Ať už si o současném světě myslíte cokoli, nelze polemizovat o tom, že žijeme v nesmírně zajímavé době. Změny jsou dynamické, jejich rychlost překotná. Teď jde jen o to, jak na to všechno budeme hledět a vzpomínat třeba za 10 let...

Po celé roky, co mne baví putování polárem, se mne lidi ptají, proč to dělám, o co na tom vidím. Tak jo. Pokusím se to vysvětlit. A doufám, že to nemusí nutně vypadat tak, že každý, kdo má rád spaní pod stanem v minus padesáti, musí být magor.

Poprvé jsem spal na sněhu kdysi ještě za komoušů jako tramp. Byla kosa, ale když jsme ráno těma zmrzlýma nohama došli k vlaku, bylo mi fajn.
Polárničině jsem se začal učit o dvacet let později od prvního Čecha na severním pólu, Míry Jakeše. Díky němu jsem pak dokázal například dojít na severní pól a to navíc nejdelší českou cestou. Nakolik je tenhle chlapík podivín (klidně tomu chvilku věnujte a podívejte se na web), tak umí. Později během přechodu Grónska s partou britských vojáků ze speciálních jednotek, jsem si všiml, jak mi ti profíci koukali na prsty a snažili se pochytit něco z jakešovské polárničtiny. V České republice se člověk, který by chtěl putovat v teplotách pod minus třicet, hledá těžko. Jednou jsme se shodli s Vaškem Sůrou, že oba máme polární absťák a vyrazili společně na Sibiř, rovnou na nejchladnější obydlené místo planety, do Oymyakonu. A pak na dvě další cesty. Třetí výprava, první zimní přechod mongolského jezera Khovsghol, byla korunovaná setkáním s proslulou šamankou Ench Tujou. Debata o vztahu člověka k sobě a ke světu během polárních cest mne znovu vrátila k úvahám, proč mne to všechno baví.

Naučit se spoléhat na sebe.
Každý má dost práce sám se sebou a myslet si, že ostatní jsou se mnou na cestě od toho, aby mne zachraňovali, když něco zvorám, je bezohlednost. Takže aniž bych řešil politiku anebo filozofii, zcela přirozeně se zaměřím na to, že první ruka, která mi může pomoci, je na konci mého ramene a první hlava, která vymyslí, jak můj problém vyřešit, je ta moje. Ruku v ruce s tím jde sebedůvěra, že to zvládnu. Kdybych si nevěřil, nemůžu na výpravu ani vyrazit. Copak to jde, vyrazit do větší zimy, než máte doma v mrazáku, s pocitem, že to nedám? Musím být měřítkem svých cílů, zdejší násobilka je jednoduchá: kdo to přehnal, umřel.

Nechat duši, aby mne doběhla. Neuhánět.
To je podle staré americké anekdoty: jednou prý jel autobus nekonečnou nevadskou pouští a kromě ostatních pasažérů vezl i tři indiány. A ti najednou z ničeho nic začali bouchat do podlahy a hulákat na řidiče, ať zastaví, že potřebují vystoupit. Všichni na ně udiveně hleděli: „proč?” A indiáni odpovědeli: „musíme zpomalit, naše duše nám nestačí.”
To je přesně to, co zažívám v Evropě. Miluji Ervopu, miluji naši zemi, po té, co jsem viděl skoro celý svět to bezpečně vím, ale potřebuji čas od času vyrazit do poláru, abych zpomalil. V Evropě žijeme setsakra rychle a já nestíhám pořádně dožít své radosti, smutky, koneckonců ani zloby. Když vyjdu na lyžích do té bílé krajiny, obvykle po třech dnech se mi kompletně přepne myšlení, tempo hlavy, a já najednou zase prožívám setkání se svou duší a se spoustou zážitků, které jsou ve mně nedokončené. Prý to samé dělá meditace. Já to znám hlavně z poláru a dlouhých běhů.

