Hloupá masa a majitelé pravdy

05. 09. 2016 | 07:30
Přečteno 25769 krát
Existuje mnoho způsobů, jak někteří intelektuálové nepřímo říkají, že obyčejní lidé jsou hlupáci. Debata o referendu je v tomto ohledu bezednou studnicí sporných argumentů.

Kdo smí volit?

Místo sdělení, že jsou občané příliš hloupí na to, aby směli v klíčových otázkách spolurozhodovat, slyšíme často tvrzení, že nejsou dostatečně informovaní. Ale ani ten nejlépe informovaný člověk přece neví všechno, co je v daném případě důležité, a i on tedy posuzuje pouze na základě neúplných znalostí. Navíc není vůbec jisté, že čím více víme, tím lépe rozhodujeme. Dokazují to hrubé chyby špičkových expertů z ekonomie, politologie a ostatních sociálních věd.

Jiný, svou prostoduchostí až dojemný, pokus opsat své přesvědčení o hlouposti většiny je odkaz na to, že je názorově nestálá. Jako doklad byla v poslední době použita změna názoru českých voličů na vystoupení země z EU po té, co došlo k brexitu; těch, kteří jsou nyní pro vystoupení totiž přibylo.

Za hloupost je tedy považováno to, že lidé přizpůsobí své úsudky vývoji událostí. Když J. M. Keynese kdosi kritizoval za nestálé názory, odpověděl takto: „Mění-li se informace, které mám k dispozici, měním své závěry. Jak to děláte vy, pane?" Také bych řekl, že schopnost reagovat na změnu situace je spíše předností lidského druhu. Naopak ti živočichové, kteří nebyly schopni přizpůsobit se změnám vymřeli.

Přesvědčení, že většina lidí je příliš omezená a nemá tudíž mluvit do politiky, se dá vyjádřit i takto: "Dvě třetiny občanů jsou pro trest smrti." Čtenáře má trknout, že takové lidi přece nemůžeme nechat rozhodovat o závažných otázkách. Jinými slovy to znamená, že každý, kdo má ohledně trestu smrti jiný názor než většina intelektuálů, nemá právo rozhodovat ani o žádném jiném tématu. Stejně "přesvědčivě" by se ale dalo zpochybnit právo spolurozhodovat i u příliš starých anebo příliš mladých, ale třeba také u všech vysokoškoláků.

Myslete jen na to jedno

Evergreen mezi důkazy hlouposti masy je to, že obyčejní lidé prý při referendu nemyslí výlučně na položenou otázku, ale také na jiná témata. Ale jen opatrně se ptám: Je divné, že když se rozhodujeme jestli postavit dům, koupit auto anebo se oženit tak používáme svoje veškeré životní zkušenosti a promýšlíme všechny myslitelné okolnosti, související s naším rozhodnutím?

Řekl bych, že právě proto, že obyčejní lidé zkoumají každé téma ve světle svých (praktických) zkušeností dokáží spíše než jednokolejní teoretici rozpoznat je-li smysluplné členství v eurozóně nebo přijetí migrantů. Možná jsou mnohá doporučení intelektuálů proto tak často "mimo" realitu, protože oni opravdu pořád myslí jen na to (ideologické) jedno.

Zvláště bizarní způsob, jak nepřímo říci, že se národ skládá převážně ze zabedněnců je odkaz na to, že většina lidí důvěřuje prezidentu Zemanovi. Ano, ten kdo je důvěry-hodný ještě nemusí mít pravdu, ale Zemanovy názory se mnoha lidem zdají být hodně pravdě-podobné. Ti kteří považují preference pro Zemana za důkaz hlouposti by proto měli nejprve dokázat, že to nedělají jenom proto, že mu jeho důvěryhodnost závidí. A hlavně by se měli ptát, jak pravdě-podobné jsou jejich vlastní argumenty. A tím se dostáváme k jádru problému.

Boj o pravdu a moc

Na první pohled jde kritikům referenda o pravdu, ale ve skutečnosti jim jde především o moc. O to, kdo a jakými prostředky bude společnosti vládnout. Oni sami mají zcela jasno o tom, kdo má pravdu a kdo má poslouchat.

Velká část mediální a akademické inteligence si je jistá, že má pravdu, protože zastává správné postoje. Typické je v tomto ohledu jejich pojetí spravedlnosti, podle něhož má každý člověk nárok na všechno. Svou společenskou úlohu pak vidí inteligence v tom, tyto nároky formulovat a požadovat. Zbytek společnosti pak (podle nich) odpovídá za to, že tyto požadavky budou splněny. Německý sociolog Helmut Schelsky o tom kdysi napsal skvělou knihu s trefným názvem, „Pracovat mají ti druzí.“

Intelektuálové se tradičně považují za producenty pravdy a chtějí vládnout slovy. Vysvětlují společnosti co se děje a zároveň určují, jak s tím má zacházet. Je příznačné, že nárok na pravdivost svých názorů odvozují převážně od toho, jak se co vyjádří. A když jsou zvolena "správná" slova, tak je správná i výpověď.

