Autoři: Ondřej Kopečný a Petr Lebeda
Glopolis

Novoroční projevy současného prezidenta bývají spíše střízlivé a popisné, bez hlubších reflexí a novátorských myšlenek. Obecnost a jednoduchost mnohým vyhovuje a většinou nikoho neurazí. Václav Klaus však letos sáhl k provokativnější výzvě, která má ofenzivní náboj, nevyniká morální přesvědčivostí a navíc si protiřečí.


První polovina prezidentova projevu se odehrávala ve starých kolejích. Dozvěděli jsme se, co už jsme všichni věděli – padla vláda, prošli jsme ekonomickou krizí, vyprodukovali jsme méně, tudíž máme méně, čekají nás volby. Druhá byla zajímavější, avšak o to více znepokojivá. V době, kdy svět čelí několika vážným krizím zároveň (finanční a ekonomické, neúspěšným klimatickým jednáním, rozkolísaným cenám potravin, prohlubující se chudobě Afriky atd.) nám prezident oznámil, že naší prioritou by mělo být řešení problémů tady a teď. Co nám tím vzkazuje? A co je na tom zneklidňujícího?

Pořádek hlavně doma? Ano, ale...
Na první pohled možná nic. Bez toho, že si uklidíme před vlastním prahem, se opravdu těžko můžeme sebevědomě a účinně zabývat tím, co se děje za humny. Řešením problémů bez prodlení nejen snižujeme šance na to, že je budeme přesouvat na budoucí generace či na ostatní daňové poplatníky, nýbrž i na to, že je budeme maskovat hledáním zástupných problémů či vnějšího nepřítele. Vždyť jak často se uchylujeme k obviňování imigrantů, Bruselu, expanzivního Ruska či stále silnější čínské konkurence z domácích nešvarů?

Přitom je ovšem třeba politikům a úředníkům připomenout důležité pravidlo – domácí záležitosti by měly být řešeny tak, aby neškodily za našimi hranicemi. A to nejen u sousedů, ale hlavně na vzdálenějších kontinentech. Pomoc potřebným byla vždy imperativem všech civilizovaných společností. Neškodit je ale stejně, ne-li více, důležité jako pomáhat. Ba co víc, pravidlo neškodit by mělo být zásadní součástí každé pomoci.

I v České republice jsme ale svědky poškozování těch, kterým se snažíme zároveň pomáhat. Česko sice připravuje systém cirkulární migrace, ale stále využívá odlivů mozků ze zemí, kam poskytuje svou pomoc, resp. rozvojovou spolupráci. Česko se stále podílí na evropském systému dotací pro zemědělské přebytky, který ničí farmáře v zemích, do nichž zároveň paradoxně proudí evropská pomoc. A do třetice Česko stále tlačí na razantní otevření trhů i v těch chudších zemích, které na to nejsou ani z části připravené tak, jako byla po Sametové revoluci Česká republika. Zvýšenou koherenci, čili soudržnost, různých resortních – natož společných evropských – politik však podle všeho Václav Klaus na mysli neměl.

Nepomáhejme daleko?
Prezidentova výzva pomáhat, kde to má smysl a kam dohlédneme, je na místě. Avšak douška o tom, že je to většinou nedaleko od nás, je problematická z řady důvodů. Účinná pomoc vyžaduje zodpovědnost, která se většinou neobejde bez určité míry dohledu. Na každou pomoc je proto třeba dohlížet, stejně jako na utrácení z každé státní kasy, bez ohledu na to, zda je to daleko či blízko.

Kromě účinnosti je však neméně důležitým kritériem pomoci i potřebnost. A právě tady vzdálenost hraje roli. V českých domech, vesnicích a městech jistě najdeme řadu potřebných. Jejich míra potřebnosti a šance na pomoc jsou však těžko srovnatelné se situací většiny domácností, vesnic a měst v subsaharské Africe či jinde v rozvojovém světě. V Česku, ani ve většině Evropy už se neumírá na hlad či nedostatek zdravotní péče. Naopak tu existuje aktivní občanská společnost a stát, které lidem na okraji společnosti nabízí pomocnou ruku. Miliony chudých rodin v Africe či Asii ale při sebevětší vlastní aktivitě nemohou reálně očekávat pomoc od nikoho jiného než od organizací, kterým někdo na bohatém Severu pošle „peníze na konto“. A přesně takovou adresnou a efektivní pomoc konkrétním chudým lidem a komunitám již roky nabízí celá řada českých organizací.

Komu vlastně prezident toto poselství – pomáhat nedaleko od nás – směřuje? Těm občanům, kteří se snaží pomáhat daleko či podporovat nevládní organizace? Tedy občanům, o kterých sociologické výzkumy většinou tvrdí, že jim nejsou lhostejné ani problémy v jejich nejbližším okolí (a naopak)? Není v dobách krize na místě spíše apelovat na zvýšenou solidaritu (ať již směrem ven či dovnitř), než na zahleděnost do vlastních problémů, která spíš než v pomoc blízkým vyústí ve zvýšenou míru sobectví?

Je prezidentova výzva rýpnutím do humanitárních a rozvojových organizací, které si část vybraných peněz nechávají na vlastní režii? O velikosti rozumných administrativních nákladů je třeba hovořit, ale bez určitého administrativního zázemí přece nemohou fungovat žádné organizace, firmami počínaje, neziskovými organizacemi konče. Jde o kritiku účinnosti rozvojové pomoci, jak naznačují například jiné prezidentovy texty(1) ? Anebo nám tím chce Václav Klaus naznačit, že těch cca 0,13% HND, které ČR vynakládá na rozvojovou spolupráci, nám v předluženém státním rozpočtu ubírá peníze na sociální politiku uvnitř ČR? Že když rezignujeme na rozvojovou spolupráci, bude v ČR méně chudých sousedů či bohatší venkov?

