Poslední novinky z Francie: od příštího roku mají všichni Francouzi plně hrazené přední zubní protézy: korunky, můstky, sundavací protézy. Tedy zdarma. Spravený chrup je přeci v moderní civilizaci něco stejně samozřejmého jako nebýt poďobaný od neštovic. Zdarma budou mít také sluchové pomůcky. A podobně brýle do střední ceny.

Že v Čechách o ničem takovém nikdo neuvažuje? Proč? Poslanci a ministři nechodí k zubaři? Proč nám pojišťovna uhradí sotva dvacetinu?

Macron nedávno také prosadil, že do čtyř let bude ve všech veřejných jídelnách, především školních, nejméně polovina jídel z potravin bio. Od léta se snižuje na silnicích 2.třídy, kde je nejvíc nehod, rychlost na 80 km/h, má se tak zabránit třem stovkám úmrtí ročně. Když vám na pařížském letišti nepustí do letadla nůž po dědečkovi, který jste si zapomněli v baťohu, nepřijdete už o něj, do měsíce vám ho uschovají nebo dokonce pošlou poštou. Ve vnitřní Paříži dnes nenarazíte na počmáranou budovu. Atd, atd.

Že to je jiná společnost, než v jaké žijeme my? Že nejsme zvyklí na takovouhle pozornost ze strany institucí a na vstřícnost okolí?

Ve Francii se považuje za samozřejmost spousta věcí, které u nás stále neexistují. V chování lidí, ve vzájemné slušnosti a respektu k druhému, v dostupnosti služeb, ve výběru produktů a v jejich ceně. V nabídce kultury, v jejím množství i kvalitě. Zkrátka ve všem. Je to západoevropská společnost.

Lidé se dívají jeden druhému do očí

V Čechách je za poslední roky stále častěji slyšet, že Západ je prý v krizi, že to tam jde od desíti k pěti, že tam údajně nějak rozbili tradiční „hodnoty“. V pozadí těchhle řečí je, že my Češi víme nejlépe, jak má vypadat svět, že máme na všechno patent, a ať si to ve světě dělají, jak chtějí, my si to budeme dělat po svém.

Jako náhodou to říkají většinou lidé, kteří nikdy v západní Evropě nežili. Kteří nemají zážitek tamního každodenního života a své zkreslené představy opírají o předem nasbírané předsudky a komplexy a o podstrčené pomluvy.

Je náhodou, že kromě veřejného rozhlasu a televize nemá žádné české médium v zahraničí jediného korespondenta? Že tisková agentura ČTK už před lety zavřela kancelář v Paříži, ve Varšavě, skoro všude? Za TGM to tak nebylo.

Každý, kdo žil nějakou dobu ve Francii a nebyl tam zrovna bezdomovcem, kdo je vnímavý vůči detailům tamní reality a mluví místním jazykem, ví, že denní život tam vypadá jinak než v Praze. Lidi se vůči sobě chovají vstřícněji, úsměv je všudypřítomný, ochota vyjít vstříc vašim potřebám všeobecná. Když spolu lidé mluví, dívají se jeden druhému do očí, do tváře: v metru, na zastávce, ve frontě.

Cesta z Prahy do Paříže je bohužel stále cestou na Západ nejen geograficky, ale mentálně. Sice už nikoli tak výrazně jako před pětadvaceti lety, rozdíl je ale stále citelný. Jiné je chování lidí, jiné je chování institucí. Věci tam fungují lépe a rychleji. Lidé nehledají, jak druhému apriori vytvořit problém a něco vyčíst.

Mělo by to být výzvou české veřejnosti, politikům a institucím, že nesmíme přešlapovat na místě, že musíme jít dál dopředu a že máme jasný model kam.

Příčina toho příkopu leží v nás, v provinciálnosti, v uspokojení s průměrem, v přešlapování na jednom místě, v zálibě v lacinosti. Nikdo nám to nevnutil, ani Německo, ani Brusel. Sami si udržujeme samoobsluhy, které stále vypadají víc jako za socíku než jako dnešní Paříž. Počmárané budovy Prahy nám taky nikdo nevnutil. Ruské suvenýry na každém rohu historického centra rovněž ne, ty potkáte z celé Evropy snad jen v Praze.

Západní Evropa by měla pro nás stále být modelem a ideálem, nic lepšího neexistuje. Kdo se to snaží shodit a zpochybnit, dělá vážnou chybu a národ utvrzuje v průměru a nepravdě. Pokud přímo nekope za někoho na východě.

Francie (potažmo západní Evropa) je stále místem na zeměkouli , kde se lidem v úhrnu žije nejlépe. Jak jako jednotlivcům, tak jako občanům státu. Stát jim poskytuje lepší a početnější služby než kdekoli jinde, víc jeslí, víc školek, jejich zdraví je lepší než jinde, dožívají se delšího věku, mají víc dětí, je tu méně automobilových nehod, méně alkoholismu. Občan má vůči státu a vůči milionářům větší šanci na svá práva a na svou důstojnost, než kdekoli jinde. Soudy tam fungují relativně nestranně. Macrona by v životě nenapadlo, že si svolá novináře, aby před nimi pálil trenýrky. Člen vlády, na kterého padlo podezření, že je v konfliktu zájmů, že nezdanil nějaké peníze nebo si státem nechal platit člena rodiny jako poradce, prakticky vždy odstoupil.

