Bude vás mrazit. Příběh jako tolik jiných toho druhu. Jakých jsou stovky, tisíce po celém světě, podobné si jako vejce vejci. Kněz léta zneužíval malé chlapce, katolická církev o tom věděla a nereagovala. Hlavně vše zamést pod koberec, ututlat.


Každá z obětí si dlouho myslela, že je v tom sama, že se to stalo jen jí, že se o tom nesluší mluvit. A po léta nesla svoji bolest v osamění, tiše, s nalomenou psychikou. Až v posledních letech se stavidla otevřela a najednou se ukazuje, že tu je společenský problém, letitý a strukturální problém katolické církve, nikoli jen exces pár jedinců: pedofilie kněží.

Kněz zneužíval malé kluky, v sakristii, ve fotografické černé komoře, na skautských táborech. Zneužil jich desítky, zneužíval je dlouhá léta. Predátor. Měl nad nimi absolutní vládu, protože byl pro ně absolutní autoritou. Byly to děti a nerozuměly, co to jeho chování, ty jeho ruce v jejich slipech, to jeho funění znamená.

Byly vychovávané, že kněz je Bůh, slovo svaté, morálka, viděli, s jakou úctou se k němu chovají jejich rodiče, okolí, společnost. „Takový dobrý člověk“. A všechna ta jeho slova o lásce boží, milosrdenství, srdci Ježíšově, ta hlazení po hlavičkách. Navíc jim říkal, že o tom nesmějí nikomu ani muk, že to je jejich tajemství, mezi dítětem a knězem. Copak bylo pro ně myslitelné prozradit tajemství vynucené mužem v sutaně? Malé děti? Někteří byli zpočátku i pyšní, že si mezi jejich kamarády z katechismu vybral k důvěrnostem právě je, ten uctívaný člověk. Nejdřív jeho důvěrnosti brali jako křesťanskou lásku, vždyť jim to tak servíroval.

Zneužití dítěte knězem je to nejstrašnější

Zneužití dětí knězem je snad nejstrašnějším činem, co může být. Protože to je zneužití absolutní autoritou, u níž všichni, celý dětský i dospělý svět, předpokládají jen ty nejčistější úmysly a nikoho jej nenapadne z něčeho podezřívat. A pokud někdo něco vytušil či zahlédl, raději to vytěsnil, nechal si to pro sebe. O takových věcech je přece stydno mluvit.

Ti kluci to všichni odnesli psychicky, kněz jim způsobil trauma na celý život. Bez výjimky. Řeč je o sedmdesátých, osmdesátých letech, o pedofilii se tenkrát nemluvilo, ani to slovo skoro nikdo neznal. Chlapci o svých zážitcích nikomu neřekli, a pokud něco naznačili, rodiče tomu nechtěli rozumět. Neměli odvahu otevřít tabu a podívat se pravdě do očí.

Církev mlčí

Jako dospělí se někteří později obrátili na církevní hierarchii. Odehrávalo se to v církvi, nikoho nenapadlo jít s tím na policii, špinavé prádlo věřících se nepropírá mimo salony kurie. Zpočátku si mysleli, že biskup hned zasáhne, že tu jednu prašivou ovci vyloučí a potrestá. Jenže to se nestalo. Jako v tolika jiných místech a zemích, biskupství ty případy zametlo pod koberec. Oběti uslyšely hezká slova o lásce boží, o milosrdenství a odpuštění, a konec. Nebo dokonce o bolesti, kterou prý následně pociťoval kněz. Ne ovšem dítě, jeho oběť. A hlavně nechodit s tím na veřejnost, žádný skandál. Kněze maximálně přeložili do jiné diecéze. A tam zase pracoval s dětmi, vyučoval katechismus, vedl skauty. A pokračoval.

Ukázalo se, že to selhání nebylo selháním jednoho člověka, ale celé instituce. Že biskupové takové chování nepovažovali za trestné, že je nikdy nenahlásili policii. Že pokud vůbec nějak reagovali, tak jen přesuny uvnitř církve. Biskup nepožádal ani o zbavení kněžství dotyčného pedofila, nechal ho dál zneužívat děti a zároveň kázat slova o morálce a lásce boží, jimiž ohlupoval věřící. Hlavně žádný skandál.

Skutečný příběh z Lyonu jako film

Tohle všechno vypráví skvěle udělaný francouzský film „Chvála Bohu“ (Grâce à Dieu), natočený podle skutečných událostí z francouzského Lyonu. Pedofilní kněz i biskup tam figurují pod pravými jmény, autenticita je maximální. Příběh od začátku do konce jakoby psaný přes kopírák, identický s tolika jinými, v jiných zemích. Stejné se provalily v desítkách států, Austrálii, USA, Německu, Polsku. V Čechách.

Snad poprvé v dějinách katolické církve musel pod tlakem veřejnosti reagovat i papež a začít s některými kroky. Národní církevní hierarchie sice přitakávají a v některých zemích konají (Irsko, Německo), v jiných to jde ztěžka. A jakže v Čechách a na Moravě?

