Dnes z Číny o tom, jak její energetiku vidí zeshora vláda a zespoda občanská společnost, jakou roli v tom může sehrát Evropa. A o tom, že bez významu pro rozvoj čínského venkova nakonec není ani práce české vlády.


Přístup shora

Několik čínských zástupců nám dnes představilo pět priorit jejich energetické politiky. První místo v čínské strategii má šetrnost. Není to zdaleka důsledek konfuciánské tradice. Oficiální místa si uvědomují, že čínský růst musí být co nejlevnější a nejbezpečnější. Čína nemá dostatek vlastních zdrojů pro tento růst. Dovozem paliv ztrácí energetickou (a tím i pro Čínu tolik důležitou politickou) nezávislost i kontrolu nad cenou. Energetická efektivnost a úspory se proto stávají národní prioritou číslo jedna. Číňští odborníci na naší konferenci hovořili o nutných změnách ve struktuře průmyslu i veřejné propagaci šetrné spotřeby.

Ta energie, kterou přece jen bude třeba spotřebovat, by proto měla co nejvíce pocházet z domácích zdrojů – priorita číslo dvě. Země, která potřebuje udržet ekonomický růst pro 1,2 miliardy lidí si pochopitelně nechce uzavřít žádná vrátka při produkci potřebné energie. Energetickou bezpečnost posiluje třetí priorita - diverzita zdrojů navenek i uvnitř. Proto vláda počítá s uhlím a ropou, ale hlavně s více zemního plynu, jádra a obnovitelnými zdroji.

Uhlí a ropa jsou nutné zlo v krátkodobém výhledu. Je zjevné, že každý den je energie z nich stále dražší a méně bezpečná, což ale ekonomicky a hlavně politicky zlevňuje alternativy rychleji než technologický pokrok. Současná čínská ekonomika se tedy bez fosilních paliv nemůže obejít minimálně po dobu, než sebere zdroje, zajistí nutné technlogie a rozběhne produkci energie z jiných paliv. Jak dlouho bude Čína vypouštět skleníkové plyny tak záleží i na tom, jakou pomoc ji s transformací nabídnou evropské a další bohatší země.

Ke zrychlenému opuštění fosilních paliv však tlačí Čínu i potřeba čistého vzduchu pro své občany a tlak mezinárodního společenství, aby se podílela na prevenci klimatických změn. Číňané si dobře uvědomují, že obojí je v jejich vlastním zájmu. Ekologie je prioritou číslo čtyři. Zdravá populace má ke stabilitě a prosperitě mnohem blíž stejně jako společnost s dostatkem vody. Tající himalajské ledovce, sucha a nepředvídatelnější monzuny už Čínu postihují. Vyšší podíl zemního plynu je opět jen pomocné a dočasné řešení – energie čistší, nikoliv bezpečnější.

Poslední prioritou čínské energetické strategie je spolupráce. Čína sice chce větší nezávislost, ale nechce vše řešit sama. Energetickou bezpečnost vnímá i jako kolektivní úkol. Netají se tím, že potřebuje pomoc s výzkumem a technologiemi, adaptací na klimatické změny a konzultacemi, jak různé reformy a investice prakticky a politicky prosadit.

Přístup Evropy

A právě tady je asi největší prostor pro Evropu. Transfer technologií představuje jednu oblast. Ukazuje se, že stále více klíčovou i v jednáních o nové klimatické dohodě, která by měla být podepsána příští rok v Kodani. Už v lednu 2009 by však měla zahájit svou činnost IRENA, Mezinárodní agentura pro obnovitelné zdroje, která Číně a dalším členským státům nabídne i pomoc s tvorbou podpůrného politického prostředí.

Není náhodou, že její vznik je hlavně zásluhou Německa, které v oblasti obnovitelných zdrojů energie (OZE) těžko hledá konkurenci. Odvážné politické rozhodnutí (zákon v roce 1991) garantovat neprodělečnou cenu a dlouhodobý přístup producentů OZE do sítě je dnes více než čím jiným úspěchem ekonomickým. Nastartovalo totiž vlnu soukromých investic a vytvořilo základy národního trhu. Dvanáctiprocentní podíl obnovitelných zdrojů na spotřebě energie mimo jiné znamená poloviční cenu a trojnásobné množství velmi dobrých pracovních míst oproti roku 1990. A půlku rychle rostoucího globálního trhu. Ale hlavně: Německo úspěšně dokázalo, že spotřeba energie nemusí mít vazbu na ekonomický růst: spotřeba primární energie neroste, naopak očekává se pokles a definitivní vyřazení jaderných elektráren.

