Viděli jste někdy na vlastní oči občanskou společnost? Jaké má tváře? Já minulý víkend ve Varšavě. Sešly se tam stovky lidí, kterým není všechno jedno, kteří se angažují a jdou s kůží na trh. Kteří jsou ochotni riskovat pro jiné, pro ty, komu se žije těžko. Jsou solí své země.

Často slyším na konto svých článků o Polsku: copak si Poláci nechají od vlády všechno líbit? Copak něco nedělají? Tenhle kongres je přesnou odpovědí na podobný typ dotazů: dělají, a hodně, a v nelehkých podmínkách.

Ombudsman brání každého jedince tam, kde selhává stát
Foto: Archiv mluvčího občanských práv

Kdyby člověk poznal z Polska jen tenhle kongres, měl by pocit, že je v Západní Evropě. Atmosféra plná energie a vůle měnit věci, pozitivní projekty do budoucna, svěžest, efektivnost. Spousta konkrétních nápadů. Kultivovaní lidé, kterým leží na srdci osud země, spravedlnost, rovnost před soudy, práva každého jednotlivce, především těch slabších, lidé, kteří debatují klidně a bez agrese. Zajímavá směs starších profesorů a právníků v oblecích s kravatou a mladších aktivistek a aktivistů. Desítky nevládek nebo sdružení, kterým se v Polsku říká společenská hnutí. Prostě akční občané, kteří se dali dohromady a chtějí něco měnit. Nejen až bude nový parlament a nová vláda.

Nejsou součástí stranického boje, zajímá je konkrétní člověk

Sjeli se ze všech koutů Polska, z nejrůznějších oblastí života. Sdružují se, síťují, tlačí na to, aby se lidem kolem nich žilo lépe. Slízávají hejty, výhružky, ale nevzdali to. V dnešním Polsku nemají snadnou situaci, vláda je nepodporuje, zkrouhla jim většinu dotací, pokud nějaké měli, nevidí jejich aktivity příznivým okem, s úřady se musejí prát. Potřebují pěkný kus odvahy. Nejsou ale součástí stranického boje, nedeklarují se s žádnou stranou. Hrají trochu jinou hru než je dichotomie Kaczyńského vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS) versus opoziční Občanská platforma (PO). Mají výhrady k různým stranám a zajímají je konkréta.

Jejich zájmem je občan, tj. každý Polák, nikoliv straník. Jeho občanská práva je dnes třeba výrazně bránit, což neznamená, že je nebylo třeba bránit i za minulé vlády, především v sociálním ohledu. Jsou trochu jako lékaři, připraveni léčit a pomáhat každému, kdo to potřebuje, bez ohledu na to, pro koho hlasuje.

Základem všech práv je dodržování ústavy a nestranné soudnictví. Narazí na to každý, kdo se s něčím dostane k soudu. Proto se dnes v Polsku vede boj o nezávislost soudů a celého justičního procesu, který dostala vládní strana za tři roky svého působení pod politickou kontrolu. Pro občana to znamená ztratit naději na nestranné projednávání sporu, především v případě sporu se státem a s veřejnými institucemi. Problémem je ale také rozumná rychlost soudních výroků, ta byla Achillovou patou už za minulých vlád.

Prostor pro občanskou společnost se zužuje

Celý ten kongres se točil kolem občana a jeho práv, jmenoval se také „Kongres občanských práv“. Máme je všichni, jen mnozí o nich nevědí. Jsou zakotvena v ústavě, jen spousta institucí a jejich zaměstnanců si to nechce uvědomit a někdo musí občanovi, který se ocitne v nouzi, pomoci si je vydobýt. „Je povinností vlády dodržovat lidská práva, ale to nestačí, obyvatelé musí na ni stále tlačit, jinak na ně zapomene,“ prohlásil tam místopředseda Senátu Bogdan Borusewicz, jeden z vůdců bývalé protikomunistické opozice v Gdaňsku.

