Úplně všichni v zákulisí i na scéně české politiky pochopili, že karty k příštím volbám do sněmovny se budou rozdávat právě teď. S novým virem si tedy od předvolební kampaně, balené do zápasu o životy a majetek občanů, neodpočineme ani toto jaro.

Zatímco opozice, bez praktických možností cokoliv ovlivnit, je odsouzena do nevděčné role rejpala, které se všechno nelíbí a nic konstruktivního nevykoná, její funkci ve společnosti přebírá sociální demokracie, jejíž existence byla v posledních měsících spíše nominální, o její klinické smrti nikdo nepochyboval a čekalo se jen, kdy konečně ošetřující lékař najde odvahu k nemilosrdnému výroku: mozek léta nepracuje a pacient je mrtev. Smutečních hostů se moc nečekalo, pohřeb by preventivně monitorovala policie, to kdyby se příbuzní chtěli poprat, rozporů mezi nimi bylo dost. Všechno je však jinak. Růže, kterou si kdysi, zřejmě omylem, na pouti vystřelil Miloš Zeman, dostala šanci zahrát si baráž.

Vysmívaný Hamáček, který své účinkování ve vrcholné politice založil na strategii přežít za každou cenu, dostal roli, která mu byla psaná na tělo. A za úspěch vděčí tomu, že se kolem něj na jevišti producírují buď ochotníci, nebo sice velké herecké postavy, ale z docela jiné divadelní hry.

Hamáčkova záře je přímo odvislá na přeřeknutích Andreje Babiše a jeho zcivilnění figury, kterému podléhá pod vysilujícím tlakem situace, kdy zkrátka nedokáže hrát part scénáře, který si nechal v kreativní dílně sepsat.

Jen Babišův totální cynismus, který je sice schopný pracovat s emocemi, ale nikoliv je skutečně chápat, rozumět jim, toporná potřeba direktivně naplňovat položky seznamu denních úkolů, stvořilo Hamáčka chápajícího, rozumného a schopného. Takřka státnického, chtělo by se říct. Na Hamáčka by si před krizí nevsadil nikdo. A ani teď není důvod, aby k němu bookmakeři nebyli ostražití, ale momentálně bohatě stačí, že na publikum nepůsobí jako oligarcha bez špetky civilnosti, uvěřitelnosti. Lidí si všimli, že když na stroj jménem Babiš zaťukají, ozve se dunění.

Sociální demokracie dostala šanci. Těžko si lze představit, že se během této krize podaří vrátit do hry i další její funkcionáře strany. Maláčová se zdá bez šance, taky proto, že do ní mínění tvořící levicová veřejnost, a osudu mainstreamových socialistů bude zase ona, vložila dost sympatií, které ministryně zklamala tím, že se to rozhodla dát na Babiše. Ale co projde továrně na sny premiéra a oligarchy, nemůže projít intelektuálnímu kádru z rozhádané partaje. O comeback mezi vlivné by se mohl pokusit Lubomír Zaorálek, má dost zkušeností, ministerstvo, kde lze být vidět, když se to umí a ví dobře, že jackpot, kterým jim shůry už nikdo znova nepošle. Boxovat v oranžové můžou zkusit další, v parlamentu třeba Onderka, mimo něj z Nového města Šmarda.

Jak se říká na tiskových konferencích krizového štábu, doba je dynamická a Babiš nehodí ručník do ringu, oproti Hamáčkovi má všechny myslitelné výhody, kromě jediné. Lidu je fuk, že byl estébák, kradl a mele nesmysly, to všechno jsou atributy, které z něj v české hospodě dělají jednoho z nás. Jenže během této krize možná zjistí, že Babiš by si s nimi k jednomu stolu, i kdyby hospody zase jeli, nikdy nesedl, i když by jim to předtím slíbil. A to je ta nečekaná příležitost pro dobrého politika Hamáčka, jehož osudy má nově smysl sledovat.