Němci odhadují, že omezení emisí diky obnovitelným zdrojům jen jim samotným už ušetřily kolem 3,4 mld eur na škodách, které by v Německu působily dramatičtější změny klimatu. Tedy zhruba částku, kterou daňové poplatníky dotace OZE každý rok stojí. Není pochyb o tom, že tento zákon už se zaplatil. Z hlediska rozvojové spolupráce pak Němci odvádí skvělou službu i rozvojovým zemím: markantně přispěli k růstu globálního trhu a snižování cen životně nutných technologií, které nejvíc pomůže právě nejchudším.

Do jaké míry se Čína nechá podobným přístupem inspirovat je samozřejmě velkou otázkou. V rozhodování, do jakých zdrojů investovat politický a ekonomický kapitál, by Číně i České republice mohl pomoci pohled na energetiku zespodu. Nebude žádným překvapením, že právě takový pohled se snaží do diskuse vnést nevládní konference, jako je ta naše v Pekingu. Pro Česko je to diskuse o to více relevantní, že lokální zdroje energie v rozvojových zemí si vybralo jako svou prioritu pro předsednictví EU v oblasti rozvojové spolpráce. Máme šanci v této důležité věci posunout dobrým směrem globálního hráče, kterým EU bezesporu je. A kromě toho i česká vláda volbou našeho energetického mixu vytvoří pobídku spíše pro jadernou lobby či globální ekologický trh.

Přístup zespoda

Cena a bezpečnost energie jsou klíčové i pro jednotlivé občany a komunity ve všech zemích, pro chudé Číňany pak zvlášť. Za ně tu bohužel nemá moc kdo mluvit, ale jejich potřeby se nebudou příliš lišit od potřeb ostatních chudých Asiatů. Ti nám tu jasně naznačují, že ze svých daní i z našich daní (prostřednictvím oficiální rozvojové pomoci) by nejraději viděli investice právě do obnovitelných zdrojů. A to i bez zohlednění dopadů na klimatické změny, jejich vzduch a bezpečnost.

Energetická bezpečnost z hlediska koncového uživatele zahrnuje spolehlivost dodávek, cenovou dostupnost - ideálně kontrolu nad potřebným zdroji. Těch pár šťastlivců u měst, kteří mají přístup k rozvodné síti, se potýká s neustálými výpadky a jsou vydáni na milost službám i cenám rozvodné společnosti. Na asijském venově je převažujícím zdrojem energie dieselový generátor, do kterého je třeba palivo dovážet a ještě za nekontrolovatelnou cenu. Na elektřinu z jádra, velkých vodních přehrad, plynu či uhlí je třeba postavit nejen elektrárny, ale hlavně rozvodnou soustavu.

Takové projekty stojí mnoho peněz, které chudé země, natož komunity nemají. Náklady na přenos tvoří zhruba 40 procent ceny a stejně se venkované nemohou splehnout, že sítí elektřina opravdu pořád poteče. V podmínkách slabé státní správy pak těžko předpokládat efektivní cenovou regulaci těchto monopolů, aby případná státní investice či dotace nepomáhala vyprodkovat energii jen pro vyvolené. Nemluvě o potenciálu korupce, patřící mezi obří problémy Číny, který představují velké a centralizované energetické firmy.

Rozumný mix větrníků, solárních panelů, malých vodních elektráren, geo-termální energie či lokálních biopaliv z toho vychází nejen jako nejlepší ale často jediné ekonomické řešení. Zejména pro izolované komunity s malou hustotou osídlení a v těžkém terénu, často stiženém přírodními pohromami. Jak ukazuje Německo, obnovitelné zdroje navíc přináší místním lidem práci a dobrý základ rozvoje místní ekonomiky. To jiné energie těžko nabídnou. Pochopitelně mají své mouchy, které je třeba vychytat: prvotní investice, vlastnictví, místní síť, údržba atd. Ty ale chudým Číňanům, jejich vládě a víceméně i celé planetě hrozí problémy zcela jiného řádu, než dnešní či potenciální jaderné, velké vodní či uhelné elektrárny.