Ašský výběžek nepatří mezi top ten prázdninových destinací. Pokud tenhle kraj už někoho zláká k návštěvě, zvolí obvykle vyhlášené západočeské lázně. Znalecky zkoumá secesní architekturu, která mu popravdě připadá trochu cukrářská, a s okázalým pobavením pozoruje lázeňáky srkající minerálku. S duchem západních Čech se spolehlivě mine.

Skutečné západní Čechy jsou totiž především kraj, z kterého všichni už osmdesát let jenom odcházejí. V osmatřicátém Češi. Dlouhé kolony žebřiňáků naložených truhlami a peřinami, táhnoucí se do vnitrozemí za uštěpačných poznámek i nenávistného pokřiku sudetských Němců. Opuštěná pole, domy, opuštěné hřbitovy.

O sedm let později Němci. Stejné kolony, jen bez žebřiňáků – obvykle si směli vzít 50 kg majetku. Občas střílení či věšení bez soudu, občas bestiálně vraždění ve skupinách, ženy a děti nevyjímaje. Opuštěná pole, domy, opuštěné hroby. Na pietně upraveném hřbitově u zaniklé vsi Újezd, někdejší nejzápadnější obce republiky, jich několik zůstalo. Prorůstají jimi nejen tráva a keře, ale také stromy, staré už 70 let. Vyrůstají přímo z obdélníků hrobů; musí kořenit v hrudnících těch, kterých už se odsun netýkal. Ti, kteří přišli v rámci poválečného osidlování, tu neměli kořeny ani tak hluboké jako jednoletá fazole.

V padesátých letech odcházeli znovu Češi. Vzít si směli všechno, co chtěli, ale na vysídlení dalších obcí, které při budování železné opony spadly do hraničního pásma, to nic nezměnilo. Opuštěné zahrady, domy a hroby. Zadrátovaná země. Zase se tu střílelo, tentokrát Češi do Čechů. Zase se tu umíralo. Pořád dokola.

Po roce 1989 a po pádu železné opony se nejprve vrátili Češi. Strašně se báli, aby se nevrátili i Němci, a sousloví Benešovy dekrety bylo v médiích skloňováno častěji než národné špecifiká. Češi v pohraničí ale velmi brzy zjistili, že pokud se Němci začnou vracet alespoň na skok, můžete to kraji hodně pomoci. V Ašském výběžku brzy vyrostly noční kluby, kam si lační Germáni zajížděli na skok. Postupně je doplnily i penziony a další ubytovací zařízení s hrdými názvy parkhotel nebo resort, kam měli jezdit manažeři na školení obchodních dovedností a nadnárodní firmy na teambuilding. Chvíli se to dařilo, kraj trojího vyhnání lákal dráždivým pachem zaschlé krve. I ta ale časem vyčpěla.

Nějak to prostě nevyšlo, nějak se to celé nepovedlo a všichni odešli. Němci, co už neměli na další skoky náladu, manažeři a projekťáci, vyškolení, týmově propojení a vším tím mládím a energií už trochu unavení. Po nich i čeští hoteliéři, někteří za jiným byznysem, další do zaměstnání a jiní se po čase dočkali amnestie v některé z věznic.

Ty pomníky naděje v kraji ale pořád stojí, protože koupit je nikdo nechtěl a bourat je bylo dražší, než je opustit. Terasami resortů prorůstají náletové břízy a další divoce bující vegetace, která je dřív nebo později sežere, jako pozřela celé německé vesnice a jako trpělivě požírá rozpadlé bordýlky s hrdými názvy Titanus a velkými neonovými srdci na střechách, která tu v devadesátkách svítila do noci.

V prázdných, vyrabovaných kostelích, kam nikdo nechodí, pořádají idealisté výstavy fotografií, na kterých jsou prázdné vyrabované kostely, kam nikdo nechodí. Občas se u větší silnice udrží nějaká hospoda s třemi pokoji v podkroví, kde stojí jídlo tři sta korun a pivo padesát. Podnik je živ výhradně z projíždějících Němců, kteří takové ceny bez remcání akceptují. Místní mají další otevřenou hospodu 7 kilometrů daleko. Jednou dvakrát do měsíce si sem tedy zajdou na dvě piva, jinak sedí na dvoře a pijí desítku z lahve.

Ani na německé straně to není o moc lepší; hospody otvírají ve čtvrtek a zavírají v neděli. Na turistických „stezkách přátelství“, zaplacených z nadšeneckých česko-německých fondů či z peněz EU, nepotkáte ani uprostřed léta nikoho dlouhé hodiny. Na jednu takovou vede „Most Evropy“. Jde o tři metry dlouho dřevěnou lávku a pro velké ideje a plány na vzkříšení našeho západního pohraničí je to ta nejlepší metafora.

Chalupa ve vsi, kde jsme tohle léto strávili týden dovolené, je obklopená jen pastvinami, přes které se dá dojít k lesu. Nejsou tu žádné značené turistické stezky, vyhlídky, nic takového. Jen účelové komunikace pro zemědělskou techniku a hospodářská zvířata, lemovaná remízky, u nichž se válejí obaly od kondomů. Ani tomuhle kraji se tedy zjevně nevyhýbá láska. A kde je láska, tam je Bůh. Třeba i tenhle kout nakonec zažije svoje zmrtvýchvstání.