Ten film je o obětech, o traumatech, s nimiž kluci opakovaně zneužívaní knězem žilí léta, aniž by se odvážili o té hanbě a ponížení někomu říci. Kterým každému nějak zničil život. Je o reakci církve, která pod zástěrkou hladkých slov ta zneužívání léta přecházela mlčením. Jako by nevyřčeně počítala s tím, že kněží donucení k celibátu se holt takhle chovají, vedlejší ztráty, collateral damage, o tom se nemluví.

„Bohudík, že jsou ty činy už promlčeny,“ ujede ve filmu kardinálu Barbarinovi. Jenže nejen ve filmu, řekl to veřejně na tiskovce i skutečný kardinál Barbarin. Jak to bohudík? A co ta traumata a ponížení, která tu zůstala? Kardinála a jeho právníky hlavně zajímalo, že nebude proces a tudíž skandál.

Ten film zároveň ukazuje ozdravnou sílu, jakou má, když se oběť i po dlouhých letech vzchopí a začne mluvit. A hledat podobné případy, a najednou zjistí, že zdaleka nebyla sama, že ten člověk ničil i mnoho dalších. A o síle toho, když se lidé dají dohromady, když je podpoří justice a média.

Lyonský kardinál Barbarin, nejvyšší představitel francouzské církve, byl v březnu t.r. odsouzen k šesti měsícům podmíněně za to, že spravedlnosti neoznámil pedofilní chování kněze své diecéze, ač byl o něm opakovaně informován. „Nechápu, čím jsem se provinil,“ řekl u soudu. Pedofilní kněz Peyrat bude mít soud v pondělí. Výsledkem aktivizace obětí bylo i to, že pro sexuální delikty na dětech se ve Franci prodloužila promlčecí doba.

Česká hierarchie bagatelizuje

Ten film je velmi důležitý pro nás, tedy byl by, kdyby se u nás promítal. V Čechách a na Moravě se odnedávna dostávají na světlo identické případy. Zneužívání chlapců kněžími i klasická reakce církevní hierarchie: mlčení, inerce, hlavně ať nic nepronikne na veřejnost, nejdůležitější je fasáda, co se děje uvnitř, o tom jen šeptem. A soucit s dětmi? Oběti by potřebovaly chápající prostředí, kde by o své bolesti mohly po letech, už jako dospělí, mluvit. Jenže tomu, aby se vyjevila pravda, nepomáhá zpochybňování a zlehčování ze strany hierarchie.

Hlava české církve Duka: "Tohle je ve skutečnosti také trochu hysterie. Nejsou to jen duchovní. Není to jedno procento, ale pět promile.“ Hysterie pro toho, kdo něco podobného zažil nebo pro jeho rodiče, těžko. A jak kardinál dopředu ví, jakého procenta se to týká? Nikdo neví, kolik obětí zatím mlčí. Ve společnosti není příliš atmosféra na to, aby veřejně vystoupily, aby se dokonce pustily do nerovného zápasu s právníky instituce.

Nebo mluvčí jednoho českého biskupství à propos případu zneužití jako by opakoval kardinála z filmu: „Jestli to policie odložila, tak se na něj /kněze/ musí pohlížet jako na nevinného." Takže úleva, že nebude skandál? A to, že ke zneužívání docházelo, že tu stojí oběť?

K tomu všemu teď přišla česká církev s nepochopitelným nápadem moci podat trestní oznámení na neznámého pachatele bez souhlasu oběti zneužití a donutit ji tak vypovídat před policií.

Podle předsedy Spolku pro čistou církev Jana Rozka „biskupové a mnozí kněží se stále cítí jako carové a jednají s věřícími jako s nevolníky. Na oběti posílají trestní oznámení, ale kněze odsouzené civilním soudem za pohlavní zneužívání nezletilých klidně opět pustí k dětem.“

Film asi neuvidíte, jde v něm skutečně o něco

A ještě poznámka k filmu. Nejspíš ho neuvidíte. Promítal se jen jednou, v jednom kině, minulé úterý na festivalu francouzských filmů. Jsem přesvědčen, že ho žádný distributor do českých kin neuvede, tak jako neuvedl ani polský film „Kněží“ (Kler) na podobné téma. Ač zatřásl celým Polskem, kde ho během pár měsíců vidělo asi osm (!) milionů diváků. Ani jako jiný polský film na toto téma „Hlavně nikomu nic neříkej“ (Tylko nie mów nikomu).

Ani jako tolik filmů ze světa, které hýbou lidskými životy, které otevírají velká témata a zasahují do veřejné diskuse. V Čechách se nějak zavedlo, že do kina se chodí jen na zábavu s popcornem, buď thrillerovou nebo komediální, a tu a tam nějaký mainstreamový snímek v pár lepších kinech. Do politické a společenské debaty se u nás filmy nezatahují, takové se nedistribuují. Z českého pohledu neexistují. A v tomhle filmu nepadl jediný vtípek. V publiku se nikdo nesmál ani vteřinu.