Řídit a vést. Antonín Staněk jako rytíř smutné postavy
Časopis Týden včera přinesl rozhovor s ministrem kultury Antonínem Staňkem. Je plytký, jak už rozhovory s politiky současné ČSSD bývají, a krotký tak, jak jen mohou být Soukupovy noviny vůči Zemanově vládě. Nic, co by stálo za komentář. Kdyby ovšem Antonín Staněk neměl nutkavou potřebu navážet se do Daniela Hermana.
Už z perexu se čtenář dozví, že "zatímco on ho (ministerstvo) skutečně vede, jeho předchůdce Daniel Herman ho řídil na autopilota". Odmyslíme-li drobný detail, že Daniel Herman nebyl Staňkovým předchůdcem (tím byl Ilja Šmíd za ANO), je přirovnání k řízení na autopilota právě z úst Antonína Staňka přinejmenším úsměvné. Nechceme-li natvrdo říct, že je trapné.
Někdejší primátor Olomouce, kam má dodnes řadu vazeb, hodnotí působení Daniela Hermana v rámci odpovědi na otázku, jak chce dosáhnout toho, aby byl výrazně více vidět. Staněk uvádí, že tento úkol začal naplňovat tím, že nekandidoval na místopředsedu ČSSD. OK, každý máme své strategie. Jako další kroky vyjmenovává: kvalitně pracovat, předkládat dobré zákony a správně řídit ministerstvo. To mi po více než devíti měsících ve funkci hlavy resortu přijde jako dobré předsevzetí. Změna je život.
Nevyžádaně (jak komentují dokonce redaktoři Týdne) pak poskytuje také audit činnosti Ministerstva kultury před svým nástupem. Začíná obhajobou Ilji Šmída, jenž byl ve funkci krátce (což znamená jen o tři měsíce méně, než je teď Staněk sám), která je mu odrazovým můstkem ke kritice Daniela Hermana. Počítám (a Staněk jistě taky), že za to od Miloše dostane růžový pochvalný lísteček. Zde zaznívá ona věta, která bude jednou citována v nějakých hodně veselých estrádách: „Ale z těch několika let, po která vedl ministerstvo lidovec Daniel Herman, mám pocit, že ho řídil autopilotem. Já ministerstvo řídím skutečně a řeším problémy české kultury.”
Samozřejmě, že když jste v situaci, kdy média bez obalu spekulují o možnosti Vašeho odvolání (i když se mu v první vlně vyhnete, a nedostane tím pádem voucher na výlet do Číny), zkusíte prostě všechno. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Na to, aby nedělali věci zoufalecké, by měli mít poradce, ředitele kabinetu a tiskovou mluvčí, která ty nejhorší bláboly v rozhovorech proškrtá.
Antonín Staněk zjevně nikoho takového nemá. Jen proto může přezíravě hodnotit muže, který vydržel v křesle ministra kultury celé čtyři roky, což se devíti jeho předchůdcům nepovedlo. Muže, jehož si bude tato země pamatovat jako toho, kdo dokázal statečně a nepopulisticky dotáhnout výkup vepřína v Letech, kde stál romský koncentrační tábor. Muže, který získal pro resort rekordních 0,96 % státního rozpočtu. Který stabilizoval a saturoval český film a zajistil důstojné filmové pobídky pro zahraniční štáby. Který cíleně a s rozmyslem rozšířil seznam národních kulturních památek. Může, který bez ohledu na vzteklé dupání Číny a Zemana přijal na Ministerstvu kultury tibetského dalajlámu. Antonín Staněk zatím stihl pokřtít Grebeníčkovi knihu o zvrácenosti církevních restitucí.
Na závěr tohohle přehledu absurdit dovolte osobní vzpomínku. Tři roky jsem byl zaměstnancem Hermanova kabinetu, konkrétně jeho tiskového oddělení, a jako takový jsem mohl nahlížet do ministrova kalendáře. Měl jsem tedy poměrně slušný přehled o jeho denním programu. S touto zkušeností mohu prohlásit, že Daniel Herman se trvale scházel se všemi složkami ministerstva a přímo řízených organizací, v jejichž gesci byla klíčová rozhodnutí, byl do problémů zasvěcován, každou závažnější věcnou agendu si přál konzultovat či alespoň reportovat, velmi zodpovědně se seznamoval s procesy, argumenty, veškerou problematikou. Nikdy nebyl jen kladečem věnců a přestřihovačem pásek. Díky svému širokému rozhledu a znalosti kulturního kontextu, včetně mezinárodního, ministerstvo skutečně vedl, jak freudovsky řekl Antonín Staněk (a jak to o sobě nikdy nepoužil). Vedl ho, jako může vést jen ten, kdo možná neřídí všechny dílčí kroky, ale zná cíl. Odněkud někam. Antonín Staněk ho řídí jako manager. Ten, který ovládá manéž, jak slyšíme v etymologii toho slova. Mistr cirkusu. Tak hodně štěstí, pane ministře.
