O Brexitu se toho řeklo spoustu. Ale ne všechno.

Brexitem se vyjevila do té doby netušená politická a demokratická krize Británie. Za ty dva roky, jež měla Velká Británie na to si definovat, co chce tím odchodem říct a jaké chce mít vztahy se zbytkem kontinentu, se bohužel stala už jen Británií. Bez Velké. Ukázalo se, že její poslanci (v podstatě tří stran) nejsou schopni racionálního chování a rozhodování v zájmu země.

Brexit uvrhl zemi do chaosu, který teprve začíná a nikdo není s to dohlédnout, kam až může vést. Jisté zatím je, že v zemi vytvořil příkop mezi dvěma tábory, početně téměř shodnými, jaký země nezažila po desetiletí. A že tak, jak se odchod z Unie vleče a ztrácí racionální podobu, se propast prohlubuje. Mladí (většinou jsou proti brexitu) proti starším. Velká města (většinou proti brexitu) proti provincii. Skotové (většinou proti brexitu) proti Angličanům, atd atd. Sílí polarizace společnosti. Kde je ten učebnicový obrázek Británie jako země racionálně debatujících vzdělaných lidí?

Infantilní, destruktivní chování

Jisté taky je, že brexitem si Londýn zadělává na otevření sotva zahojené krvavé rány Irska. Zůstane tam situace víceméně klidná nebo tenhle poslední relikt britského kolonialismu, kdy polovina ostrova patří Británii, vybuchne? Jisté taky je, že od chvíle, kdy ti, kdo si brexit přáli a na veřejnost pumpovali nejrůznější nepravdivá hesla a požadavky ohledně přivandrovalců z východu Evropy, výrazně vzrostl na ostrovech počet xenofobně, nacionalisticky motivovaných útoků. Hlavně na Poláky - vedly i k vraždám. Tohle je všechno, jen ne obrázek zdravé demokratické společnosti. K lítosti všech demokratů.

Stovky kreslených i video karikatur, jež se k odchodu z EU v britských médiích objevily, vesměs vtipných, ukazovaly na jedno: na neracionální, nepředvídatelné, infantilní, destruktivní chování britských politiků. Neber mi můj kyblíček. Slyšeli jste od nich za poslední dva roky něco konstruktivního, něco rozumného? Putin se ani nemusel moc namáhat, poslanci Westminsteru to zastali sami.

U začátku stál konzervativní premiér, bulvární tisk, vlastněný hlavně australským miliardářem Murdochem a pošetilá myšlenka rozhodnout referendem něco tak komplikovaného.

Vláda si sama určila datum - a nic

Člověk si říká, čí zájmy zastupují dnešní konzervativci? Tradičně to byly zájmy City a velkého businessu, ale ten tentokrát mnohokrát a silně varoval, že brexit bude pro zemi nevýhodný, že všechny ekonomické a finanční ukazatele půjdou dolů. A toryové na to nic. Opravdu už jsou tak odříznuti od života, opravdu znají jen úzkou bublinu svých pár internátních škol a institucí, z nichž téměř bez výjimky všichni vzešli, že nevidí, co se děje na ulici? Mají nějaký pocit zodpovědnosti za stát?

Cameron, Farage, Johnson na svých osobních příkladech ukázali, že nemají. Vrhli do veřejného prostoru výroky, které neměly s pravdou nic společného, a potom po anglicku zmizeli. Zatvrzelost Mayové dohodnout se s labouristy a s dalšími je taky unikátní. A jediná její strategie, dávat stejnému parlamentu ke schválení stále tu samou dohodu, jednou, dvakrát, třikrát, snad čtyřikrát, nemá obdoby. Pamatujete, jak se Británie a část médií kdysi bouřily, když některé země opakovaly na podruhé referendum ohledně neschválené evropské smlouvy? Dotyčné vlády to udělaly jednou, ale že by čtyřikrát…

Britská vláda měla dva roky na to, aby si ujasnila, jak chce odejít. Sama si určila den, kdy podala žádost o vystoupení, sama si určila konečné datum. A za tu dobu? Nic.

Životaschopnost Evropské unie

Dva roky jednání o brexitu také ukázaly až překvapivou životaschopnost Evropské Unie. Po celou dobu vyjednávání (jež vedl za EU bývalý francouzský eurokomisař a ministr Michel Barnier) nedošlo uvnitř 27 k žádnému většímu konfliktu. Žádná země nic nevetovala, nikdo nic nebojkotoval. Vyjednávací mechanismus byl ze strany EU demokratický, transparentní, všechna rozhodnutí se konzultovala na summitech všech, odsouhlasili je šéfové všech národních států. I poslední dějství ohledně odkladu proběhlo bez bouchnutí dveřmi, kompromisem mezi Merkelovou a Macronem.

