Když šel autor knihy „Evropa euro nepotřebuje“, Thilo Sarrazin minulé pondělí do televizní talk show, stáli před studiem členové „mladých sociálních demokratů“ s transparentem na kterém stálo „Drž hubu nebo přes ní dostaneš“. Ve studiu se Sarrazin setkal s pravděpodobným kandidátem SPD na kancléře Peerem Steinbrückem, který mu sdělil, že jeho názory jsou „bullshit“, nebo-li kravince. Když se i špičkoví politici utíkají k argumentům na této úrovni tak je vidět, že ztrácí nervy. A právem.

Opožděné otázky

Německá debata o smyslu a směru evropské integrace začala sice se zpožděním, ale za to se velmi rychle odklání od dosud převládajícího názorového směru.

Dlouho si mohly německé elity namlouvat, že jejich spoluobčané zastávají jednoznačně proevropské postoje. Nepochybně to však platilo jen v 50. a 60. letech. Po té začala plíživá eroze evropanství. Zpočátku se to lehce přehlédlo, protože proevropský postoj má v Německu pevné místo v repertoáru politicky korektních názorů.

Avšak to, co německé elity považovaly za tichý souhlas s jejich proevropským kursem byla spíše rostoucí lhostejnost obyvatelstva vůči integrační politice. Kdo chtěl mohl si tento názorový posun (mimochodem pro celou Evropu) empiricky ověřit na průběžně klesající účasti při volbách do Evropského parlamentu.

Tento zdvořilý nezájem designovaných obyvatel Spojených států evropských však trval jen tak dlouho, dokud jim integrátoři přestali „jenom“ ukrajovat kousky suverenity.Pak jim ale začali ve jménu Evropy rabovat peněženky.

Trpěliví občané a autistické elity

Němci jsou disciplinovaní, mlčí a pracují, ale přesto v posledních dvaceti letech postupně chudnou. Ubývá pracovních míst, která by uživila průměrné lidi, rostou náklady na zdravotní a penzijní pojištění. Prodlužuje se délka pracovního života a přesto mnohým hrozí ve stáří chudoba.

Mlčící většině v eurokrizi neušlo, že čas, který si vláda kupuje za jejich daně nevyužívá dostatečně efektivně. Nemohou se zbavit dojmu, že řešení, která jsou jim předkládána jako bezalternativní, vždycky znamenají, že Německo platí ještě více, než bylo napevno dohodnuto na posledním summitu.

Zdůvodnění, která jim vláda a opozice nabízí dokazují, že elity podceňují duševní schopnosti občanů. Opravdu jenom chudý duchem si nedá dohromady, že oblíbený argument Angely Merkelové, „Padne-li euro padne Evropa“ platí zrovna tak opačně. Evropa může padnout, když se bude za každou cenu udržovat euro.

Je vůbec dost nápadné, že naprostá většina poslanců a publicistů zastává na eurozónu odlišný názor než naprostá většina obyvatelstva. Opravdu pozoruhodná jednota, která nasvědčuje tomu, že německé elity se odcizují společnosti, které mají sloužit. Stejně jako vlastně všude v Evropě je také v Německu reprezentativní demokracie zkreslena tím, že vládne kartel politických stran, které sice mezi sebou bojují o moc, ale společně se vzpírají tomu, aby se jim občané do vládnutí pletli.

Pravda a láska po německu

Sarrazin nenapsal nic skutečně nového. Své odpůrce však popudil tím, že otevřeně pojmenoval a zpochybnil krédo větší části německé elity. Totiž její až mystické pojetí německého příspěvku ke sjednocení kontinentu jako trvalé posloupnosti symbolického odčiňování viny země ve druhé světové válce. Ano, tak nějak vypadá „pravda a láska po německu“.

Sarrazin je první, kdo opravdu ostře klade otázku, zda-li musí Německo smývat svou historickou vinu trvalou reparační povinností vůči komukoliv v Evropě. Zdá se, že tím mluví z duše mlčící většině Němců.

Zúčtování s eurem je již druhá Sarrazinova kniha v krátké době; první se týkala nepřizpůsobivých migrantů. Již tehdy se ho vládci zveřejněného mínění snažili diskreditovat jako populistu. Jaksi jim uniklo, že tento pojem mnohým občanům identifikuje někoho s docela rozumnými názory, a nikoliv nebezpečného vyvrhela. Migrace a euro jsou dvě konkrétní a zároveň populární témata programu zatím neexistující politické strany. Příští volby do Spolkového sněmu se konají v září 2013.

psáno pro Reflex