Nemít problémy.
Nebudu ze sebe dělat asketu. To bych lhal. Rád se vezu rychlým autem, jím dobrá jídla, popíjím dobrá vína. Baví mne mít pohodlné oblečení a boty. Ale nic z toho není nutné. Jejich nepřítomnost mne nezničí. Vím to. V poláru se člověku nedostává spousty věcí. Jíte kašovitou šlichtu a ať si ji dolaďujete sebevíc vychytanými dochucovadly, po pár týdnech to je vždycky víceméně šlichta. Spíte na zemi a nemáte si kam sednout, nezažijete komfort spuštěných nohou podél postele ani potěšení z psaní u stolu. Najednou zjišťujete, jak málo je toho potřeba, aby se člověk dobře cítil. Jedno z mých polárnockých pravidel říká, že polárník nemá nikdy problém. Podstatná je hlava a ta potřebuje mít se z čeho radovat, mít se na co těšit. Mám rád tu chvíli, když se vždycky večer, utahaný po celodenním pochodu zaposlouhám do prvních sípavých tónů hořícího vařiče. Když si řeknu, že večer si dám kousek čokolády. Jak říkám - netvrdím, že bych takhle chtěl žít i doma, kde nemusím, ale je moc dobré vědět, že to dokážu, že umím najít radost i v prkotinách, o kterých doma ani nepřemýšlím.


Zkrátit vzdálenost mezi činy a jejich důsledky.
V naší dokonalé a moderní společnosti (nadávejte na ni jak chcete, dokonalejší a modernější společnost ještě lidstvo nevytvořilo) je veliká časová vzdálenost mezi našimi činy a jejich důsledky pro život. Pokud hned zítra smrtelně urazíte šéfa, pokud přestanete plnit úkoly, bude trvat dlouho, než vás vyhodí. Minimálně do konce měsíce. V poláru je to jinak. Ráno se špatně najíte, nebudete dodržovat pitný režim - a v horizontu hodin máte problém. Teď si nesrovnáte ponožky na palcích u nohou - a za pár hodin máte v nedokrvených místech omrzliny. V těch studených krajích si uvědomím hodnotu činu. Nejen mého, ale i lidí kolem mne.

Nepřehánět to.
Dobrodružné knížky jsou plné příběhů statečných chlapů, kteří na sebe vzali úkoly druhých. To je pitomost, na to zapomeňte. Neplatí to v poláru, ani běžném mezilidském životě. Ten, kdo na sebe mlčky bere úkoly druhých, obvykle není šťastný a navíc ostatní si zvykají všechno flákat. Nejdřív se postarej o sebe, abys nebyl ostatním na obtíž a až potom uvažuj, komu jsi schopen pomoci. Tady v teple a pohodlí střední Evropy to může vypadat jako sobectví. V podmínkách, kdy o něco jde, se tomu říká zodpovědnost. Frajer není ten, kdo přepíná své síly a vyčerpaný vyvolává obdiv čtenářů, co si o tom čtou před spaním v měkké posteli anebo poslouchají historky v hospodě. Frajer je ten, kdo dokáže odmítnout prosbu o pomoc s tím, že už na to nemá. Síla osobnosti spočivá v tom něco vzdát a neuštvat se.

Být chlap.
Philip Zimbardo, americký psycholog, (ano, ten co provedl slavný stanfordský vězeňský experiment), ve své poslední knize popisuje, jak pozice chlapa v našem světě mizí. Chlapi prý ztrácí sebevědomí, sebeúctu a spoustu dalších rysů.
Ve sněhové bouři anebo naopak mlze, kdy je všude kolem bílá tma, takže ani nedokážete poznat, kde je obzor a kde zem, se cítím být chlapem. člověk si musí dokázat poradit, překonat strach, důvěřovat svým dovednostem. Jsem ve velmi blízkém kontaktu s přírodou, s divokou nespoutanou přírodou. Když člověk pochoduje slotou, ale cítí, že všechno je, jak má být, výstroj drží, tělo funguje, navigace sedí - přichází určitý pocit radosti a spokojenosti. Nevím jak bych odborně nazval to všechno, co se ve mne probouzí, ale mohu říci, že mi to potvrzuje jedno: jsem chlap. Klidně se posmívejte mé primitivnosti. V moderním světě není mnoho míst, kde bych to zažil.