Za závojem utkaným ze vzletných pojmů se proto často skrývá chybná analýza a neuskutečnitelný požadavek. Pár příkladů floskulí pravdy: Je naší morální povinností pomoci; cílem je sjednocení národů; jde především o mír; dodržujme svobodu náboženství; hlavně buďme solidární; rovnoprávný je kdokoliv s kýmkoli; atd. Něco takového by geologovi nebo fyzikovi samozřejmě neprošlo, ale sociálněvědní inteligence si myslí, že to dělat lze. Proto nemá potřebu mluvit se společností, nýbrž o to důrazněji ke společnosti; stylizuje se tak do role neúprosných misionářů dobra.

Mediální a akademická inteligence v drtivé většině odmítá referendum, protože by tak ztratila moc. Celospolečenské debaty anebo dokonce rozhodování o tom, co je správné se bojí jak čert kříže, protože by se třeba zjistilo, že většina jejich argumenty za pravdě-podobné nepovažuje. Chtějí rozhodovat "najisto", bez vměšování obyvatel, protože i bez nich ví co je správné. Typický intelektuál se neptá má-li pravdu on nebo průměrný občan. Ale přesto je to otázka.

Kdo má pravdu?

Mnohé nasvědčuje tomu, že pravda o politických a ekonomických událostech není ani to, co se pitvá v kavárně, ani to, co se debatuje v parlamentě a ani to, co se probírá v hospodě. Ve všech případech jde o doměnky ohledně budoucnosti. Šefredaktor, poslanec i kopáč, pouze věří v něco, co se mu zdá pravdě-podobné. A chceme-li se dozvědět, kdo měl pravdu tak si musíme počkat. Až zpětně zjistíme, co přispělo k bezpečnosti a blahobytu společnosti. Pravda o politice a ekonomice je historický poznatek.

Rozhodování o politických otázkách je tedy vysoce riskantní. Co s tím? Existuje nějaké měřítko pro výběr nejvhodnější metody? Ano, a sice hlavně počet lidí, kteří rozhodují. Jedno totiž víme docela spolehlivě. Čím menší skupina rozhoduje, tím větší je riziko omylu a podvodu. Proto je správnější zapojit co nejvíce různých zájmů, názorů a zkušeností. A druhé kriterium pro volbu vhodné metody je to, aby rozhodovalo pokud možno co nejvíce těch, kteří důsledky rozhodnutí ponesou.

Ano, všichni naráz vládnout nemůžeme. Ale to neznamená, že smějí vládnout pouze politické, ekonomické a intelektuální menšiny a zbytek společnosti smí jen držet krok. A tak je pro poznání pravdy účelné a zároveň i spravedlivé neutralizovat vědomou nebo nevědomou sebestřednost intelektuálních, politických a ekonomických elit právě pomocí různorodosti zkušeností a zájmů zbytku společnosti. Referendum v demokratické společnosti nejlépe vybalancuje jak omylnost tak i egoismus každého z nás.

Že se mohu mýlit i já? Ale ano. A proto bych můj názor milerád nechal posoudit většině. Proč vlastně elita brání tomu, aby většina obyvatelstva v referendu rozhodla o tom, jak chce v budoucnosti o klíčových otázkách rozhodovat? Bojí se ztráty moci? Je-li tomu tak, pak zapomněla, že privilegiem a povinností těch, kteří se považují za ty nejlepší z celého národa, je sloužit mu.

psáno pro Dnes

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Alvarová Alexandra · Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bednář Miloslav · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bezděk Vladimír · Bezděková Iva · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Boudal Jiří · Brom Zdeněk · Burian Jan · Bursík Martin C Candole James de · Cimburek Ludvík · Cvrček Václav · Cyrani Pavel Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra E Ehl Martin F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gattermayer Josef · Gazdík Petr · Gregor Kamil H Haas Tomáš · Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hesová Zora · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Hollan Matěj · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honsová Dagmar · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubatka Miloslav · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hudema Marek · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Janouch František · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kalhousová Irena · Kalousek Miroslav · Kania Ondřej · Karfík Filip · Kasl Jan · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klepal Jakub · Klíma Vít · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Krnáčová Adriana · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Lešenarová Hana · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Liška Ondřej · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Matoušek Karel · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Mihulka Stanislav · Michalčák Ján · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mládek Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel · Musil Aleš N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Opatrný Martin P Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pírko Štěpán · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Polák Milan · Potměšilová Hana · Potůček Martin · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Rezková Alice · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sokol Tomáš · Soukenka Petr · Sportbar · Spurný Matěj · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Suchardová Michaela · Sůva Lubomír · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Špidla Vladimír · Špinková Martina · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip T Tejc Jeroným · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tutter Jiří U Uhl Petr · Urban Jan · Urban Václav V Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek · Vondráček Ondřej W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy