Příspěvek při setkáni Institutu pro veřejnou diskusi na téma: „Evropská energetika na rozcestí: Jak v ní obstojí ta česká?“, 26. listopadu 2013.

Energie a bezpečnost

Jestliže chci tuto otázku seriózně zodpovědět, pak musím nejprve udělat několik poznámek ohledně širšího rámce, v němž se energetická politika odehrává:

1. Světovou konjunkturu mohou popohánět především rozvíjející se ekonomiky tzv. skupiny BRICS. Tyto země však používají energii neefektivně a snižují tak světovou nabídku. Nejsilnější a nejagresivnější z těchto aktérů, Čína se navíc snaží různými způsoby získat kontrolu nad zdroji energie v globálním měřítku.

2. Energie je dnes více než kdy jindy politická komodita a tím i součást boje o moc a globální dominanci. Nejnovějším příkladem proto je ruská instrumentalizace energie, která hrála před pár dny rozhodující roli při ukrajinském odmítnutí asociační smlouvy s EU.

3. Pro většinu evropských států je za těchto okolností energetická politika součástí (a pro země jako je Česká republika dokonce) nejdůležitějším prvkem bezpečnostní politiky.

4. Významná je skutečnost, že se soupeření o energetickou bezpečnost odehrává na pozadí dvou zásadních problémů současnosti:
– Jak generovat hospodářský růst;
– Jak rozdělovat blahobyt v globálním a národním měřítku;

Přerozdělování blahobytu

Zejména západní společnosti, ke kterým patří i Česká republika, se musí rozhodnout jaké mají potřeby a jsou-li schopny je uspokojovat i v budoucnosti. Osobně jsem toho názoru, že model konzumní společnosti s trvalým růstem blahobytu pro všechny není udržitelný a že se to ukáže v historicky krátké době.

Řešení otázky, jak generovat hospodářský růst a jak rozdělovat blahobyt v globálním i v národním měřítku, je představitelné pouze tak, že se buď uskrovní země skupiny BRICS a omezí očekávání svého obyvatelstva, nebo se uskrovní západní země. Obojí je krátkodobě jen obtížně představitelné a spojené s nebezpečím sociálních konfliktů. Nejrealističtější alternativa je maximálně efektivní využití všech dostupných technologii k výrobě energie a urychlený vývoj nových.

Tento proces a s ním spojené výzvy jsou zvládnutelné pouze na úrovni opravdu akceschopných polit-ekonomických jednotek a to jsou z mého hlediska národní státy. A tak se dostávám k zodpovězení první části otázky, zda si mohou jednotlivé evropské národní energetiky dovolit jít svou vlastní cestou.

Energetická politika Evropské Unie

Odpověď na tuto otázku je spojená s úvahou o tom, jak spolehlivě operuje evropská nadnárodní politická struktura, tedy Evropská unie. Rámec pro multinacionální energetickou politiku, který by měla tvořit EU, nefunguje. Tato nadnárodní organizace je strukturálně neschopná konzistentní strategicky zaměřené politiky, nejenom v energetické oblasti. Poslední doklad této skutečnosti je ztroskotání plynovodu Nabucco na jedné straně a nezodpovědná politika ve jménu tzv. globálního oteplování na straně druhé.

Politická efektivita EU sice nestačí na provádění evropské energetické politiky, ale je zřetelně dost vysoká na to, aby členské země přivedla do ještě větších problémů, než již mají. EU velmi dobře zvládá regulační předpisy o vysavačích a žárovkách, ale zcela selhává, pokud jde o aktivování teoreticky existující kontinentální moci Evropy pro efektivní energetickou politiku. Na námitku, že jí v tom brání egoismus států odpovím takto: Jestliže tato nadnárodní organizace není schopna fungovat tak, aby zorganizovala jak hospodářský potenciál spolku tak i různé národní zájmy jeho členů, tak aby v konečném důsledku byly členské země v lepší situaci, než kdyby operovaly na vlastní pěst, tak neplní svůj smysl.

Před několika týdny kritizovaly evropské energetické koncerny stoupající cenu energie jak pro podniky, tak i pro domácnosti. Zdůvodnily to rostoucími daněmi a nedostatečnými investicemi, které podkopávají možnost dlouhodobě plánovat. Producenti energie varovali před hrozícími výpadky v zásobování a požadovali zásadní změnu subvencování obnovitelných zdrojů. Energetické koncerny nastínily „worst case sénáře“ samozřejmě také proto, že sledují své vlastní komerční zájmy. Ale přesto se přikláním k názoru, že jejich varování je oprávněné.

Nakolik jsme autonomní?

Mohou si tedy evropské národní energetiky dovolit jít svou vlastní cestou? Některé si to dovolit mohou. Německo dokonce zvolilo velice riskantní vlastní cestu. Většina evropských národních ekonomik si však vlastní cestu dovolit nemůže, ale je přesto nucena se o ní alespoň pokusit, protože v Evropě neexistuje věrohodná nadnárodní energetická strategie.

Být autonomní znamená možnost říci „ne“, řekl kdysi Charles de Gaulle. Takto viděno není úplně autonomní nikdo na světě, ale všichni se o to pokouší. Spojené státy právě ukazují, jak operuje země, která se o energetickou autonomii může a chce snažit. Naše situace je v tomto ohledu jiná, ale z následujících důvodů nikoliv beznadějná.

1. Selhání celoevropské energetické politiky a strategický význam energie jako komodity povedou k tomu, že se některé evropské země budou pokoušet zabezpečit své zásobování energii i za cenu porušování evropských smluv a spolkové disciplíny.

2. Zmatečnost celoevropské energetické politiky otevírá možnosti k relativně samostatnému postupu členských zemí.

Česká republika má poměrně dobré předpoklady pro to, aby udělala z nouze cnost a prováděla pro sebe co možná nejefektivnější energetickou politiku „vedle“ Evropské unie. Usnadňuje to jednak silná pozice a vysoká akceptance jaderné energie ve společnosti, dosud poměrně rozumné chování vlád České republiky a akceschopnost malého státu oproti nepohyblivému nadnárodnímu golemovi.

Rozhodující však je, aby české politické a ekonomické elity pochopily, že mají přes všechny rozdílnosti společnou povinnost a zodpovědnost. Totiž sloužit národním zájmům České republiky. V žádné jiné otázce týkající se naší budoucnosti to není tak důležité jako při zajišťování energetické bezpečnosti.