„Máme právo chtít po vládě, aby dodržovala občanská práva, a také, aby vytvořila instituce, které je zajistí,“ pokračoval organizátor kongresu, ombudsman. A také varoval: „Prostor pro občanskou společnost se dnes zužuje“.

Co jsou práva občana, co se tu všechno probíralo? Právo na zdraví, na dostupné zdravotnictví spravedlivé pro všechny, k němuž má Polsko ještě daleko. Právo na slušné školy, právo žen na stejný výdělek jako mají muži, právo na ochranu žen ze strany státu před násilím a jeho pomoc a zásah tam, kde k němu dochází. Právo tělesně handicapovaných na dopravu. Právo na zdravé ovzduší, na kvalitní školy bez náboženské indoktrinace.

Speciálně v Polsku právo na rovnost mezi všemi náboženstvími i ateisty. Reálně tu do všeho mluví katolická hierarchie, od prezidentských a parlamentních voleb až po výuku ve školách včetně veřejných či prodeje antikoncepce v lékárnách nebo umělého oplodnění.

Kongres byl ilustrativním obrázkem stavu, v jakém je dnešní Polsko. Nepřišel ho pozdravit nikdo z vlády ani od prezidenta, byli tu zato zástupci OBSE, Vysokého komisaře OSN, Evropské sítě lidskoprávních institucí.

Eroze ústavnosti

Hodně se mluvilo o zničení nezávislosti soudů a o jejich podřízení vládní straně, což je v Polsku už dva roky horké téma a předmět zoufalého boje právnických a soudních institucí i institucí evropských, včetně dopisu předsedů nejvyšších českých soudů. Mnoho měsíců neúspěšně bojoval za svůj úřad předseda Ústavního soudu prof. Rzepliński, úspěšně bojovala poslední měsíce předsedkyně Nejvyššího soudu prof. Gersdorfová.

Bývalý soudce Ústavního soudu M.Wyrzykowski na kongresu prohlásil, že dnes probíhá v Polsku „eroze ústavnosti“, že je „narušeno třicet bodů ústavy“, že vládní strana mění ústavní pořádek obyčejnými zákony (protože má v parlamentě těsnou většinu) a že to má vliv i na úpadek parlamentního systému. Zmínil, jak nedávno parlament (tj vládní strana) novelizoval zákon o navrácení soudců Nejvyššího soudu do úřadu tak, že celý proces, povinné trojí čtení zákona, sfoukl během čtyř hodin. Nebo když ombudsman v parlamentu referoval o své činnosti, jak mu ukládá zákon, mluvil do prázdného sálu, ze 460 poslanců bylo přítomno jen dvanáct. Slovo ústava (polsky „konstytucja“) je dnes podle mnohých vnímáno oficiálními místy téměř jako urážka, nosit tričko s tímto slovem je považováno za provokaci.

Mnoho času se věnovalo pomalosti a efektivnosti soudních procesů, nutnosti soudní reformy (ale jiné, než jak ji provádí vláda), výběru a jmenování soudců, postavení prokurátora (dnes jím je v Polsku v jedné osobě ministr spravedlnosti a předseda koaliční strany), soudním znalcům, novým technologiím v soudnictví, vztahu občana a policie, parlamentní kontroly tajných služeb, Soudnímu dvoru EU; simuloval se soudní proces.

Debatovalo se také o vztahu lidských práv a sociálních sítí, o tom, jak vyučovat lidská práva, o postavení menšin, posílení pozice žen ve společnosti, o Metoo po roce, o vyloučení obyvatel menších městeček z veřejné dopravy (což ve Francii vedlo k nedávnému výbuchu žlutých vest), o právu handicapovaných osob, právu na sexuální výchovu (která ve většině škol vlivem církve není), o bezdomovectví, práv gayů a lesbiček, i o bezpečnosti novinářů. Celkem dva plné dny, 43 debatních panelů, zaplněná supermoderní budova Muzea dějin polských Židů, kde se kongres konal, stovky účastníků.

