Jak se cítí poslední člověk na Měsíci, to mi řekl Eugen Cernan, velitel mise Apollo 17.
Říkám si, že následující povídání s posledním astronautem, který chodil po Měsíci, může na začátku roku 2020 nabídnout lepší odstup, nadhled…

S Eugenem Cernanem jsem se potkal v salonku na letišti pár minut před odletem domů do USA. Bylo to na konci jeho návštěvy v České republice v listopadu roku 2001, kdy tady málem zemřel. Možná i proto bylo naše krátké povídání velmi osobní, snad až intimní.. Pokud chcete rozhovor vidět i na vlastní oči, klikněte si sem: https://www.youtube.com/watch?v=HHNLAuKCQg8

Eugen Cernan se účastnil tří kosmických misí, žil v letech 1934 - 2017. Celý život se hlásil k českým kořenům svých předků…


Kdykoli se podívám na Měsíc, bleskne mi hlavou, že jsem mluvil s chlapem, který po jeho povrchu chodil jako poslední člověk. Bylo to s Misí Apollo 17 a ten muž, velitel celé mise se jmenoval Eugene Cernan.

Celé to je takový vánoční anebo novoroční příběh.

Startovali  7. prosince 1972 z mysu Canaveral na Floridě. Bez tří dnů dva měsíce před tím, než jsem se narodil.
11. prosince 1972 přistáli na povrchu Měsíce v údolí Taurus-Littrow v měsíčním Mare Serenitatis.- v Moři Jasu.
V té době už amíci lety na Měsíc uměli, a proto to nebyl nějaký jednorázový odskok na Měsíc. Toto už byl reálný trip. Pobyt. Čundr, chcete-li Posádka, kterou tvořil Gene Cernana a geolog Harrison Schmitt strávila na povrchu Měsíce celkem 75 hodin. Víc než tři dny.
Během té doby udělali tři výstupy na povrch Měsíce v celkovém trvání 22 hodin a 4 minuty.
Určitě znáte ty fotky s lunárním vozítkem Lunar Rover - touto károu chlapíci prozkoumali 33.8 km
údolí Taurus Littrow. Chápete to? Když se člověk podívá nahoru, dá se říct, že ti dva astronauti jezdili po Měsíci autem.
Během své druhé Měsíční vycházky našli několik kilometrů od lunárního modulu horninu s oranžovou barvou.
Na Zemi přivezli víc než metrák, přesně 110 a půl kila hornin.



A tak vždycky když se dívám na nebe a vidím Měsíc, přemýšlím o tom, že se třeba zrovna dívám tím směrem, na to místo, kde jezdili. Na místo, kde jsou jejich stopy…

Bylo by toho milion na co se takovýho chlapa ptát.

Mne ale nejvíc zajímal nadhled. S jakým odstupem se člověk dívá na planetu Zemi, když ji vidí z Měsíce.

…………….
Když jste tam byl, věděl jste, že budete posledním člověkem na Měsíci?

Než jsme startovali s Apolem sedmnáct, tak jsem věděl, že to bude poslední let na Měsíc…a….ano, věděl jsem předem, že budu poslední člověk, který tam zanechá svoji stopu na nějakou dobu. Ale teď jsme tady, víc něž o čtvrt století, o celou generaci později, a já jsem pořád posledním člověkem, který byl na Měsíci. To je pro mne trochu zklamání. Ale velmi silně věřím, že ne jen, že se vrátíme na Měsíc, ale také že poletíme na Mars - v příští generaci.

Mohl byste prosím popsat směs pocitů, které těch pár lidí, kteří chodili po Měsíci, může cítit?

Spousta lidí chce vědět jak to vypadá, když tam jste. Ale o to nejde, je to přesně tak, jak jste se zeptal. Jde o to, co člověk cítí. Je to směs pocitů… Uvědomujete si, že právě teď opravdu stojíte na jiné planetě v tomto vesmíru. Blízko domova, ale pořád je to prostě někde v kosmu.

My jsme jako první viděli naši planetu Zemi tak, jak ji ještě nikdo neviděl.
Když jsme létali kolem Země, viděli jsme krásné východy i západy slunce, letěli jsme nad různými zeměmi, řekami… ale když opouštíte gravitační pole planety Země a otočíte se zpět, najednou se vám horizonty začnou spojovat a nám se tak poprvé nabídl velmi tajemný a přitom povědomý pohled. Viděli jsme celistvost celého světa. Najednou vidíte Severní i Jižní Ameriku, severní i jižní pól. Sledujete svět, jak se otáčí, během několika hodin, a poměrně brzy se díváte na opačnou část světa… Už nelétáte kolem dokola, ale letíte pryč, od naší planety… Najednou vidíte celý svět přímo před očima.



Ten pocit, který člověk získá, je, že se Země pohybuje podle nějakých pravidel, s nějakým účelem, podle určité logiky. Pohybuje se s určitou krásou mimo jakékoli chápání. Prostě letí tou nekonečnou černotou prostoru i času a nijak sebou nemele, je to jako kdyby existoval účel naší cesty mezi hvězdami, smysl našeho putování vesmírem… jsou to víc filosofické než technické pocity
Když pak stojíte přímo na Měsíci, nejdřív vnímáte, že jste na místě, které ještě lidské oči neviděly. Místo, kde jsme přistáli, bylo zamrzlé v čase od počátku věků, než jsme se tam dostali, a samozřejmě je zamrzlé v čase od chvíle, kdy jsme odletěli… Uvědomíte si, že se dotýkáte, vůbec poprvé, hmoty jiné planety, jiného těla…které není planeta Země.. Všechno, na co tady položíme ruce, všechno, po čem kráčíme, a je jedno jestli jste na moři anebo jste v horách, všechno je Země, naše planeta, naše hvězda. A teď když jste na Měsíci, tak vám dojde, že toto není Země, domov….možná jednou to bude kus naší země, ale v tuto chvíli to je cizí tělo někde ve vesmíru. Měsíc je velmi filosofické místo, kde se můžete ocitnout.
My všichni lidé hledáme pocit bezpečí a když se tam podíváte zpět na Zemi a vidíte její mnohobarevnost oceánů, bělost mraků a zasněžených hor, vidíte váš bezpečnostní závoj. Zemi rozumíte, tady je váš život, vaše rodina, láska, minulost, budoucnost. I kdyby se měsíc stal vaším domovem, i kdybychom tam žili, umřeli, pořád to je něco cizího, čemu úplně nerozumíte….jste prostě návštěvník… a tak…Země je váš skutečný domov, to je skutečnost vašeho života…
Kráčet po Měsíci, mi občas připadá, jakoby to byl sen…



7. prosince 1972 když byli 45 000 km daleko od planmety Země, pořídili fotografii plně osvětlené polokoule Země. Tato fotka se stala slavnou pod jménem Modrá skleněnka. The Blue Marble. Je to jediná taková fotografie pořízenou během pilotovaných letů. Posádka Apolla 17 tedy včetně Eugena Cernana jsou jediní lidé, kteří takto na vlastní oči Zemi spatřili. Podívejte se taky…třeba to člověku pomůže, mít ten správný odstup a nadhled…

fotografie jsou užité z wikimedia commons a z www.nasa.org