EU se podle momentálního vyspání či nevyspání britských poslanců a premiérky scházela na summitech, kdykoli bylo třeba, poslední dobou opravdu každou chvíli. Vstřícnost byla neomezená. Všechny ostatní evropské agendy šly stranou.

Je až s podivem, že se nenašel nikdo, kdo by Barnierova jednání torpédoval. Přitom Británie měla donedávna na kontinentu spoustu bezpodmínečných obdivovatelů, počínaje Prahou a Varšavou a konče třeba Amsterodamem.

Obdivovatelé Londýna otočili

I ti nejzarytější obdivovatelé britského přístupu ke světu začínají vidět jinak. Mají v Británii spousty vlastních občanů, kteří tam odjeli za prací, a ti by byli brexitem biti. Stali by se najednou občany druhé kategorie, zhoršil by se jejich každodenní život ve všech aspektech. Ti lidé jsou v Británii jen a jen díky EU a jejímu principu volného pohybu pracovních sil a evropských pasů. Mají tam své existence, jejich děti chodí do anglických škol (výuka angličtiny touto cestou zadarmo), koupili si byty, posílají domů velké sumy.

Celý venkov východního Polska září rozestavěnými domy, jež se budují z peněz posílaných domů dělníky a řemeslníky především z Británie. Teď by se ti lidé měli vrátit? Kde by našli práci?

Najednou se ukazuje, že sebestředný princip brexitu se evropským státům nelíbí. A hlavně těm, které dosud anglické pozice v rámci EU nejvíc podporovaly. Zjišťují, že se nám hodí solidarita integračního proudu.

Česká zahraniční politika byla v minulosti někdy až zábavná, jak a priori a horlivě ve všem podporovala stanoviska Londýna, aniž by nás kdy Británie v čemkoli na mezinárodním poli podpořila. Co řekl Londýn bylo správně. Ideologie často převládla nad racionálním zájmem státu. Je pravděpodobné, že brexit vnese do českého pohledu na tuto zemi střízlivější a věcnější úhel.

Ještě donedávna bylo sice možné slyšet z některých českých úst, že za brexit může EU, že Unie vypudila Británii, a to včetně bývalého politologa a poté předsedy ODS. Speciálně pro tuto stranu bývala Británie dlouho nedotknutelnou. Takové hlasy jsou už ale stále častěji vnímány jako mimo mísu.

Británie byla v EU vždy jen jednou nohou

Pravda je taková, že Velká Británie se nikdy s myšlenkou Evropského společenství, později Evropské unie, neztotožnila. Co ji na tom projektu zajímalo byl volný trh a konec. Typicky britské. Proto ke Společenství přistoupila později, proto tam byla po celou dobu jen jednou nohou.

Proto torpédovala všechny integrační snahy a proto ty postupovaly v některých obdobích nebo oblastech pomalu a škobrtavě. Kontinent se pořád musel na Británi ohlížet. Je to velký, bohatý stát, který se sice od kontinentu vždy lišil, ale zároveň s ním byl spojen tisíci pouty. Nakonec i po evropském vzoru přijal desetinný systém, sto pencí za libru; míle a jízdu vlevo si ponechal.

Politicky se ale s unijním projektem nikdy neztotožnil. Že je založen na solidaritě, tedy že bohatší platí do společného měšce a chudší z něj dostávají, protože základní idea projektu byla vyrovnat rozdíly mezi regiony? „I want my money back,“ hřímala Margaret Thatcherová. A jako jediná je taky dostala. Ve jménu klidu uvnitř EU. Co už neřekla, bylo, že třeba britští zemědělci dostávali v rámci EU vyšší podpory než jiní, protože mají horší klima a podmínky.

Tenhle antiunijní distanc se líbil většině pravicových stran postkomunistické Evropy. Dostávat z Bruselu peníze, moci bez ohraničení vyvážet, konkurovat dumpingovými platy. Ale že by společná daňový politika, společná minimální mzda?

Tyto země ale teď narazily, jejich vlastní zájmy jim ukázaly, že vůbec nejsou totožné se zájmy Londýna. Británie byla po rozšíření EU o deset nových zemí první, kdo otevřel zcela v duchu britského myšlení volného trhu svůj prostor pracovníkům nových zemí. Česká diplomacie to tenkrát vydávala za neobyčejný úspěch.

Němci nebo Francouzi byli opatrnější, otevřeli jen některé nečetné profese, u většiny čekali pár let, jak se situace vyvine. Z dlouhodobého hlediska měli pravdu.

