Zesnulý francouzský prezident měl rád staré civilizace i pivo, posvětil konání obří přehlídky české kultury ve Francii, choval obdiv k V.Havlovi, odmítl připojit se k útoku na Irák, podporoval zrušení trestu smrti, legalizaci interrupcí. Stal se idolem Francie.

O Jacquesovi Chirakovi by šlo napsat desítky stránek. Byl barvitou, originální postavou, v životech Francouzů byl jakožto politik všudypřítomný čtyřicet let, denně ho slyšeli nebo viděli v televizi. Zastával všechny vyšší politické funkce, dvanáct let byl prezidentem, osmnáct starostou Paříže. S jeho odchodem odchází i část životů a politických bojů několika generací, Francie Evropy rozdělené napůl, Francie, která ještě příliš nevěděla o globalizaci.

Za svého života byl jednou nahoře, jednou dole, po odchodu z politiky se stal nejoblíbenějším z bývalých prezidentů. V Čechách bychom k němu těžko hledali obdobu. Sám jsem se s ním několikrát potkal, a ještě častěji s jeho ženou Bernadettou.

Haló, tady Chirac

Jeho popularita je dána zřejmě tím, že se v něm každý Francouz nějak našel, že v něm viděl ztělesnění jeho země a Francouzů se všemi jejich protiklady a slabostmi. Racionalitou i emocemi, fanfarónstvím i pokorou. Prezident je pro Francouze víc než politikem, čímsi jako inkarnací její historie, ducha a národa. Trochu monarchou.

Základem jeho popularity byla určitě jeho vřelost a bezprostřednost. Bylo na něm vidět, že měl rád lidi, rád se míchal do davu a tiskl ruce, s občany mluvil přirozeným jazykem. Byl pověstný tím, že občas zatelefonoval obyčejným lidem. „Haló, tady Jacques Chirac,“ ozvalo se ze sluchátka zkoprnělému občanovi. Samozřejmě že to bylo součástí budování jeho image, ale vycházelo to z jeho osobního založení, z toho, co ho bavilo, nebyl to jednoduchý populismus ani vykalkulovaná taktika poradců.

Francouzi měli pocit, že ho důvěrně znají, jeho i jeho rodinu. Brali ho vážně i se mu smáli. Věděli, že jedna jeho dcera byla celý život hospitalizovaná, žádný bulvár toho ale nikdy nezneužil.

Jako politik byl tvrdým hráčem, za mocí šel bez skrupulí a dokonale ovládal mechaniku moci. Neváhal slibovat, co pak někdy nedodržel.

Zároveň měl ale pevné zásady a ty v rozhodujících chvílích prosadil i proti váhajícímu okolí. Jako premiér podpořil v 70.letech ministryni Simone Veilovou prosadit v parlamentu po desítkách hodin bojů právo na interrupce, byl zásadově a jako jeden z mála poslanců pravice proti trestu smrti. Když ho volby přinutily k soužití se socialistickým premiérem, chovali se oba přísně státnicky a navenek do zahraničí mluvili jedním hlasem. Bylo by nemyslitelné, aby prezident říkal v cizině něco jiného než vláda, na tom stojí francouzský systém.

Nesmlouvavý odpor vůči Le Penovi i Le Penové

Celý život byl rezolutně proti krajní pravici, potíral ji jak mohl, nikdy jí nedovolil vstoupit do parlamentu. Le Pen a jeho Národní fronta pro něj byli symbolem toho nejtemnějšího, co Francie mohla ve své historii vygenerovat: pozůstatků fašismu, kolaborace s nacisty, nechuti k Židům, rasismu, násilnictví, demagogie a zároveň myšlenkové sterility.

Jeho nechuť k extrémní pravici se projevila i dnes v den jeho oficiálního pohřbu. Zúčastnili se ho všichni francouzští politikové, nikoli však Marine Le Penová. Chirakova rodina jí dala najevo, že by její přítomnost nebyla vítaná.