Mohli jste se tam potkat s nevládkami, které dělají co mohou pro pochopení jiných kultur, pro úctu k druhému, proti rasismu a xenofobii (sdružení „Nikdy víc“), pro práva dětí („Dejme dětem sílu“), pro práva handicapovaných. Potkat se s lidmi z Helsinské nadace lidských práv, z Amnesty international (má v Polsku 9000 členů).

Mohli jste se tam seznámit s mladou advokátkou, která se nemohla dívat na to, jak soudy ztrácejí nezávislost a jak obyčejný člověk netuší, jaký to bude mít dopad na jeho osobní život. S partou známých právníků proto natočili přes stovku krátkých videí, kde vždy na jednom příkladu vysvětlují běžnému občanovi, co se mu může přihodit a v čem je pro něj důležité, aby soudy byly nezávislé. Dělali to zadarmo, amatérsky, bez makupu. Výsledek je fascinující. Aby cizinci pochopili, proč nesouhlasí s dnešním podřízením soudů politice, vyrobili zase anglické video.

Mohli jste tu potkat soudkyni z Opole, která líčila, jak jsou i v světě soudnictví a advokacie ženy přehlíženy. Při přijímání nových soudců se komise ptá uchazeček, zda mají děti a co s nimi udělají, aby mohly pracovat naplno. Tuhle otázku nepoloží žádnému muži. „A proč ženy ve volbách často nehlasují na ženy, ale myslí si, že za šéfa se více hodí muž?“

Mohli jste tu mluvit s lidmi ze sdružení Front europejski (Evropská fronta) /, kteří se cítí být Evropany a členství v EU považují za přínosné pro svoji zemi. A kteří se nechtějí dívat na to, že ve společnosti a na sociálních sítích se o evropské integraci mluví většinou povrchně, urážlivě a negativně.

Podle průzkumů je sice většina Poláků pro členství v EU (daleko víc než Čechů), ale když si sdružení nechalo udělat podrobnější šetření, zjistilo, že lidé jsou často pro členství jen na pár nejbližších let, dokud bude přicházet mana dotací. A že ve skutečnosti je v Polsku stoupenců Unie jen 20%, 20% je rezolutně proti a 60% si není jisto. Těm chtějí nabídnout racionální argumenty.

Mluvčí občanských práv

Tenhle „kongres občanských práv“ svolal Adam Bodnar, ombudsman, polsky „mluvčí občanských práv“. Loni založil tradici, letos se už kongres konal podruhé. Polský mluvčí má v něčem širší pravomoci než česká veřejná ochránkyně práv, může podávat návrhy zákonů, formálně je na úrovni ministra. Je dnes jedinou vysoce postavenou institucionální osobou v Polsku, která není spojena s vládní stranou. Přišel ze světa nevládních organizací, je erudovaným právníkem, parlament ho zvolil jako společného kandidáta nevládních organizací (možná by české nevládky o něčem takovém pro příští mandát ombudsmana popřemýšlely?).

Nesmí být členem žádné strany, k politickému dění se nevyslovuje, intenzivně ale intervenuje pokaždé, když je porušeno právo nebo nestrannost soudního systému a ústava. Což v praxi znamená téměř každodenně. Protože jak na kongresu padlo, „ústava to jsme my, lidé jsou ústava, v ní jsou všechna naše práva“.

Současná vláda by ho nejraději neviděla, čelí z její strany nepříjemným formulacím a útokům, naposledy 18.prosince od prezidenta Dudy. Drží se ale věcné roviny, argumentuje právnicky. Ve společnosti si získal slušný image člověka, který brání každého občana, kterému se stane křivda. Jak takového člověka odvolat? Nutná parlamentní procedura by navíc byla hodně komplikovaná.

Na zmíněné výtky prezidenta Dudy odpověděl: „Mluvčí občanských práv se vždy drží litery práva, zájmem občanů a pocitem ústavní spoluzodpovědnosti za stát. Dovolím si vyjádřit naději, že stejnými premisami se řídí všechny ústavní orgány Polska, včetně prezidenta Polské republiky.“

Ten člověk nepostrádá odvahu.