Záminkou imigrace z východní Evropy

Do Británie a Irska tudíž vyjelo z východní Evropy za prací asi zdaleka nejvíc lidí, často na málo kvalifikované práce. Gastarbeitři. Z Polska, Slovenska, Pobaltí a dalších zemí (Češi vyjeli v menším počtu než jiní), domů posílali milióny. V Británii pracuje oficiálně přes milión Poláků (ve skutečnosti asi víc), polština se dnes v Londýně považuje za druhý nejrozšířenější jazyk po angličtině (víc než pákistánský urdu). Často mají děti doma u babičky na vsi, a v Británii na ně brali přídavky.

A tohle v Británii narazilo. Bulvární média to začínala rozmazávat, politici typu Farage ucítili svoji příležitost. Začaly se množit útoky na Poláky na ulici. Vlnu brexitu nevyvolali přistěhovalci z Asie, ale z východní Evropy. Britská vláda chtěla tohle posílání přídavků na Podkarpatí omezit, samozřejmě varšavská vláda protestovala.

Polská nacionální pravice se dostala do schizofrenního dilematu. V Polsku se v kontextu šílenství z údajného nebezpečí přistěhovalců, kteří se tam přitom nikdy neukázali, začaly množily útoky na cizince. „Velké bílé Polsko,“ skandovala krajní pravice. Ale v Británii se ti samí Poláci dostali do postavení imigrantů, kdejaký opilec si na ně začal dovolovat. Na zdech se objevovalo „Poláci ven“ a ještě horší. Stali se hromosvodem dnešního anglického nacionalismu.

Zmatek do evropských voleb

Teď mají Britové před sebou měsíc, dva, tři, nikdo neví jak přesně dlouho do konce října, aby z klobouku vytáhli ideální řešení, které tam dva roky neviděli. Jednou z největších podivností způsobenou tímto odkladem je, že by se měli zúčastnit koncem května evropských voleb.

Neumím si představit, kdo by v takové chvíli kandidoval, kdo by se pustil do kampaně, aby pak získal mandát na maximálně pět měsíců, možná také na jeden. Neumím si ani představit, kdo by k takovým volbám šel volit. Ledaže by se proevropské síly rozhodly udělat z nich jakési referendum, jež by mělo ukázat, že od brexitového referenda se mnoha lidem ujasnilo, jak nebezpečný podnik to je. Ale ujasnilo? Brexitová ideologie běží stále na plné obrátky.

Britská účast v těch volbách zamotá hlavy i zbylým 27 členům EU, vnese do Evropského parlamentu pěkný zmatek. Tak třeba: po volbách se budou volit na pět let všechny možné orgány tohoto parlamentu: předseda, místopředsedové, výbory. Logicky podle toho, kolik která frakce v parlamentu dostala hlasů.
Britové některé z frakcí posílí (rozhodně konzervativní a socialistickou), a po pár měsících je zase opustí. Představují velký kontingent. Budou se pak všechny orgány volit znovu? A co hlava Evropské komise? Má se volit v říjnu, proto dostala Mayová lhůtu do konce toho měsíce. A co když Britové požádají zase o odklad? Zmatek jen naroste.

Navíc členské státy se v perspektivě britského odchodu už dohodly na snížení počtu poslanců, na přerozdělení části současných britských mandátů jiným zemím a na rezervování zbytku pro nové členy. Co teď s tím?

Macron neměl nepravdu, když žádal, aby se britský odchod uskutečnil do voleb. Takto si Unie zadělává na spoustu problémů, které dnes nelze ani dohlédnout. Logicky se sáhlo po kompromisu, nikdo nemá zájem na konfliktu. Nejčistším řešením by ale bylo, kdyby Britové řekli, že se těch eurovoleb na pár měsíců nezúčastní. Jsou na odchodu, mohou to udělat. Nikde jsem to ale zatím nečetl.

Brexit nemá dobré řešení

Brexit nemá žádné dobré řešení. Nepřinese Británii, Irsku ani Evropě nic dobrého. Pokud k němu dojde, polovina britských obyvatel, a především mladá generace, bude frustrována. Pokud by k němu nakonec nedošlo, polovina obyvatel, jež pro něj v referendu hlasovala, bude zase mít dojem, že byla podvedena, že to prohrála a dá to najevo. A bulvár to bude donekonečna omílat a vyčítat.

Brexit taky nejspíš způsobí domácí politické zemětřesení: v příštích volbách konzervativní strana nemůže nedostat na frak. Po tom, co předvádí, může také přímo zajít na úbytě. A labouristé nemusí dopadnout o moc lépe, dědictví brexitu si ponesou zrovna tak. Nedokázali se mu postavit, nedokázali zabránit hlubokému rozkolu britské společnosti.

Tohle zdestabilizuje celou Evropu, bude mít léta nejrůznější dopady. I na mezinárodní postavení Británie.