Francie a ČR jako by reagovaly na virus opačným způsobem. Na začátku epidemie i dnes. Francie její začátek na jaře dobře nezvládla, měla vysoký počet úmrtí. Dnes se ale brání daleko víc než Čechy.

Kvůli koronaviru ve Francii dodnes zemřelo dvacet tisíc lidí v nemocnicích a deset tisíc v domovech pro seniory. Bylo to šokující, protože francouzské veřejné zdravotnictví je na vysoké úrovni. Sám jsem je zažil na vlastní kůži, svou kvalitou i dostupností pro veřejnost patří mezi světovou špičku.

V počáteční fázi se země potýkala s nečekaně dramatickým nárůstem hospitalizovaných, s nejasnostmi, jaká opatření přijmout, a jako všechny země, s nedostatkem ochranných pomůcek a ventilátorů.

Důvodů bylo několik. Prvním bylo, že v době, kdy se o koronaviru ještě nic nevědělo, se do Francie brutálně dostal přes celosvětové evangelikánské shromáždění v Mulhouse, kde se několik dní setkávaly, objímaly, líbaly a společně jedly tisíce osob. A ty virus bleskově roznesly po velké části země. Proto měla Francie tolik nemocných hlavně na východě u německé hranice, proto odtamtud tehdy Německo přijalo desítky postižených, kteří potřebovali umělé dýchaní (a my přes jistý humbuk ze strany premiéra nepřijali žádného).

Francie tak platila daň za to, že je globální velkou zemí (téměř sedmkrát lidnatější než ČR), kam se sjíždějí a kudy projíždějí z nejrůznějších důvodů lidé z celého světa.

Dalším důvodem bylo, že úřady koronavirus zpočátku nedocenily, dlouho ho nebraly jako alarmující. V době, kdy u nás byly roušky povinné, se tam mezi odborníky stále debatovalo, zda jsou k něčemu dobré. Omezit v něčem Francouze je vždy politicky citlivá záležitost. Ani v nejtěžších chvílích tam nikoho nenapadlo, že by stát Francouzům zavřel hranice a zakázal jim vyjet, jako to udělala česká vláda. Názor na roušky se tam ale od té doby radikálně změnil, dnes je prosazuje prezident Macron i všechny veřejné instituce, a vidíte je tam dnes na veřejnosti daleko víc, než u nás. Důvodem byl i jiný vztah k nemocem než máme my, kdy s menší teplotou a rýmou se neleží v posteli, francouzské děti s nimi chodí do školy a díky lékům se z toho po pár dnech uzdraví.

Likvidace nemocničních lůžek

Jak je možné, že francouzské zdravotnictví, obecně velmi dobře organizované, nezvládalo ten vysoký počet nemocných? Důvodem je i neoliberální politika posledních let a výrazné šetření, kdy se zavíraly menší nemocnice a likvidovala lůžka s ideou, že pacient má trávit v nemocnici co nejkratší dobu a co nejdřív se postavit na nohy a rehabilitovat. Při běžné hladině nemocí to asi není špatný nápad, ale je fatální pro případ epidemie tohoto typu. Najednou se ukázalo, že Francie měla na počátku epidemie jen 5 tisíc lůžek s ventilátory, kdežto Německo, které s likvidací nemocničních lůžek neexperimentovalo, jich mělo 28 tisíc (a v důsledku také méně úmrtí).

Důležitým faktorem je také skutečnost, že Francouzi se dožívají delšího věku než Češi, že tam je v domovech důchodců hodně lidí nad devadesát let let, tedy velmi zranitelných. 95 procent zemřelých byli ve francii lidé starší 65 let.

Další příčinou počátečního tápání a nejasností při zvládání koronaviru byla skutečnost, že před pár lety Francie čelila hrozbě velké epidemie SARS, která měla přijít z Číny. Tehdejší ministryně zdravotnictví v Sarkozyho vládě Roselyne Bachelot nakoupila preventivně miliony roušek a vakcín, SARS do Evropy ale nedorazil a ministryně byla osočena, že mrhá veřejnými penězi a je v rukou farmaceutických gigantů. Pomůcky zestárly, pozdější vláda se zbavila asi dvou miliard roušek a nikdo se neměl k tomu je nahradit a připravovat se na další hypotetickou pandemii. V počátcích koronaviru, kdy přicházely poplašné zprávy z Číny, tam navíc Francie poslala milióny roušek jako humanitární pomoc.

Tohle všechno vedlo k tomu, že Francie byla v prvních týdnech zaskočena a vláda lavírovala. Rychle se šířící výskyt způsobil, že na rozdíl od nás tam veřejnost dostala s virem hmatatelnou zkušenost a opodstatněný strach. Kdekdo tam zná někoho, kdo koronavirus měl, kdo měl ošklivé příznaky a byl hospitalizován, nebo dokonce kdo zemřel. Proto vláda později nařídila drastická omezení: lidé směli vycházet jen na hodinu denně, do okruhu max. 1km, ledaže měli k delší cestě důvod. Francie sháněla roušky všude po světě, jako každý hlavně v Číně. A udělala tam obdobnou zkušenost jako Praha: že některé zásilky byly nevhodné, nefunkční nebo prošlé. Země měla zpočátku málo testů, testovali se přednostně jen lidé s těžšími příznaky, daleko méně než dnes.

Země se nechvalně proslavila díky extravagantnímu, provokujícímu imunologovi prof. Didier Raoultovi. Televizní obrazovky zaplnil s tím, že na covid-19 stačí antimalarikum hydroxychloroquin, informaci převzala média celého světa, uvěřily mu milióny, jeho slova se ale nepotvrdila.

