by to unesl?
Vedl jsem nerovný souboj s tím, abych pětadevadesát let života vměstnal do osmaosmdesáti minut filmu. Těžko říct, jestli se mi to povedlo. Těžko říct, jestli to vůbec jde. Kdybych o Miroslavu Zikmundovi natočil obdivný, adorační film, myslím, že bych mu spíš ublížil. Každý by si řekl, jak jej jenom chválím. A tak jsem se možná naopak někde pustil do odkrývání věcí, které by „cizí“ nechal být.
Takové projekty nikdy nejde úplně dokončit. Dají se jedině v určitou chvíli opustit. Já sám mám z filmu, když ho vidím při kontrolní projekci, takový pocit, jaký jsem chtěl vyvolat. Přišel čas opustit střižnu, nechat film vyrazit do světa. Třeba se v něm neztratí. Jestli chcete, můžete od čtvrtého září zkontrolovat, jestli je dostatečně samostatný a zábavný, aby si sám poradil.

p.s.: ať počítám jak počítám, připadá mi, že nejbližší další přesmyčka našich věků (nyní Zikmund 95, Horký 41) bude ještě hodně zadlouho. Těším se, co všechno spolu ještě prožijeme…
(napsáno pro magazín Žlutý)