Francouzský prezident je dnes v Evropě lídrem prointegračních sil. Situaci vnímá jako střet proevropských „progresistů“ a „suverenistů“. Po celém kontinentu burcuje. Nakolik ale po domácích nepokojích a v kontextu rozkolísané Evropy uspěje?


„Situace je naléhavá… Ještě nikdy jsme tolik Evropu nepotřebovali a přitom ještě nikdy nebyla v takovém ohrožení,“ napsal Macron ve svém nedávném dopisu v národních jazycích občanům Evropské unie. Od svého zvolení přišel se čtyřmi zásadními projevy, na Sorboně až po nedávné Cáchy a zmiňovaný dopis. Nikdo jiný se tak vyhraněně, často a systematicky jako on k podobě EU nevyslovuje, nenabízí jí strategii. To mu dává roli přirozeného vůdce.

Od Francie se vždy čekaly nové podněty

Patří k tradici konstruování EU, že Francie vždy přicházela s novými impulzy. Ostatní státy to od ní očekávají, nikdo jiný odvážné podněty na stůl nedává. V minulosti se vždy čekalo, s čím přijde Paříž a do jako míry ji podpoří Berlín. Nápady mívali i jiní, jejich zveřejnění a s tím související riziko, že dostane přes prsty, ale nakonec většinou přenechali Francii.

Macronovy evropské aktivity jsou zároveň dány jeho osobním přesvědčením. V prezidentské kampani otevřeně hlásal, že posílení EU je pro kontinent jedinou nadějí do budoucna. A k překvapení mnoha s tímhle programem před třemi lety vyhrál, na celé čáře. Pro své evropanství má proto jasnou volební legitimitu. Jeho volební výsledek byl také výrazným signálem do celé Evropy, že obyvatelstvo na takový jasně formulovaný postoj slyší a ve své většině ho podporuje. Alespoň tehdy, ve Francii. Podobně proevropsky koncipovala svoji kampaň na Slovensku i Zuzana Čaputová a také vyhrála.

Macron chce reformovat Francii i Evropu

Macron není politik, na jaké jsme zvyklí, kteří své kroky formují podle oblíbenosti v průzkumech. Do politiky šel s představou, že bude reformátorem. K tomu dostal volební mandát. Nehledá popularitu za každou cenu. A zatím se zdá, že heterogenní hnutí žlutých vest ho v dalších reformách nezastaví.

Macron měl od začátku dvojí ambici: zreformovat Francii směrem k pružnějšímu, rychlejšímu státu, kde by padlo mnoho omezení, ale také mnoho záruk a jistot. Pohyb kupředu (ví vždy kam?) a flexibilita. Odtud i název jeho strany Republika v pohybu (doslova“ na pochodu“). Jeho projekt nezlepší život všem. Chce ale něco udělat s chronickým problémem země, nezaměstnaností pohybující se léta kolem deseti procent (dnes je na nejnižší úrovni 8,8%).

Souběžně chce reformovat EU, vrátit evropské integraci její étos, posílit Evropu tak, aby byla v měnícím se světě stále gigantem. Aby unesla náraz rostoucí hospodářské moci Číny a dalších nových obrů, i ztráty zájmu Trumpovy Ameriky o evropský kontinent. Protože jinak nebude žádná evropská země sama o sobě s to se v nově se konfigurujícím světě udržet na špici a zajistit svým obyvatelům komfort, jaký si západní Evropa vytvořila. Ani řešit světovou migraci nebo klima. Úspěch či neúspěch doma podmíní jeho úspěch nebo neúspěch v Evropě, jsou to spojité nádoby.

Doma: žluté vesty Macrona nezastaví

První dva roky mu šly reformy doma bez větších otřesů, bez větších stávek, což Francie léta nezažila. Chirac i Sarkozy, nemluvě o Hollandovi, se svými reformami nakonec vždycky couvli. Bylo vidět, že velká část společnosti souzní s nutností přizpůsobit zemi novým podmínkám.

