Petr Minařík

12. 06.

Velká cena symbolů Brna

Petr Minařík Přečteno 6882 krát

Má-li Praha jako symbol tunel Blanku (což je zjednodušení), pak je na tom opticky Brno zase o něco lépe. Máme Pasáž Jalta. V ní vyrůstaly generace sebevědomých moravských veksláků, jelikož tu sídlila prodejna zahraničního obchodu s komickým názvem TUZEX, což znamenalo tuzemský export, což pro změnu neznamenalo vůbec nic. Po roce ´89 generace překupníků přivítala vítězství svobody a demokracie a vrhla se na podnikání, buď v sektoru vystavuj faktury, ale nikdy je neplať, anebo šla přímo do politiky. Pasáž Jalta má ve své podlomené konstrukci zdokumentované oba modelové příběhy. Jeden vypráví o podnikateli Hošnovi, který chtěl trhat fialky dynamitem. To by mu v těch časech jistě povolil i referát životního prostředí brněnského magistrátu, jestli takový orgán vůbec byl ve zlatých devadesátých, kdy i obyčejný právník byl totéž co mandelinka bramborová v letech padesátých, ale měl smůlu na špatný podnikatelský záměr, jako konečně tolik lidí, kteří byli solí této země na cestě budování reálného kapitalismu. A tak si pan Hošna v pasáži Jalta otevřel diskotéku, ale nemohl ji pořádně provozovat, od výkonu podnikání ho zdržovalo celostátní pátrání, pobyty ve vazbě i výkonu trestu, kam jej dotlačili méně pracovití příznivci třetích cest. Osud pasáže Jalta byl zpečetěn.

Naštěstí už na radnici seděla další generace, která se před Jaltou učila nákup a prodej, sice jen s falešnými perestrojkovými bony, ale přesto schopna činu. Radnice v čele s primátorem Richardem Svobodou, který si užil bídy coby vycházející hvězda literární kritiky, pochopila, že Jalta bude ta správná střecha pro brněnské úřednictvo, které je roztroušeno po celém městě, a má tedy málo času na bumážkování. Cena nehraje roli a o slávu nikomu nejde. Takže rozhodnutí rady bylo skromně anonymní a cena královská.

Pasáž Jalta už léta zeje prázdnotou. Podle svědectví se jen v noci vynořují hlasy brněnských úředníků, kteří padli ve výkonu služby, dejme tomu při razítkování. Anonymita rozhodnutí zajistila, že nikdo z radničních podnikatelů nemusel nastoupit potupnou cestu discomana Hošny, ale vesele pomáhají dál, kde jen můžou. Oproti tunelu Blanka je pasáž Jalta prkotina za pár stovek miliónů; upřímná nenávist prvních polistopadových garnitur k decentralizaci tak nese ovoce.

Někdo by mohl namítnout, že symbolem Brna je stadion za Lužánkami (na tzv. brněnské atributy „drak, kolo a zvonění v 11“ už nevěří ani zarputilí brunensisti z Turistického informačního centra) – a měl by zase pravdu. Zdevastovaný sportovní areál získal díky výměně na brněnské radnici novou naději, tedy ne k rekonstrukci, ale občas si ho může pronajmout bývalý fotbalista, ekolog nebo kněz a vykonat tam, za symbolickou cenu pronájmu, něco dobrého. Kritický stav areálu se nemění, a pořádat v roce 2015 na Brněnsku Woodstock je sice zpozdilost, ale málokteré oko zůstane suché.

V těchto dnech se dramaticky rozhoduje, jestli se v Brně pojedou závody silničních motocyklů Grand Prix. Lidová zábava, která na konci osmdesátých let dávala občanům Německé demokratické republiky zapomenout, že skoro nikam nesmějí cestovat, přežila, její osud je však významně ohrožen. Proč, to pořádně nikdo neví. Pomoci chce Jihomoravský kraj i město Brno. Hejtman Hašek pro Grand Prix procestoval nejrůznější exotické země, jestli se nesešel i s dalajlámou, tak jenom pro dočasnou nekompatibilitu kalendářů obou osobností. Primátor Vokřál zase nabízí 50 milionů; zlé jazyky, jež mívají obvykle pravdu, tvrdí, že už je to vyhlížení krajských voleb. Nicméně město Brno má rozhodnout. Otázkou je, jestli má město Brno ze svého rozpočtu podporovat soukromou akci milovníků pudru a benzínu, jestli oněch padesát miliónů, za které se dá v tunelu Blanka pořídit i několik rozdvojek, není příliš.