Neřešme, co bude za 50 let?
S tvrzením, že „budoucnost začíná už teď a o tom, jaká bude, rozhoduje to, co uděláme dnes, zítra a v každém dni následujícím”, nelze než souhlasit. Je ale překvapivé, že prezident tento přístup aplikuje pouze na některé aspekty života a jiné nikoliv, resp. podle ne zcela jasného klíče třídí problémy na ty, které se vztahují k bližší, důležitější budoucnosti, a jiné vztahující se ke vzdálenější, a tedy méně důležité budoucnosti.

Proč má být státní dluh politickou prioritou a nerozumná spotřeba fosilních zdrojů nikoliv? Přesouvat na naše děti splácení dluhu za současnou spotřebu není fér. Není ale stejně rozumné, jako snižování monstrózního dluhu, začít již dnes s omezováním spotřeby přírodních zdrojů, které jsou konečné, a s vývojem technologií, které je nebudou potřebovat? A nespoléhat na to, že za 50 let to pak vše najednou vymyslí budoucí generace? Čím to, že podle prezidenta nám jedno svobodu vrací, zatímco druhé bere? Proč jedno mají řešit politici a úředníci a druhé nikoliv? Omezování uhlíkové spotřeby dává smysl i bez klimatických změn a bez ohledu na ubývající zásoby fosilních paliv. Převedeno do ekonomické řeči a s rukou na srdci: nepřináší nám už dnes spotřeba spjatá s každou další tunou emisí CO2 – více cest, více elektřiny či více plastových výrobků – stále menší a menší mezní užitek?

V Glopolisu jsme toho názoru, že jsou zde důležitější otázky, než ta, zda budoucí generace budou vůbec potřebovat námi dnes „eventuelně ušetřené zdroje“. Takové otázky za ně nemůžeme zodpovědět. Ale můžeme si odpovědět na to, zda teď a pro nás je růst materiální spotřeby za každou cenu tím správným měřítkem společenského rozvoje. A zda nízkouhlíková a více solidární ekonomika je opravdu synonymem zastavení ekonomického růstu a společenského pokroku.

Nebojme se světa
Ano, „[v] životě naštěstí jde i o jiné věci než o politiku a ekonomiku“. Jenže ono je velmi těžké žít jinými hodnotami, když i za přispění pana prezidenta omezená ekonomická logika a úzkoprsý výklad liberalismu tak silně prorůstá i vztahem k životnímu prostředí či solidaritou s chudými kouty světa. I když je to poněkud banální, je třeba si připomenout, že v dnešním globálním věku není možné odstřihnout se od zbytku světa a beztrestně se řídit heslem bližší košile než kabát.

Je naivní domnívat se, že globální problémy, ať už jsou to změny klimatu či další problémy rozvojových zemí jako finanční nestabilita, potravinová krize, pandemie AIDS, či pošlapávání politických či ekonomických práv, se nás netýkají. Respektive, že se jimi nemusíme zabývat, prostě proto, že máme dost svých starostí. A navíc jsme příliš malá země, s chutí dodají další. Dopady globálních problémů nerespektují hranice. Ovlivní život v naší zemi, ať se nám to líbí nebo ne. Z pragmatického pohledu je proto naše účast při jejich řešení v našem zájmu.

Ale nejde přece jen o pragmatismus. Národní identita stojí na sdílených hodnotách, které je ale třeba veřejně deklarovat a praktickým životem naplňovat. Letos jsme oslavili 20 let od pádu komunismu. Považujeme se za svobodnou, demokratickou a vyspělou zemi. Co to však znamená? Co by to bylo za svobodu, demokracii a bohatství, pokud nás zbavují zájmu o to, co se děje na opačné straně zeměkoule, či co může ohrozit naši budoucnost. Ba naopak naše úspěchy nás zavazují k odpovědnosti. Patříme mezi ty země, které mají možnosti i prostředky, aby se pokoušely globální problémy řešit, ne aby před nimi zavíraly oči. Z historie víme, že společnost, která se zahledí sama do sebe, soustředí se jen na své bolístky, se brzy ocitá na scestí.

Rozšiřme českou národní identitu
Svět za našimi hranicemi je součástí našeho života. Měli bychom se ho přestat bát. Vnější svět není z definice něco cizího, omezujícího. Je to další prostor, v němž existujeme, pracujeme, naplňujeme naše potřeby i sny. To je realita. A je to také naše příležitost.

Po nešťastném roku 2009, kdy Česká republika působila na mezinárodní scéně značně rozpačitě, bychom měli o to jasněji dát najevo, že před světem nezavíráme dveře. Konečně, větší otevřenost světu by mohla pročistit vzduch i v české politice, která je plná provinčnosti, krátkozrakosti, postrádá odpovědnost, schopnost naslouchat, a zejména hlubší vizi, kudy se chceme ubírat a jakou roli chceme hrát.

Přejme si proto, aby rok 2010 byl rokem nesobeckosti dovnitř i navenek, odvážných kroků a inspirativních výzev. Nikoli rokem sebestřednosti, dalších útěků, odstřiháváním se od problémů, jejichž původ i řešení nás možná přesahují, ale nezbavují nás odpovědnosti.


---------------------------------
(1) Klaus, Václav, Západ a rozvojový svět in Rozvojové země – Potřebují pomoc, nebo volné trhy? Praha: CEP, sborník textů č. 75/2009