Žluté vesty byly bodem zlomu. Nikoli fatálním, nešlo o masové hnutí, vyjevilo ale nové sociální pnutí. A také odhodlání opozice z obou extrémů jít s prezidentem do konfliktu na ulici, když nebyla s to v parlamentu. Rostoucí násilnosti a permanentní přítomnost nepokojů v médiích vedly k tomu, že Macron ustoupil, aby situaci zklidnil. Nabídl i nebývalou formu, celonárodní diskusi, kde se milióny lidí vyjadřovaly, s čím jsou nespokojeny a co by se mělo změnit.

Hnutí žlutých vest končí s dechem, vybojovalo docela slušná opatření. Macron ale přišel o pel úspěšného mladého muže a mnozí si kladou otázku, zda jsou jeho reformy skutečným lékem.

Přímým důsledkem nepokojů je i stále zřetelnější nejednotnost jeho strany, někteří jeho poslanci odmítli hlasovat pro několik vládních zákonů.

Třetí slabinou spojenou se žlutými vestami je ekonomická cena ústupků, k nimž Macron svolil. Jeho návrhy na sociální opatření se odhadují na 17 miliard euro. Ty bude třeba najít, vzroste deficit i kritičnost partnerů v EU vůči francouzským opatřením. Hlavně z Německa.

Macron je zkrátka doma slabší, než byl po svém zvolení, zatím to však nevypadá, že by se vzdal dalších reforem. Změní trochu taktiku a metodu, bude asi víc konzultovat a komunikovat, ale z cíle nesleví. Ledaže by po heterogenních žlutých vestách přišly větší sociální otřesy a stávky. Na první výzvy odborů stávkovat ale veřejná správa a učitelé reagovali jen velmi vlažně.

Souboj Macron – Le Penová

Jak ve Francii dopadne evropské hlasování? Je jisté, že jde o souboj mezi Macronem a Le Penovou (podobně jako při posledních prezidentských volbách). Obě síly jsou v průzkumech rovnocenné (23%), za nimi potom dlouho nic, až klasická pravice Republikáni (13,5%) a levý extrém Nepokořená Francie (9,5%). To vše je nebezpečná situace, přízrak destabilizace. Socialisté budou rádi, pokud se jim podaří překročit práh volitelnosti a dostat se do europarlamentu. Přišli o vůdčí roli levice. Žluté vesty nebudou hrát politickou úlohu, objevily se dvě jejich kandidátky, každá má šanci na jedno procento.

Macron samozřejmě zůstává prezidentem do konce svého mandátu v r. 2022. V parlamentu má většinu. Tyto volby budou ovšem pro něj mít silnou symbolickou hodnotu. Pokud by se jeho kandidátka ocitla až za Le Penovou, výrazně by ho to doma oslabilo. A posílilo by to i veškerou krajně pravicovou evropskou scénu. Tak jako je Macron v Evropě vnímán jako lídr proevropských sil, je Le Penová vnímána jako symbol všech eurofobních stran.

V Evropě: chlad přichází z Berlína

Co se Evropy týče, Macron tu je dnes sice vůdcem s plamennými výzvami, ale tak trochu bez mužstva a bez partnerů. Německo, spojenec, bez nějž se evropská integrace nepohne ani o píď, je k jeho výzvám hluché a mlčí. Jako by hlavním zájmem Berlína dnes byla nehybnost, status quo, nějak přežít. Mlčí Angela Merkelová, což je nebývalý jev, aby se na evropské výzvy francouzského prezidenta reagovalo v Berlíně tichem.

A její nástupkyně v čele CDU Annegret Krampová-Karrenbauerová Macronovy návrhy dokonce zesměšnila a odmítla. Na jeho návrhy o integrovanou evropskou bezpečnost reagovala: ať dá Francie své křeslo stálého člena Rady bezpečnosti Unii, ať Evropský parlament přestane zasedat mezi Bruselem a Štrasburkem (tam přitom původně sídlil a do Bruselu se přestěhoval později kvůli Komisi a dalším institucím).

V téhle situaci Macrona podporují víceméně některé státy jihu, ale žádnou výraznější podporu neslyší. Neslyší ji tradičně ani od skandinávských zemí, a neslyší ji od střední Evropy. Visegrád se k němu staví otevřeně odmítavě, k čemuž se ve své reakci na Macronův dopis připojil i český premiér.

