Nemají se tu recyklovat staré články psané pro jiná média a já to taky nehodlám dlouhodobě dělat. Ale tenhle archivní sem ještě dám a budu spoléhat na shovívavost administrátorů z Aktuálně a na shovívavost Vás čtenářů. Webový magazín, kde to vyšlo, je komplet smazaný a já už bych ten text nikde neměl. A za měsíc jedu do Třeboně. Díky, že to chápete.

Hodně lidí si myslí, že Třeboň je město v jižních Čechách. Viděli ho nakreslené na mapě a jejich navigace jim namlouvá, že je tam může dovést. Není divu, že mnozí takové představě uvěří. Je to přitom jeden z nejabsurdnějších omylů.

Ve skutečnosti ale těm lidem rozumím. Když jsem byl malý, maminka mi často říkala, co mám nebo nemám dělat, až půjdu do společnosti. Nedloubat se v nose. Nepít limonádu přímo z láhve. Necpat se do dveří, doku nevyjdou ti, kdo jsou uvnitř. Mně na celé té edukaci ovšem nejvíc zajímalo, kde to je. Ta „společnost“. Je to v našem městě? Nebo v okresním? Nebo je to až v Praze? Musí tam každý, třeba jako na očkování nebo do prvomájového průvodu? Rok, možná dva jsem žil v téhle osobní miskoncepci, že společnost je nějaké konkrétní místo, kam se dá jít. Tak jako si lidí myslí, že se mohou sebrat a odjet do Třeboně.

Pokud to udělají skutečně takhle, dokonale s tím místem minou. Projedou kolem cedule označující začátek obce a po čase projedou kolem jiné, která ohlásí její konec. Nic víc se nestane.

Třeboň je totiž v jiném prostoru; vstoupit se do něj dá jen skrze zkušenost nekonečného okouzlení. Než se tam vydáte, doporučuji chodit často k venkovským rybníčkům situovaným někde za vsí, na nichž se kolébá hejno kachen. Nechat se tím obrazem prostoupit, uvěřit, že tohle je rybník. A potom přijet na hráz Světa, po níž vede jeden z hlavních silničních tahů Třeboní. Zalknout se to obrovskou vodní masou, která neleží někde za městem, ale která je jeho bezprostřední součástí. Ten úžas, ten mráz na předloktích. Jen tak se tam dá vstoupit.

Musíte si taky načíst nějaké třeboňské autory. Určitě Františka Heřmánka. Přeceňovaný román Racek se vrací, který dokonce svírá socha na jeho náhrobku, ani neotvírejte. Rovnou si přečtěte pseudorenesanční soubor třinácti příběhů z doby posledních Rožmberků. V hospodě Na Daskabátě, daleko za městskými hradbami, si je vypráví několik životní ztroskotanců. Prvorepublikový sociální dekameron. Rozhodně nejlepší věc, co Heřmánek napsal.

A teď bacha: Do té putyky pak musíte jít! Musíte, jinak jste to četli nadarmo. Doteď na tom místě existuje, doteď je to hospoda pro ty obyčejné. Na jídelníčku tu nemají směs mlíčí a jiker ani kapří hranolky, které nabízejí po celé Třeboni, ale pivo a slané tyčinky. Klasické a tlusté. Chodí sem téměř výhradně místní, dělňasové, kteří na kohokoli cizího nevraživě zahlížejí. Servírka před vás beze slova postaví pivo, chlapi od sousedních stolů se podívají, jak se prvně napijete. Musíte tu sedět jako na trní, mít z nich trochu strach a současně je všechny nekonečně milovat, protože oni nejsou ti, kteří pijí na Daskabátě. Oni jsou Daskabát.

Pak se vypotácíte do slunce a za deset minut jste v lázních: Kloboučky, kufry na kolečkách, bílé plátěné kalhoty. Jako byste překročili hranici času.

Druhou knihu, kterou si potřebujete přečíst, jsou Zelené pastely Anny Seldmayerové. Jsou to vzpomínky na její dětství prožité na samotě zvané Holickovna tři kilometry za Třeboní. Teď se to tam jmenuje Holičky a vy tam musíte jít. Musíte si projít tu nekonečnou trasu lesem z Třeboně, kterou osmiletá Anička cestou do školy a zpátky absolvovala od podzimu do časného léta dvakrát denně šest dní v týdnu. Šlapat dlouhou, na obzoru se ztrácejí cestou rovnou jako pravítko, která Vám celou tu úmornou dálku ukáže. Až se za hodinu a půl vrátíte, skočte na hřbitov položit luční kytku a její hrob.

Musíte pěšky obejít Svět. Vidět Schwarzenberskou hrobku. Oba zámecké okruhy. Musíte jít na prohlídku pivovaru; na terase se po ní musíte v parném slunci trochu opít regentem. Musíte jíst všechna ta rybí jídla, která Vám nabídnou jen tady: Kapří hranolky, kapří tatarák, grundle. Celý týden, až vám málem narostou žábry. Aspoň jednou si dát rašelinnou koupel. Vidět jak krvavě rudé slunce spadne do Světa. Koupit svíčku a večer ji zapálit v lucerně u sochy Jana Nepomuckého na můstku před Novohradskou bránou. To všechno musíte. Jinak jste sem jeli zbytečně.

Psáno pro suri-nam.cz