Chirac byl v odmítání krajní pravice kategorický a ze svého přesvědčení nikdy neuhnul. Nebyl v tom v táboře klasické pravice samozřejmě jediný, ale nesmýšleli tam tak zdaleka všichni. Tak jako všechny mainstreamové středo-pravice v Evropě, i Chirakovo Sdružení pro republiku RPR (později je reorganizoval na UMP) stále řešilo, jak se stavět k extrémní pravice. Průchodnost mezi oběma silami, středopravicí a Le Penem, nebyla zdaleka jen teoretickou otázkou.

Pro některé byla odpověď jasná, vycházela z morálky, extrémní pravice nemá ve slušné společnosti co dělat. Takhle silně to vnímali hlavně ti, pro něž byla francouzská kolaborující krajní pravice za války reálnou vzpomínkou. Některým z pravého křídla RPR nebyly Le Penovy teze ale proti mysli či jim příliš nevadily, a byli nakloněni k volebním ústupkům a výměnám. I generální tajemník strany RPR v r. 1998 prohlásil, že Le Penova Národní fronta „by se měla stát součástí zítřejší pravice.“

Je Chirakovou velkou zásluhou, že v tomto ohledu byl nesmlouvavý. Byl proti taktickému vyjednávání s Národní frontou i kdyby to mělo přinést křeslo starosty nebo zastupitele. A byl také proti ideovému přejímání tezí a formulací Le Penovy strany, i když si někteří politici jeho tábora mysleli, že tím vezmou Le Penovi vítr z plachet. Silně vnímal riziko, že by to znamenalo legitimizovat myšlenky extrému a zároveň se kontaminovat extrémní rétorikou o všudypřítomných nepřátelích a nenávistí.

Proto když se Jean-Marie Le Pen v r. 2002 překvapivě dostal do druhého kola proti Chirakovi, ten s ním odmítl debatovat v televizi. „S netolerancí a nenávistí se nediskutuje,“ řekl tenkrát.

Podobně se zachoval v mezinárodním měřítku vůči Rakousku. Když tam lidovci přibrali do vlády Haiderovy Svobodné, Chirac byl hlavním architektem sanitárního kordonu, který kolem Rakouska povstal v Evropské unii.

Sociálně vnímavá pravicovost

Chirac byl politikem pravicové Francie, té, co má peníze a co rozhoduje. Zároveň ale pravice, která je daleko víc pragmatická než ideologická, která vnímá svět, v němž žije a reaguje na něj a koriguje svoje východiska. Pravice dost vnímavé k sociálním situacím. Byl hodně ovlivněn de Gaullem, jeho straně se dlouho říkalo neogaullistická. Nebyl žádným ideologem, postupoval pragmaticky a zároveň měl sociální vnímavost.

Jeho strana Sdružení pro republiku si v tom byla podobná s CDU, ovšem bez jakéhokoli katolického nádechu a při přísném oddělení církve od státu. A naopak vzdálená britským konzervativcům nebo ODS. Souviselo to jistě i se Chirakovou povahou. Rád se pohyboval mezi lidmi, rád jim tiskl ruce a mluvil s nimi na ulici a na tržištích, rád si užíval života. A nechal druhé žít, nepoučoval je ideologiemi a nestrašil je domnělými nepřáteli.

Na začátku svého politického života byl výrazným ekonomickým liberálem. S výkonem reálné politiky ale tuhle ideologickou jednoznačnost opouštěl. Prezidentské volby vyhrál díky sloganu o „sociální fraktuře“, kterou je třeba ve Francii odstranit. Naslouchal hlasu rozumu a vnímal, jak se svět mění a co potřebuje. Třeba v r. 2005 prosadil, aby státy G8 odpustily dluhy osmnácti nejchudším zemím světa, což představovalo 40 miliard dolarů.

A ke konci svého života se hodně angažoval ve věci klimatu a ekologických změn. „Hoří nám dům a my se díváme jinam,“ prohlásil na summitu o Zemi v r. 2002 v Johannesburgu. To neměl tušení, že se objeví Gréta Thunberg. Bez předpojatosti vnímal, co jsou největší problémy jeho země a světa.