Přes všechny potíže s epidemií ale Francie mluvila jedním hlasem, prezident, premiér i ministr zdravotnictví vysílali veřejnosti stejné signály.

Opatrně s mezinárodními srovnáními

Z českého pohledu vypadají francouzská čísla hrozivě. Oficiálně udávané počty nakažených jsou ovšem velmi relativní. Na počátku byl všude na kontinentě velký nedostatek testů, nakažených zřejmě bylo daleko víc, než říkaly statistiky, spousta lidí se nemohla nechat otestovat. Podle deníku Le Monde se v době největší epidemie ve Francii zmiňovalo sedm tisíc případů nákazy denně, ačkoli fakticky jich bylo zřejmě spíš sto tisíc (provádělo se 20.000 testů denně). Dnes se tam denně testuje 90.000 osob a z nich vychází pět tisíc nakažených.

Teď na konci léta se zdá, že se francouzská vláda a společnost poučily a postupují systematicky a organizovaně. Obyvatelstvo se tam chová daleko uvědoměleji než v Čechách, chrání se. S letním uvolněním tam počty nakažených rostou, jako všude v Evropě, teď hlavně mezi mladšími. Celková čísla ale zastírají nuancovanou skutečnost: nemocných nepřibývá všude po Francii, ale jen v některých regionech, v největších městech Paříži a v Marseille, kde je hustota a promiskuita obyvatel největší.

Velká Paříž má sedm milionů obyvatel, tedy dvě třetiny celé ČR, žijí tam ale na ploše desetkrát menší.

Všude dnes dodržují odstupy a roušky

Po několika týdnech pobytu ve Francii mám dojem, že země pochopila, že koronavirus tu je a bude, a že bude třeba s ním žít. To znamená žít s ním inteligentně, brzdit ho a izolovat, ale nezastavit život ani ekonomiku. Reagovat na něj lokálně a cíleně, inteligentně. Že nejvíc bude záležet na chování jednotlivců, nakolik budou brát ohledy vůči ostatním a budou vynalézaví ve svém chování. Proto vláda vsadila na rozum jednotlivců, na vysvětlování a osvětu.

Praktické dopady jsou tam teď vidět na každém kroku: minimální vzdálenost společenského odstupu, gel na mytí rukou, všudypřítomné roušky. V Paříži jsou dnes roušky povinné kdekoli na ulici, v obchodech, v restauracích.

Vláda v létě nechtěla blokovat turismus (Francie je nejnavštěvovanější zemí světa, víc než třeba Čína, ročně tam přijede sto milionů turistů). Restaurace a kavárny běžely naplno (na zahrádkách, uvnitř se neobsluhovalo), hotely byly plné, všechna muzea otevřená, konaly se koncerty, menší festivaly.

Všechno běželo, ale důmyslně, při zachování velké opatrnosti. Všude společenský odstup: na koncertech bylo každé třetí sedadlo zablokované a po jeho skončení pořadatelé řídili odchod publika řadu po řadě, v každé samoobsluze a větším obchodě byly na zemi pruhy a lidé je dodržovali, do menších obchodů se smělo jen jednotlivě a lidé čekali ve frontě venku v odstupech, do větších obchodů směl jen omezený počet najednou.

Ve všech obchodech byly u vchodu nádoby s dezinfekcí, prodavačky dbaly, aby ji použil každý nový klient. V některých restauracích zrušili jídelní lístky, aby je lidé neohmatávali, na stolech byly jen QR kódy, které si člověk stáhl do mobilu a tam si přečetl veškerou nabídku. V obchodu s oblečením brala prodavačka dozadu okamžitě všechny šaty, které si klientky vyzkoušely a nekoupily, a přístrojem podobným vysavači je horkou párou dezinfikovala.

Všechny prodavačky, všichni číšníci, všichni na úřadech, v institucích, v pokladnách, měli roušky nebo dokonce ochranné štíty. Seděli jsme třeba večer na zahrádce restaurace a povídali si s číšnicí, a ona si na chvíli sňala roušku, abychom si líp rozuměli. Naneštěstí šli kolem zrovna policisté a okamžitě si ji prstem přivolali a pět minut jí dělali kázání, že musí mít roušku přes nos a ústa. Žádná pokuta, „byli na mě milí,“ řekla nám potom, „vysvětlovali a přesvědčovali“. V Chagallově muzeu stačilo, že jsem si roušku nechal jen přes pusu a hlídač mě už běžel napomenout, že ji musím mít i přes nos.

Jak bude vypadat ve Francii podzim si nikdo netroufne předvídat. U velké části francouzského obyvatelstva ale panuje přesvědčení, že je třeba s covidem počítat a bránit se mu, restriktivní opatření vlády schvalují. Co se jí vyčítá, je, že nezareagovala dřív a restrikce nezavedla přísněji. Konat demonstrace proti rouškám zatím nikoho nenapadlo. 1.září začala normálně škola, ze 60.000 existujících škol jich vláda zavřela v kontinentální Francii kvůli covidu pouhých deset.

Česká populace už zapomněla?

V tomhle kontextu byl návrat koncem srpna do České republiky překvapivý. Jako by po prvním období důsledného dodržování opatření virus zmizel a nikoho už nezajímá. Roušky zmizely, neměli je ani prodavači v obchodech, personál v samoobsluze, na trzích, holičky, nikdo. V tramvají jsem byl jediný, kdo si ji nasadil. Odstup taky nikdo nedodržoval. Paní v pekárně, prodavač v řeznictví neměli dokonce ani rukavice, na potraviny sahali přímo rukama. Jako by virus dostal zelenou.

Článek vyšel v nepatrně pozměněné podobě i v Deníku referendum