Bojím se velké koalice, Jirko, začínám třídit odpad!

Původně jsem neměl vůbec v úmyslu se tento víkend vracet do Brna. A opravdu jsem měl na výběr ze spousty romantických destinací, nakonec jsem ale už tady, dobře se vyspím (žádný alkohol) a zítra ráno půjdu volit. Ty z vás, co akt občanské spoluúčasti ještě nestihli, zvu s sebou.

Vždycky jsem sám sebe považoval za salónního sociálního demokrata, který do partaje nevstoupí, překousne Škromachy, smíří se s drobným populismem, a když na to přijde, tak půjde ty své podpořit i na Matějskou pouť. Konečně šance, že se za deset, patnáct let objeví nový Špidla tu pořád je a není úplně vyloučeno, že se nenechá hned odstřelit. Ale přituhuje.

Ačkoliv jsem se ještě před půl rokem hlásil do tábora „paroubkovců,“ dílem snad i pro jistou fyzickou podobnost mezi námi, musím nad nim v těchto volbách zlomit hůl. A není to vůbec jednoduché, zvlášť teď, když nepomáhají ani předvolební průzkumy veřejného mínění a vzduch je plný vajec. Zkusím svůj obrat vysvětlit, především pak Jiřímu Paroubkovi, nerady bych, aby z tohoto imaginárního politického rozchodu, zůstala v jednom či druhém nějaká hořkost. A protože se s Jirkou Parobkem osobně neznáme, nechávám mu vzkaz tady na webu.

Jirko,

v těchto volbách a i v těch sněmovních Tě volit nebudu. Nesměj se, budu volit Stranu zelených. Myslím to smrtelně vážně. Budeš si myslet, že je to ze zhrzené lásky, že jsem neunesl Tvůj úspěšný tah proti této pidi straně, drobnému hmyzu na politické scéně, jak by řekl Tvůj předchůdce, ale není to tak. Nejde mi o to, že jste z klubu zelených unesli dvě zelené, ani mi nevadí, jak moc jsi se do nich bořil, někdy to mělo dokonce humor. Ale bojím se, že už ani Ty si úplně neuvědomuješ, kde (a jak) to může skončit.

Jirko, jako někdejší úspěšný manažer v pohostinství víš, že nejhorší co se na provozovně může stát je, když se číšníci domluví s kuchaři. Kuchaři dělají malé porce a číšníci kasírují velké ceny. Někdy po jedenácté večer se sejdou a rozdělí si peníze, popřípadě suroviny. A to teď, tuším, hrozí české politické scéně. Mám obavu, že když se teď nedostanou do evropských voleb Zelení, tak v těch sněmovních volbách mají šanci jen kuchaři a číšníci (když nepočítám permanentně jisté hlasy pro lidi z ČOIky). A Jirko, i když to teď popřeš, tak vy číšníci se s kuchaři dáte dohromady. Nejdřív si budete dělit panenky, pak svíčkovou a u alkoholu to neskončí. Jirko, vy půjde do šaten a budete brát lidem peníze z kapes jejich kabátů. A to není dobré pro Tebe ani pro nás ostatní.

Věřím tomu, že je ještě šance, aby se mezi profesionály české politiky, v tom nejhorším slov smyslu, dostalo pár učňů. Věřím Bursíkovi i Kateřině Jacques (to je tak, jak si se jí smál s tou biomasou). Nechci, aby jste třeba s Ivanem Langerem rozpůlili Českou televizi mezi kuchaře a číšníky, chci aby zůstala občanům, myslím že totéž platí i pro sofistikovanější pracoviště (například ČEZ).

Jirko, včera jsem byl v Budapešti na takové té konferenci, jak ji mezi námi říkáváme „vzpomínky na Miláno,“ bylo to o časech po roce ´89. Mluvil jsem o Tobě co nejlíp to šlo, například jsem říkal, že nejsi tak strašný, jak si oni v zahraničí myslí. Ale tady doma, mezi námi sociálními demokraty, si lhát nebudeme. Víme to oba dva, že nejlepší je volit Stranu Zelených, jestli jsi to tam ještě nehodil, přemýšlej, prosím, o tom. Ať to tady není dvacet let koalice kuchařů a číšníků, jako třeba v Rakousku (a to neberu v potaz kvalitu jejich pohostinství, tradici drobného živnostnictví atp.). Já už z toho mám takový strach, Jirko, že pomalu začínám třídit odpad.

Jirko, jak jsem psal, musím jít spát, abych to hodil zítra dobře a zeleně. Kdybys měl pocit, jako ho mám já, že už je Tě pro politiku škoda a jsi unavený, tak znám v Brně jeden skvělý bar (s jukeboxem!), kde hledají provozního. Přimluvil bych se.

Přátelsky Tvůj

Petr