Na druhou stranu Macron ale mluví jménem jedné z nejdůležitějších zemí Evropy a byť to, co říká, dnes říká osamoceně, neznamená to, že je ten hlas slabý a že s ním nesouzní mnoho politiků a poslanců napříč Evropou či část evropských médií.

Macron zamíchá kartami v Evropském parlamentu

V nadcházejících volbách budou ve hře hlavně tři fenomény: vztah Macrona a Berlína, anomálie brexitu (odejdou britští poslanci koncem října, do kdy má Británie odklad vystoupit, nebo Londýn připraví další překvapení), a ohlašované posílení eurofobních populistů různého zabarvení.

Francie jako velká země disponuje v Evropském parlamentu (který má dnes 751 členů) 79 křesly. Macron by jich mohl získat 22. Tradičně nejsilnějšími frakcemi, které obsazovaly v minulosti v parlamentu vedoucí pozice, byli Evropští lidovci (CDU a středopravicové strany) a socialisté, třetí byli liberálové.
Dnes se zdá, že z voleb vyjdou jako nejsilnější lidovci (183 křesel), socialisté zřejmě oslabí (na 147), třetí budou nejspíš liberálové, zelení posílí (57 křesel). Krajní pravice nebude přes veškerý současný halas hrát rozhodující roli. Konzervativci, jejichž páteří byli britští konzervativci a kde je i ODS (má tam dva europoslance), po britských volbách a po brexitu oslabí a představa, že by chtěli obsazovat post předsedy EK, je úsměvná.

Co v tom všem způsobí Macron? Vytvoří určitě nový blok, novou frakci, logicky s většinou dnešních liberálů. Zorganizoval už schůzku stran osmi zemí. Mohl by tak mít 100 křesel (podle bruselského média Politico) a hrát roli jazýčku na vahách, který by tlačil na další integraci. Budou ale všichni dnešní liberálové jejími stoupenci? Do jaké míry bude tato nová frakce souznít s Macronovými vizemi Evropy? O severských to nelze předpokládat. O ANO, přestože dnes patří k liberální frakci (má tam dvě poslankyně), určitě také ne. Přidají se k němu celoevropští Piráti?

Otázek kolem frakcí je spousta, jasné je, že žádná nebude mít většinu. S kým vším se spojí lidovci a s kým socialisté? Zůstane Orbán u lidovců nebo vznikne nějaký nový blok Salviniho, Orbána a dalších? Zůstane Kaczyńského PiS u konzervativců (asi velmi oslabených) nebo se spojí s Orbánem a s Le Penovou? Připojí se k nim další ještě eurofobnější strany? Farage? Bruselské médium Politico predikuje populistům až 116 křesel.

Do čela Komise Barnier, Weber?

Evropské strany si do voleb prosadily tzv. vůdčí kandidáty, Spitzenkandidáty, z nichž jeden by se v případě vítězství jeho strany měl posadit do čela Evropské komise. Za lidovce Manfred Weber, mladší bavorský europolitik CSU bez jakékoli vládní zkušenosti, který se často ukazuje s rakouským premiérem Kurzem. Za socialisty Holanďan, místopředseda Evropské komise Frans Timmermans. Bude velmi záležet na tom, jak se tato frakce slepí, Timmermans navrhuje koalici se zelenými a se stranami nalevo od socialistů, což by vedlo k bloku až 250 křesel.

Macron logiku Spitzenkandidátů pochopitelně odmítá, jeho strana v ní nemá místo. Naopak lze předpokládat, že na místo předsedy EK se bude snažit dostat Michela Barniera, francouzského politika známého v Evropě. Dnes hlavní vyjednavač brexitu za EU, všemi uznáván, má za sebou léta v nejvyšší politice: byl několikrát ministrem (zahraničí, pro evropské záležitosti, zemědělství, životního prostředí), dvakrát eurokomisařem, organizoval zimní olympijské hry.

Patří k evropským lidovcům, CDU by ho nemohla jen tak odmítnout. Názorově je blízko Macronovi. V čele Komise by byl zárukou profesionálního vedení téhle instituce a jejího prointegračního směřování. Odpovídal by tak Macronově představě. Všechno ovšem může dopadnout jinak.