Vstřícnost je pravidlem

Pár zážitků z Paříže minulých dní:

Jdu si koupit místní Lítačku, průkaz na metro, tady mu říkají Navigo. Můžete to udělat ve sto osmi stanicích metra. Na rozdíl od Prahy, kde je takových míst asi dvacet. Navigo si také v každé stanici (je jich 365) můžete dobít v automatu. Zase na rozdíl od Prahy. Co je v Praze problém, to jde v Paříži hladce.

Zřízenec mi vysvětlí, jak navigo funguje, koupíte si ho pane na týden, měsíc nebo rok. I týden se vám vyplatí. Nalepíte si fotku, dobijete, a hotovo pane. Fotku s sebou nemám, je tady ale jako v každém podchodu metra fotoautomat. Vracím se z něj k okýnku, zřízenec se usměje, podá mi nůžky: tohle byste asi potřeboval? Sám mi fotku ustřihne, sám ji vlepí. Vyjde ze své kukaně, dovede mě k automatu a ukáže, jak se navigo dobíjí. „Ať se vám dobře cestuje,“ ukáže mi k turniketu. S úsměvem, jako tady každý, kdo jakýmkoli způsobem přijde do styku s klienty nebo s veřejností. A zásadně a vždy vám řekne Pane. Prodavačku bez úsměvu prakticky nepotkáte, číšníka jakbysmet. Chvíli si se zřízencem povídáme. Přišel mimochodem kdysi z Maroka.

Krom úsměvu, na který v Praze stále často marně čekám, v restauraci, v samoobsluze, u doktora, projevil ten pán z metra ještě něco, co je typické pro západní společnost a na co taky v Praze prakticky nenarazíte: o svém osudu, životě, o své práci mluví ten člověk pozitivně.

V Praze by mi zřízenec asi vůbec neodpověděl, a v lepším případě by na mně vychrlil, že to stojí za houby, že ho to nebaví, že ho málo platí. Zkrátka, že by se hodil na ministra, ale nepřízeň osudu ho nutí obsluhovat zákazníky. A tak jim to aspoň dá vypít. Ve Francii mluví lidé o tom, co dělají, se zájmem a pozitivně.

Jiná situace: Vracím se před půlnocí autobusem. Za celou trasu řidič několikrát počká na dobíhajícího pasažéra, párkrát přibrzdí svůj autobus, který se už rozjel, jednou dokonce otevře dveře člověku, který na něj zaťuká, když stojí na křižovatce na červenou. Lidi ho pozdraví a poděkují mu.

Zažili jste tohle někdy v Praze? Já ne. Zato každých pár dní zažívám, když někdo utíká, aby doběhl tramvaj, a řidič se rozjede ve chvíli, kdy se užuž dotýkáte dveří, jen je otevřít. A to ten pařížský vám ještě prodá lístek, pokud ho nemáte, v kabině má okýnko. To samé v Bruselu či Varšavě. Praha s takovouhle vstřícností vůči klientovi nepočítá.

Potřebujete poslat pohled nebo dopis? Na poště nečekáte, na každé, i té nejmenší pobočce, mají několik mašin, které vám vyplivnou známky, jaké potřebujete. Platíte kartou nebo hotově. Pošta nabízí daleko kvalitnější služby, přitom známka na dopis po EU stojí euro dvacet, tedy třicet korun. Proč u nás třicet šest?

Proč je u nás spousta srovnatelných výrobků dražších než v západní Evropě? To nám nikdo zvenčí nevnutil, to nám vnucují české obchody a české instituce. Proč si kdekoli v Paříži můžete dát espresso v kavárně ve stoje za euro dvacet a v Praze je skoro dvakrát dražší? Přitom pařížský kavárník platí daleko vyšší nájem, zaměstnancům platí větší plat než ten český.

Proč v Paříži už léta dostanete v každé restauraci, i té sebedražší, k obědu vodu z kohoutku zdarma? A s úsměvem? A v Praze téměř nikde, a pokud ano, často ji musíte zaplatit? Proč Francouzi dávno akceptovali, že v hospodách a v barech se nekouří, a v Čechách se zpochybňuje i tenhle výdobytek civilizace?

Držme se téhle civilizace

Takhle bychom mohli pokračovat donekonečna. Není pravda, že je západní Evropa v nějakém úpadku. Prostě tam jdou dějiny dál, dějí se tam věci, jako se děly v historii vždycky, a ti lidé na ně reagují a hledají řešení. A stále vylepšují, co existuje, a stále se snaží, aby byly věci pohodlnější, příjemnější, vstřícnější, aby braly v úvahu potřeby člověka. Není to žádný konec ničeho, není to žádná finální krize.

Jen musíme přijmout, že pád komunismu neznamenal konec historie, neznamenal, že od té doby se život líně povleče, nepřijdou žádné události a bude jen stále víc obchodních center. Že dějiny, tj. nepředvídatelnost a překvapení, půjdou dál. A že úsilím dnešní Evropy je, aby šly civilizovaným způsobem.

Není žádný důvod, abychom touhle cestou nešli i my. Obyvatelstvo na to má právo. Jen se nesmíme utvrzovat v malosti, sedět na místě a odmítat, co už dávno vymyslil svět. Neodvracet se od západní civilizace, ale mít odvahu se k ní vědomě přimknout.