A přes jeho zdánlivou lidovost ho lákaly jiné civilizace a kultury, byl velkým znalcem starého japonského umění a fanouškem sumo. Jako své dědictví nechal v Paříži vybudovat Muzeum prvotních umění.

Nepřipojil se k invazi do Iráku

Ve vztazích Francie vůči světu a Evropě byl Chirac typickým gaullistou. To jest architektem francouzské autonomie. Za mlada byl odpůrcem evropské integrace, později na ní výrazně pracoval, ale vždy s důrazem na samostatnost francouzského rozhodování uvnitř Unie, nebyl zastáncem federalizace. Uvědomoval si však nutnost a blahodárnost integrovaného evropského kontinentu vůči ostatním částem světa.

Francie je velkou mocností, dodnes pátou ekonomikou světa, stálým členem Rady bezpečnosti, zemí s nejpočetnější diplomacií hned po USA, má vlastní atomové zbraně. Na tomto pozadí byla Chirakova strategie jasná: bezpodmínečná přináležitost k Západu, ale samostatnost v rozhodování.

Výrazným projevem téhle politiky bylo, když se v r. 2003 odmítl připojit k americké invazi do Iráku. Bylo to překvapivé, politické i vojenské špičky Francie tenkrát nechtěly vyvolat dojem, že se distancují od USA, a byly připraveny k zásahu. Tanky francouzských jednotek už byly natřeny pískovou barvou, do OSN se připravoval v tom smyslu projev. Chirac ale došel k přesvědčení (díky zřejmě kvalitním informacím od svých zpravodajských služeb), že Husajn nemá zbraně hromadného ničení a nepředstavuje hlavní hrozbu terorismu, a že se Američané mýlí. Když se mu nepodařilo přesvědčit o tom Bushe, do konfliktu nešel.

Obával se zároveň, aby útok na jednu islámskou zemi, byť to byl tenkrát sekulární Irák, nevedl k semknutí všech muslimských zemí proti Západu. Navíc Francie už tenkrát tvrdila, že hlavním nebezpečím atomového vyzbrojování v regionu je Irán. Obojí se později potvrdilo.
V USA si tenkrát vysloužil od konzervativců bouři kritiky, ministr Rumsfeld později kontroval tím, že Evropu rozdělil na „starou“ zakládajících členů EU, rozuměj slabou, upadající, a „novou“. Osm zemí tehdy podepsalo výzvu podporující Bushe. Včetně Václava Havla, byť to zřejmě neudělal s lehkým srdcem a jen dva dny před koncem svého mandátu. To zase vedlo u Chiraka k nešťastnému zkratkovitému vyjádření, že některé země „propásly příležitost mlčet“.

Obří přehlídka české kultury ve Francii 2002

Jak vnímal Chirac Čechy? Za jeho časů Praha vstupovala do Evropské unie, Paříž v tom měla jedno z rozhodujících slov. Chirac měl velkou úctu k Václavu Havlovi, několikrát se setkali, za jejich prezidentování proběhla v r. 2002 ve Francii obří půlroční přehlídka české kultury, kterou jsem měl tu čest spoluvytvářet, a jaká se už nikdy nikde potom neopakovala: velké výstavy, stovky koncertů, opery, dvoudenní konference o TGM v Paříži, návštěvy politiků.
Naopak rétorika Václava Klause, který mu při oficiální návštěvě vysvětloval, jak má vypadat kapitalismus a jak má eliminovat nezaměstnanost, ho zaskočila.

Výjimečný vztah měla k Čechům Chirakova žena Bernadette, originální žena, bývalá studentka politologie, sama celoživotní politička na regionální úrovni. Přijela do Prahy těsně po listopadu 89 uvidět zblízka entuziasmus změn a založila tu hned nadaci Nový most, jejímž cílem mělo být propojovat dvě části do té doby rozdělené Evropy. A později po léta udělovala mladým českým lékařům stipendia, jež jim umožnila pracovat s největšími kapacitami francouzských klinik.