Poštěstilo se mi dostat na týden do Pekingu. Hlavním důvodem je účast na mezinárodní konferenci občanské společnosti z Asie a Evropy. Doufám, že mě podrží internetové spojení, abych se se čtenáři aktualne.cz mohl podělit o své bezprostřední dojmy a poznatky – dnes o vzdělání, internetu a demokracii uvnitř strany.

Destihodinový let z Paříže s krátkou nocí není žádný med. Ale hned první den je mi odměnou svítání nad vnitřním Mongolskem a velmi zajímavý rozhovor se sousedem v řadě. Není nad to, zeptat se na Čínu nad Čínou přímo Číňana.

Říkejme mu třeba Xi. Je mladým elektroinženýrem, který se vrací do Číny na dovolenou. Studoval v Pekingu a pak ve Švédsku (školné je zadarmo a hodně výuky je v angličtině), teď pracuje v Eindhovenu. Neměl příliš problém sehnat práci: „V Evropě všichni studují byznys, práva nebo sociální vědy, ale máte málo inženýrů“, říká.

Výhledy z letadla za dobré viditelnosti jsou neopakovatelným zážitkem. Každá krajina má své kouzlo při přechodu dne a noci, natož poušť z desetikilometrové výšky. Vidíme písek, prolákliny a vrcholky skal, solná jezera. Stovky kilometrů pustiny, hnědé, kamenné pustiny. Občas se ukáže prašná silnice.

Čínské školství však zaprášeným socialismem už moc nezavání. Za školy se platí hned od prvního stupně až po univerzitu, a ne málo. Od zavedení školného se podle Xiho zdesetinásobil počet absolventů. Do té míry, že je jich dnes na trhu práce příliš. Nelíbí se mu, že klesá kvalita vzdělání i nástupní mzda. Řada studentů tak začíná odcházet rovnou na zahraniční školy. Nejsou o moc dražší, ale nabízí vyšší kvalitu a lepší uplatnění. Uznává však, že i když absolventi nemohou hned najít práci, je lepší mít populaci vzdělanou spíše více než méně.

A pak zničehonic uprostřed té pustiny stojí asi tucet bílých větrníků. Na mysl mi vytane otázka: připravuje se Čína na post-Kjótský protokol? Takřka permanentí smog nad Pekingem o tom příliš nesvědčí. Dozvědět se více o postoji Číňanů ke klimatické změně je však jedním z cílů mé účasti na konferenci.

Ekologii berou vážně. Xi tvrdí, že navzdory nepřílíš zdravému životnímu prostředí jsou Číňané se situací v zemi i s jejím vedením víceméně spokojeni. Hru na komunismus prý naopak příliš vážně neberou. Mají důvěru v nejvyšší komunistické vedení, že zvládne řešit velké problémy, které velkou zemi nezbytně provázejí. Potvrzuje, že lidská práva a demokracii si Číňané vykládají dost po svém. Shi přidává zajímavou koncepci čtyř generací historického vývoje nejužšího vedení ÚVKSČ.

První generace byl Mao. Rozhodoval sám a špatně. Druhá generace byl Teng-siao Pching. Rozhodoval mnohem líp (započal současné reformy), ale pořád sám. Třetí generaci představuje Jang-tse Min, který přenesl rozhodování do nejužšího grémia. Dnes má Čína čtvrtou generaci, která ještě více prohloubila dělbu moci (jakousi „demokracii“) ve špičce strany (kromě generálního tajemníka se stává silným hráčem i předseda vlády), spolupráci a mocenskou rovnováhu. Každý z desetí členů nejvyššího vedení reprezentuje jiné podnikatelské zájmy, takže prý dochází k opravdovým bojům. Ukázkou dobré týmové spolupráce podle Shia byla dělba úkolů mezi premiérem a generálním tajemníkem KS Číny při nedávném zemětřesení.

Pak se postupně objevují vesničky. V každé několik desítek obydlí, která shora vypadají jako čtverečky ze sirek. Na pár kilometrech se jich zdá být několik, propojených prašnými cestami. Pak zase dlouho nic. Najednou kapitán neodolatelnou angličtinou s francouzským přízvukem ohlásí turbulence. Dole to vypadá na zvířený písek, pak se opět na krátkou chvíli vyjasní, aby krajinu postupně zakryly cáry mraků.

Ano, zvládnutí turbulencí - krizových situací, jako jsou zemětřesení, finanční krize, ekologické problémy či skandály s toxickým mlékem, se zdají být hlavním měřítkem populace pro hodnocení čínského vedení. A samozřejmě dostatek práce pro maximum obyvatelstva, těžko představitelný bez dvouciferného růstu. V Číně mají strach, velký strach z finanční krize. Stabilita, stabilita a prosperita!

U nás je krátce po půlnoci. Tady vychází slunce. Letadlo se stáčí na východ, přímo proti oslnivé záři. Hory se začínají zvedat, ale přibývá infrastruktura. Ukazují se první asfaltové vozovky, větší sídla. Domky už mají pořádné střechy. Ze silnic se stávají dálnice a přibývá na nich aut a pruhů.

Komunikace! Klíčovým faktorem demokracie je internet, praví Xi. A co cenzura?, opáčím. Zvenku je prý docela účinná, i tak ale zůstává řada zahraničních médií v čínštině, které jsou převážně provládní (tudíž necenzurované), ale sem tam otisknou zajímavé odlišnosti. Nicméně hlavní zbraní demokratizace je komunikace uvnitř mezi občany. Chaty se cenzurovat nedají. Střední třída, kolem 300 mil lidí, si velmi rychle zvyká na internet, mladí už na televizi ani moc nekoukají. Chápavě však vysvětluje kontrolu médií: těch zbývajícíh 800 mil. ještě není na demokracii připraveno, nemají vzdělání. Nesmíme je plašit špatnými zprávami.

Čína má tedy mnoho problémů, ale je na správné cestě. Dávám Xiovi poslední otázku – co Tibet? Navzdory značné otevřenosti doposud, je z ní trochu nesvůj. Na události z března nemá názor. Oficiální zprávy se hodně lišily od toho, co četl v Evropě. Je skeptický i vůči západním médiím, říká, že CNN není zas o tolk méně loayální vůči vládě, než jejich státní TV.

Příští rok si chce ale do Tibetu zajet a přesvědčit se na vlastní oči, jak tam opravdu žijí. Oficiálním báchorkám v učebnicích o osvobození tibeťanů čínskou armádou od jejich zlých zvládců v 50. letech (vzpomínám na Tajemství červené krabičky Petra Síse) moc nevěří. Zároveň si ale myslí, že pod Čínou jsou na tom lépe. Stejně jde hlavně o ekonomický rozvoj a ten je přece daleko snazší v rámci Číny, než samostatně. My na Západě máme podle Xia tendenci přehánět důležitost kulturní a náboženské autonomie.

Začínám se obávat, že ekonomický růst a pomalá demokratizace (doufejme!), ani vzdělání a internet některé propasti mezi Evropou a Čínou jen tak nepřeklenou. Noříme se do smogu pekingské aglomerace ...



P.S.: Blog budiž brán i jako způsob, jak trochu odčinit ekologickou stopu, spíše rýhu, kterou takový let představuje.