Odpověď je nemilá: není. Není na výběr. Gazdování posledních dvaceti pěti let v Brně a kraji dospělo tak daleko, že dnes si nemůže vybírat, jestli motorky podpořit, anebo ne. Nic jiného tu totiž není. Žádná konkurenční akce, která by přilákala do města Svratky a Svitavy statisíce návštěvníků, neexistuje, město samo magnetem není. Bývalé politické garnitury nepřišly s žádnou strategií, která by opustila papír a přinesla městu byť aspoň jednu srozumitelnou leteckou linku na velké německé letiště. Korporátní identita města z pera minulého vedení uspíšila jen jeho konec a černému koni minulých voleb, protestnímu hnutí Žít Brno, umožnila zasednout na Nové radnici. Žádná společná myšlenka, idea.

V Brně máme jen prázdnou pasáž Jalta s unavenými hlasy mrtvých úředníků a vzpomínkami veksláků na tuzexové časy, lužánecký areál, kam směřují fanoušci na brigádu, aby nemuseli chodit na skutečný brněnský fotbal, a Grand Prix. Jestli za těch padesát miliónů někomu dojde, že když nebudou motorky, můžeme zhasnout a dát rozchod, pak jde o cenu přátelskou.

A Blanka stála víc, že jo?

06. 06.

Kundera, sjezd, Vaculík

Petr Minařík Přečteno 6612 krát

V Praze v sobotu skončil Sjezd spisovatelů, který pořádala nově ustavená Asociace spisovatelů (v současnosti fakticky jediný relevantní literární spolek). Aktivitě mladých spisovatelů, kteří volají po aktivnější roli literatury ve společnosti, nejspíš nejde nic vytknout. Obecně je dobře, že se sešli.

Že literatura existuje mimo normované struktury, a přesto zcela uvnitř společnosti, neprokázaly zřejmě referáty jednotlivých delegátů, ale příběh sjezdu samotný. Úvodní zdravice sjezdu patřila Milanu Kunderovi, žijící legendě, která kolem vlastní nedotknutelnosti vystavěla konstrukci z teze, že ne autor a jeho život, ale dílo má promlouvat. V českých podmínkách se jemná libůstka mění v dokonalou taškařici s absurdními prvky.

Kundera své opusy doma nedovoluje vydávat, a tak se namísto nich šíří nejen v širší laické, ale také v užší odborné veřejnosti fetišistická záliba, zkoumající takřka živočišnou podstatu autora samého. Kdo je M. K. a proč se chová tak podivně?, ptáme se a sama nepřítomnost díla je v tomto případě jen zanedbatelnou nepříjemností. Promluví tentokrát? Vzkáže něco významnějšího? Není naděje, že by vystoupil s referátem za slib, že jeho obraz i zvuk bude počítačově upraven?

Nakonec je na úvod sjezdu přečtena zdravice, která vskutku není ničím více než zdravicí. Kundera skrze předsedajícího prohlásí, že přeje sjezdu zdar. Relikvie z posvátných slov byla vystavena uším rokujících. Už se to může všechno začít. Podle strohých statusů na sociálních sítích, protože masmédia návrat literatury na přední pozice ve společnosti ještě šířeji neakceptovala, se pak po krůčcích postupovalo rok za rokem až do mytického šedesátého sedmého. Ale to nehodnoťme, počkejme na oficiální sjezdový materiál s přetištěnými projevy a záznamem diskuse.

Zasedací klenba doputovala v sobotu až k dvěma událostem, které jsou pochopitelně náhodné, pokud věříme na náhodu. Zemřel nejprve herec, který Vinnetoua hrál, potom spisovatel Ludvík Vaculík, který jeho život žil. Nabízí se to snadno: mladí spisovatelé ve svém kruhu hrají hru na Indiány z šedesátých let, a Vinnetou odchází do věčných lovišť, asi někam na Brumovsko. Milan Kundera sjezd pozdravil, Pavel Kohout nepřišel, Milan Uhde zavzpomínal a Ludvík Vaculík zemřel.

Pokus o kontinuitu v docela jiném časoprostoru může působit nanejvýš jako folklór; nová generace musí vytyčit i nové mantinely. O to se Asociace spisovatelů jistě snaží. Nelze než popřát všem dalším jednáním a schůzím úspěch.

Archiv článků: červen 2015

Velká cena symbolů Brna

Kundera, sjezd, Vaculík

Blogeři abecedně