Letošní americké volby byly důležité, historické a vzrušující, přesto nás asi nejednu a nejednoho nechávaly klidnými. Vítězství bylo totiž jisté: jak Barack Obama, tak John McCain až do poslední chvíle dokazovali, že jsou státníky, které Spojeným státům po delší době zas může závidět celý svět.

Ačkoliv vítězství Baracka Obamy a demokratů vůbec je z kategorie přesvědčivých, účinkování senátora McCaina v kampani v žádném případě nelze nazvat propadákem. V krajně obtížné situaci dokázal pro rozpolcené republikány získat maximum a řadu států prohrál jen velmi těsně. Neoblíbenost G. W. Bushe dosáhla takové míry, že jeho vlastní strana ho aktivně nezapojila ani do předvolební kampaně. Rozštěpení společnosti, obrovský dluh, nezvládnutou válku s Irákem a ještě těžší boje v Afghánistánu na poslední chvíli doplnila nejhorší ekonomická recese minimálně za poslední půlstoletí.

John McCain však nabídl půlstoletí své služby americké vlajce, aureolu vojáka z Vietnamu, obří politickou zkušenost s řadou významných úspěchů v Senátu, včetně boje proti korupci. Ale hlavně výjimečný morální kredit. Tedy nikoliv falešné moralizování neokonzervativců a partikulární zájmy, ale hodnoty podložené prací a vlastními oběťmi.

I John McCain by přestal s mučením a obcházením práva na Guantanamu, začal brát vážně klimatické změny a přehodnotil zahraniční politiku. Jako rebel ve vlastní straně i on by představoval významnou změnu. Sarah Palinová, ať už jakkoliv kontroverzní, by se stala první americkou ženou - viceprezidentkou.

S Barakem Obamou ale přichází ještě víc. Syn keňského otce dokázal Američanům dát naději na změnu k lepšímu, v dobách krize nedostatkové zboží. Bez ohledu na to, co se mu nakonec opravdu podaří prosadit v nejvyšší politice, tento nový étos a nová krev v amerických žilách se jen tak neztratí a bude znát i daleko za hranicemi.

Doma vrací do hry skupiny dlouhé roky odsouzené k životě na okraji politického zájmu – národnostní a náboženské, sociální, sexuální a rasové menšiny. Je prezidentem, který chce sjednocovat, nikoliv rozdělovat.Význam prvního černoššského prezidenta dnes těžko docenit.

Jeho barva pleti a obraz změny, kterou Obama představuje, mu budou otvírat v zahraničí nejen dveře prezidentů, ale i srdce mnoha lidí. Má reálnou šanci vrátit USA ztracený appeal a ve středu mezinárodního společenství posunout řadu globálních problémů: od restituce lidských práv, přes obnovu mnohostranné spolupráce až k přechodu k nízko-emisní a stabilnější globální ekonomice. Má všech pět „p“ a po ruce historický moment k tomu, aby k důležitým posunům rozhýbal i Evropu, ačkoliv některé ze svých předvolebních slibů (např. rychlý ústup z Iráku) bude asi muset revidovat.

Ale především: oba kandidáti vnesli zpět do politiky smysl pro službu a autentičnost, poctivost a důvěru, pokoru a slušnost. Forma nejdelší a nejdražší prezidentské kampaně v americké historii nevyhrála nad obsahem. Obamův jiskřivý úsměv ani McCainovo válečné zranění nepřevážily nad jejich postoji a věcnými názory. Americké volby zas jednou byly lekcí z politické kultury i pro nás v Evropě. Včerejší povolební projevy obou kandidátů to jen potvrdily. Podobnost hlavních poselství i tónu projevů v Chicagu a Phoenixu složila velkolepý hold nejhlubším hodnotám západní demokracie.

Jen si představte, že by po prohraných volbách předseda sociální demokracie prohlásil, že měl tu čest pogratulovat předsedovi ODS. A dodal, že to je jeho velké a zasloužené vítězství. Že veškeré chyby jdou na jeho vrub, nicméně že je připraven udělat vše proto, aby ODS pomohl překnonat těžké časy, které ji ve vedení země čekají. Pravděpodobný nový premiér by naopak dal jasně najevo svůj respekt vůči hlavnímu politickému rivalovi a prohlásil, že velmi oceňuje nasazení a vše co on i jeho tým pro ČR udělali. Anebo si představte českého prezidenta slíbujícího, že chce svým oponentům naslouchat zvlášť pozorně právě v momentech největšího nesouhlasu s jeho politikou.

Patetické? Přetvářka? Možná. Ale považme, jaké poselství takové chování politických špiček vysílá pro každodenní život občanů, co znamená pro politickou a společenskou kulturu a jak otvírá dveře k obsahové, nejen zištné spolupráci mezi stranami. Není divu, že podpořit Baracka Obamu či Johna McCaina přišel patrně největší počet amerických voličů v historii (83%). Podstatně vyšší volební účast, než účast českých voličů v krajských a senátních voleb v Česku před dvěma týdny (30%) i relativně reprezentativních parlamentních volbách před dvěma roky (65%).

Jak to u krizí bývá, i ta, do níž zabředla americká společnost během Bushovy vlády, splodila dvě vyjímečné vůdčí osobnosti. Pro Ameriku i svět je škoda, že McCain nemohl být republikánským prezidentem už minulých osm let. Pro ČR se naskýtá otázka, co udělat, aby - přes dílčí pokrok u premiéra a některých členů této vlády - se i u nás našli politici McCainova, natož Obamova formátu. Věřme, že politická a nově ekonomická krize nakonec k podobnému tříbení přispěje i v Česku.