Už z perexu se čtenář dozví, že "zatímco on ho (ministerstvo) skutečně vede, jeho předchůdce Daniel Herman ho řídil na autopilota". Odmyslíme-li drobný detail, že Daniel Herman nebyl Staňkovým předchůdcem (tím byl Ilja Šmíd za ANO), je přirovnání k řízení na autopilota právě z úst Antonína Staňka přinejmenším úsměvné. Nechceme-li natvrdo říct, že je trapné.
Někdejší primátor Olomouce, kam má dodnes řadu vazeb, hodnotí působení Daniela Hermana v rámci odpovědi na otázku, jak chce dosáhnout toho, aby byl výrazně více vidět. Staněk uvádí, že tento úkol začal naplňovat tím, že nekandidoval na místopředsedu ČSSD. OK, každý máme své strategie. Jako další kroky vyjmenovává: kvalitně pracovat, předkládat dobré zákony a správně řídit ministerstvo. To mi po více než devíti měsících ve funkci hlavy resortu přijde jako dobré předsevzetí. Změna je život.
Nevyžádaně (jak komentují dokonce redaktoři Týdne) pak poskytuje také audit činnosti Ministerstva kultury před svým nástupem. Začíná obhajobou Ilji Šmída, jenž byl ve funkci krátce (což znamená jen o tři měsíce méně, než je teď Staněk sám), která je mu odrazovým můstkem ke kritice Daniela Hermana. Počítám (a Staněk jistě taky), že za to od Miloše dostane růžový pochvalný lísteček. Zde zaznívá ona věta, která bude jednou citována v nějakých hodně veselých estrádách: „Ale z těch několika let, po která vedl ministerstvo lidovec Daniel Herman, mám pocit, že ho řídil autopilotem. Já ministerstvo řídím skutečně a řeším problémy české kultury.”
Samozřejmě, že když jste v situaci, kdy média bez obalu spekulují o možnosti Vašeho odvolání (i když se mu v první vlně vyhnete, a nedostane tím pádem voucher na výlet do Číny), zkusíte prostě všechno. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Na to, aby nedělali věci zoufalecké, by měli mít poradce, ředitele kabinetu a tiskovou mluvčí, která ty nejhorší bláboly v rozhovorech proškrtá.
Antonín Staněk zjevně nikoho takového nemá. Jen proto může přezíravě hodnotit muže, který vydržel v křesle ministra kultury celé čtyři roky, což se devíti jeho předchůdcům nepovedlo. Muže, jehož si bude tato země pamatovat jako toho, kdo dokázal statečně a nepopulisticky dotáhnout výkup vepřína v Letech, kde stál romský koncentrační tábor. Muže, který získal pro resort rekordních 0,96 % státního rozpočtu. Který stabilizoval a saturoval český film a zajistil důstojné filmové pobídky pro zahraniční štáby. Který cíleně a s rozmyslem rozšířil seznam národních kulturních památek. Může, který bez ohledu na vzteklé dupání Číny a Zemana přijal na Ministerstvu kultury tibetského dalajlámu. Antonín Staněk zatím stihl pokřtít Grebeníčkovi knihu o zvrácenosti církevních restitucí.
Na závěr tohohle přehledu absurdit dovolte osobní vzpomínku. Tři roky jsem byl zaměstnancem Hermanova kabinetu, konkrétně jeho tiskového oddělení, a jako takový jsem mohl nahlížet do ministrova kalendáře. Měl jsem tedy poměrně slušný přehled o jeho denním programu. S touto zkušeností mohu prohlásit, že Daniel Herman se trvale scházel se všemi složkami ministerstva a přímo řízených organizací, v jejichž gesci byla klíčová rozhodnutí, byl do problémů zasvěcován, každou závažnější věcnou agendu si přál konzultovat či alespoň reportovat, velmi zodpovědně se seznamoval s procesy, argumenty, veškerou problematikou. Nikdy nebyl jen kladečem věnců a přestřihovačem pásek. Díky svému širokému rozhledu a znalosti kulturního kontextu, včetně mezinárodního, ministerstvo skutečně vedl, jak freudovsky řekl Antonín Staněk (a jak to o sobě nikdy nepoužil). Vedl ho, jako může vést jen ten, kdo možná neřídí všechny dílčí kroky, ale zná cíl. Odněkud někam. Antonín Staněk ho řídí jako manager. Ten, který ovládá manéž, jak slyšíme v etymologii toho slova. Mistr cirkusu. Tak hodně štěstí, pane ministře.