Sedět a dívat se.
Během polární výpravy, i když mám denně spoustu dřiny a starostí, celkově zpomalím. Mozek přestane řešit tisíc věcí zároveň. Nejen, že tu nemám internet a tím pádem ani facebook, ale nechodí sms, nikdo se mi nedovolá. Řeším jednu věc, a až ji dokončím, tak druhou. Duše si odpočine. Tělo dře, maká, ale hlava zvolňuje. Najednou dokážu zastavit a jenom se dívat kolem. Sedět na saních, něco pojídat a prohlížet si kraj. To mi doma moc často nejde. Doma spěchám.

Jinak vidět naši zemi.
Před pár dny jsme vydali knížku Století Miroslava Zikmudna, kde ten slavný cestovatel mimo jiné vzpomíná, že když se po třech a půl letech vrátili domů, měli pocit, že tehdejší Československo je pro ně víc exotické, než celý svět, ze kterého se právě vrátili. Byli to cizinci ve vlastní zemi. To se mi stává při návratu z poláru. Vracím se klidnější, vyrovnaný. A pozoruji svůj domovský svět: vážně je toto důležité? Vážně se mám kvůli tomuto hádat? Vážně vás támhleto rozčiluje? Několik měsíců trvá, než zase podlehnu potřeštěnosti křečka v běhátku. Ale mám čas, po který je mi tady nádherně, kdy vnímám zdejší komfort, bezpečí, bohatství…a kdy mi pomalu začíná růst další absťák po mrazu. Když jsem už vytočený do nejvyšších pracovních otáček a na jazyk se mi derou stížnosti na to evropské dobré bydlo, vím, že přišel čas zase někam rychle odjet.

Netvrdit, že mám pravdu.
Funguje to stejně v životě i na polární výpravě. Skoro každý problém se dá řešit třeba deseti způsoby. Netvrdím, že ostatní jsou špatné, ale mám své varianty řešení, na které spoléhám. Je těžké říct, co je v životě objektivně správné. Na všechno je vysvětlení a každý názorový proud se ohání vlastní logikou. Všemu lze oponovat.
Můj zdroj smyslu a významu je na začátku. V první volbě. Když jsem se na začátku pro něco rozhodl, nebudu vše najednou rušit jen proto, že teď je mi zima, je mi zle, teď se něco porouchalo. Když jsem se rozhodl, že udělám nějaký projekt, anebo že někomu věřím, do někoho jsem se zamiloval, neodpískám to jenom proto, že teď jsme se pohádali, zrovna v tuto chvíli si nerozumíme. Když se mám moc dlouho dobře, mám tendenci zapomínat na krásu zvolené cesty, ale mylně se zaměřuji na momentální nepříjemnosti. Podle mne je blbost to celé odpískat, jen proto že teď něco skřípá. Dřív se věci opravovaly, teď se vymění. Polár mi pomáhá nezařadit tento divný postup i do života, mezi životní volby, mezi přátele a blízké.

Nemusíte se mnou souhlasit, ale třeba si řeknete, že někdy by stálo za to vyrazit alespoň na přesnoc v zimě do zahrady - kdoví, co vás při tom všechno napadne!
Mějte krásné Vánoce a dobrý rok, co přijde. Přeji Vám spokojenou hlavu, která se bude mít pořád na co těšit, z čeho mít radost, bez ohledu na to, co se zrovna podělá. Kéž by těch nepříjemností bylo jenom tolik, že si díky nim uvědomíme, jak dobře se nám žije.

(napsáno pro magazín Žlutý)