Když jsem nejvíce frustrovaný, zvednu v ruce nad hlavu kámen a pozoruji ho. Každá věc má své vnější a vnitřní znaky. Vnější pocházejí ze vztahů. Znám například vztahy kamene s naší Zemí nebo s mýma očima. Co se stane, když kámen pustím nebo jakou má barvu. Když se zeptám na vnitřní, co hmota kamene skutečně je, nevím nic. Bez ohledu na znalosti o atomech a jejich jádrech.

Zajímá mě, co kámen skutečně je bez závislosti na jeho vnějších vztazích, na jeho pádu nebo barvě. Teorie systémů pojem pozorovatelnosti zná. U systémů s určitými vlastnostmi lze z měření vnějších znaků dopočítat úplný vnitřní stav. Na druhé straně, čísla ani body žádná vnitřní jádra nemají. Ze vztahů s ostatními čísly nebo body plynou všechny jejich vlastnosti.

Zvedám jediný kámen velký jako polovina dlaně a přitom je zjevné, že stejný vnější vztah s naší Zemí bude mít jakýkoliv kámen. Podobně vím, že pro součet dvou celých čísel platí tzv. komutativita: 24+57=57+24. Komutativita se týká součtu jakýchkoliv dvou celých čísel, tedy i tak velkých, která bych celý rok sčítal a další rok prováděl součet v opačném pořadí nebo která bych za celý svůj život nezapsal.

Je možné, že hmotu kamene v ruce nade mnou nevysvětluje nic jiného než vnější vztahy. Lze přece použít libovolný kámen nebo sčítat libovolná čísla a překrývat je jinými. Připouštím tak i vztahy, které nebudu moci ověřit pozorováním. Je potom možné, že mé vědomí určují pouze vnější znaky? Pozorovatelné vnější vztahy? Není cennější, že jsem si vědom kamene nade mnou než to, že mám vědomí?

Poslední otázka mě z frustrace vyvléká. Odpověď na ni v jazyce vnějších vztahů neznám. Proto zřejmě nevím, co hmota kamene skutečně je. Pozorování hmoty kamene však poskytuje vnitřní stabilitu, když se vnější vztahy otřesou. A tu mi dovolte o víkendu popřát.